ECLI:CZ:NS:2017:25.CDO.5001.2016.1
sp. zn. 25 Cdo 5001/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Ivany Tomkové a JUDr. Marty Škárové v právní věci žalobce J. K. , zastoupeného JUDr. Martou Klenovskou, advokátkou se sídlem v Chomutově, Na Příkopech 902, proti žalované I. R. , zastoupené Doc. JUDr. Milanem Kindlem, CSc., advokátem se sídlem v Chomutově, Blatenská 3218/83, o 137 074 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 34 C 339/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 5. 2016, č. j. 12 Co 638/2014-238, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chomutově rozsudkem ze dne 18. 4. 2014, č. j. 34 C 339/2010-143, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 137 074 Kč spolu se specifikovanými zákonnými úroky z prodlení a na náhradě nákladů řízení 47 346 Kč. Soud vzal za prokázáno, že žalobce dne 13. 8. 2008 v podvečerních hodinách jel na kole po účelové komunikaci vedoucí k vodnímu dílu K., která byla nejpozději od roku 2005 značena a evidována jako cyklotrasa a je hojně využívána turisty, především pak cyklisty. Z opačného směru proti žalobci šla žalovaná s větším psem, jehož byla chovatelkou. Pes se pohyboval volně, nebyl opatřen žádnými bezpečnostními pomůckami (náhubkem, vodítkem), jen obojkem. Když se účastníci vzájemně spatřili na poměrně dlouhém a rovném úseku, žalobce reagoval snížením rychlosti, žalovaná reagovala přidržením psa za obojek. V okamžiku, kdy žalobce míjel žalovanou, pes se jí vytrhl a došlo k jeho střetu se žalobcem, který spadl z kola. Následkem pádu utrpěl zranění (podvrtnutí a natažení C páteře, poranění lebky a zhmoždění lokte), které si vyžádalo krátkodobou hospitalizaci s následnou pracovní neschopností. Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná odpovídá žalobci za škodu v celkové výši 137 074 Kč (představující náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, bolestné, náklady léčení a věcnou škodu) podle §420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále též jen „obč. zák.“), poněvadž porušila tzv. prevenční povinnost danou §415 obč. zák., když jako chovatelka nezajistila svého psa a nezvládla zabránit mu v ataku na žalobce. Soud prvního stupně vzal v úvahu skutečnost, že pes žalované kromě obojku neměl žádné ochranné pomůcky (vodítko, náhubek), i místo, kde došlo ke škodní události, a dovodil, že žalovaná měla předvídat kolizi psa s projíždějícím cyklistou, neboť jí bylo známo, že se jedná o turisticky vyhledávanou lokalitu a frekventovanou komunikaci se zvýšeným pohybem pěších turistů, cyklistů i bruslařů. Nedůvodnou shledal soud prvního stupně obranu žalované, že v daném místě je cesta osazena značkou B1 „zákaz vjezdu“, že žalobce jel nepřiměřenou rychlostí a že soud je vázán rozhodnutím správního orgánu (Magistrátu města Chomutova), který přestupkové řízení vedené proti žalované zastavil.
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 4. 5. 2016, č. j. 12 Co 638/2014-238, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 18 371 Kč. Zcela se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením. Zdůraznil, ustanovení §415 obč. zák. ukládá povinnost každému postupovat vzhledem ke konkrétním okolnostem tak, aby nezavdal příčinu ke vzniku škody na zdraví, majetku a na jiných hodnotách. Porušení prevenční povinnosti, jež znamená zároveň porušení právní povinnosti ve smyslu §420 obč. zák., je jedním ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu, založené na principu presumovaného zavinění. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že rozhodující příčinou pádu žalobce z kola bylo jen a pouze chování psa žalované, který nebyl zajištěn ani vodítkem, neočekávaně vběhl do cesty a došlo ke střetu se žalobcem, nikoliv vlastní způsob jízdy žalobce. Sama žalovaná potvrdila skutkovou verzi žalobce, že pes se jí „vyškubl“ a vrazil do žalobce.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z §237 o. s. ř. tím, že odvolací soud věc po právní stránce posoudil nesprávně a při svém rozhodování se odchýlil od ustálené judikatury jak soudu dovolacího, tak i judikatury ústavněprávní. Žalovaná namítá nesprávnost, až absurdnost závěru odvolacího soudu, že přítomnost psa na jakékoli komunikaci je protiprávní. Především však poukazuje na to, že v dané věci došlo k incidentu na účelové komunikaci vedoucí lesem, která je minimálně ze strany, ze které se pohybovala, označena dopravní značkou „Zákaz vjezdu“. Dále se domnívá, že odvolací soud pochybil, pokud dospěl k závěru, že může ignorovat rozhodnutí správního orgánu o zastavení řízení o přestupku, který jí byl kladen za vinu. Tento závěr odvolacího soudu je v rozporu s konstantní judikaturou dovolacího soudu i rozhodovací praxí Ústavního soudu. Dovolatelka se domnívá, že za situace, kdy judikatura Nejvyššího soudu ve věcech občanskoprávních není v rozporu s judikaturou téhož soudu ve věcech trestních, ani s judikaturou Nejvyššího správního soudu, může legitimně očekávat, že soudy (tj. odvolací soud v dané věci) budou konstantní judikaturu respektovat. Navrhla proto, aby napadený rozsudek odvolacího soudu byl zrušen.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) posoudil dovolání žalované a shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., není však přípustné podle §237 o. s. ř., neboť nelze dovodit, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu by bylo v rozporu s hmotným právem či konstantní judikaturou v otázkách předložených dovolacímu přezkumu.
Rozhodné hmotné právo se podává z ustanovení §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, věc se tudíž posuzuje podle dosavadních právních předpisů, tj. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák.).
Podle §415 obč. zák. je každý povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, majetku, přírodě a životním prostředí.
Odpovědnost chovatele za škodu způsobenou domácím zvířetem se posuzuje podle §415 a §420 obč. zák., a to z hlediska potřebného dozoru nad chovaným zvířetem, neboť jeho majitel je povinen učinit potřebná opatření k tomu, aby zvíře nemohlo způsobit škodu, forma opatření přitom záleží na okolnostech konkrétního případu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2004, sp. zn. 25 Cdo 972/2003). Platí zde všeobecně předpokládané (presumované) zavinění s možností vyvinění se ve smyslu §420 odst. 3 obč. zák., když žalovaný prokáže, že škodu nezavinil, nebo je-li prokázáno, že ji způsobil sám poškozený nebo třetí osoba, anebo že vznikla náhodou, k níž sám nevytvořil podmínky (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 25. 5. 1979, sp. zn. 3 Cz 31/79, uveřejněný pod č. 5/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1094/2001, publikovaný pod C 1708 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále též jen „Soubor“, a ze dne 14. 4. 2004, sp. zn. 25 Cdo 972/2003, Soubor C 2565).
Vlastník či chovatel psa by měl předpokládat, že se pes může projevovat nebezpečným a neočekávaným způsobem, a měl by být v každé situaci připraven zvládnout i nepřiměřenou reakci zvířete, neboť jeho povinností je zajistit psa takovým způsobem, aby byla zabezpečena ochrana okolí, zejména ostatních osob. Rozhodne-li se někdo k chovu zvířete, je nezbytné, aby se seznámil se vším, co s chovem souvisí, a v rámci plnění zákonem stanovené prevenční povinnosti musí být v každém okamžiku připraven předcházet možné škodě zvířetem způsobené. Obsah prevenční povinnosti přitom úzce souvisí s konkrétními okolnostmi, zejména s místem, kde se chovatel se zvířetem nachází, neboť pobytem na místě, kde přímo nehrozí vznik škody na zdraví či majetku třetích osob, nebo na místě, kde okolnosti (např. zvýšený pohyb osob, cyklistů apod.) riziko vzniku škody podstatně zvyšují, jsou na chovatele z hlediska předcházení vzniku škody kladeny rozdílné nároky (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 25 Cdo 3117/2006, 25 Cdo 2432/2008, publikovaný v sešitu č. 1 časopisu Soudní judikatura, ročník 2009, pod poř. č. 2, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3516/2007, Soubor C 6879).
V posuzovaném případě odvolací soud v souladu s uvedenou judikaturou zohlednil skutečnost, že ke škodní události došlo na veřejném místě, na účelové komunikaci vedoucí vyhledávanou a turisticky oblíbenou lokalitou se zvýšeným počtem pohybujících se pěších turistů, bruslařů, a především pak cyklistů, neboť byla evidována a označena jako cyklotrasa, což ve svém důsledku klade zvýšené nároky na splnění prevenční povinnosti žalovanou, která musí na takovém místě dbát zvýšené opatrnosti a obezřetnosti. Z toho důvodu je nutno dovodit povinnost žalované zabránit možnému kontaktu jejího psa s dalšími osobami na takto frekventovaném místě. Skutečnost, že pes žalované se podél této komunikace pohyboval volně, bez vodítka a náhubku, rozhodně nebyla dostatečným opatřením k zabránění vzniku škody na zdraví kolem projíždějícího žalobce.
Otázka existence či neexistence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, neboť v řízení se zjišťuje, zda protiprávní úkon a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, avšak právním posouzením příčinné souvislosti je stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována. S přihlédnutím ke všem v řízení zjištěným okolnostem se lze s odvolacím soudem ztotožnit v tom, že jedinou a rozhodující příčinou pádu žalobce z kola a vzniku škody na jeho zdraví a věcech bylo jen a pouze chování psa žalované, který se v okamžiku, kdy žalobce projížděl kolem, vytrhl žalované, nečekaně mu vběhl do jízdní dráhy a došlo ke střetu. Žalovanou namítaná nepřiměřená rychlost jízdy žalobce nebyla shledána důvodnou (podpořeno záznamem z tachometru jízdního kola žalobce), poněvadž nevyvolala jeho pád, stejně jako namítané označení předmětné komunikace značkou „Zákaz vjezdu“. Porušení prevenční povinnosti žalované jako chovatelky psa, který v tu dobu byl pod jejím dozorem, jednoznačně spočívá v tom, že umožnila volný pohyb svého psa na veřejně přístupném místě v bezprostřední blízkosti frekventované účelové komunikace a nezvládla jeho neočekávanou reakci na projíždějícího cyklistu.
Dovolací soud je vázán zjištěným skutkovým stavem věci, jehož správnost nepodléhá dovolacímu přezkumu (§241a odst. 1, odst. 6 o. s. ř.). Jestliže dovolatelka své odlišné právní posouzení podmínek odpovědnosti podle §415 a §420 obč. zák. buduje na jiném skutkovém stavu, než který se stal základem pro rozhodnutí odvolacího soudu, uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod a přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. tím nemůže založit.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka žalované o vázanosti soudu rozhodnutím správního orgánu, jímž bylo zastaveno řízení o přestupku, který jí byl kladen za vinu. Soud rozhodující v občanskoprávním řízení o nároku na náhradu škody je ve smyslu §135 odst. 1 o. s. ř. vázán rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin či přestupek, není ovšem vázán zprošťujícím trestním rozsudkem, a nemůže se tedy uplatnit ani vázanost rozhodnutím správního orgánu o zastavení přestupkového řízení (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4686/2015, ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1071/2013, ze dne 22. 8. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4151/2010, či ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 562/99).
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobci žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. března 2017
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu