ECLI:CZ:NS:2001:25.CDO.62.2000.1
sp. zn. 25 Cdo 62/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Olgy Puškinové v právní věci žalobce L., s. p., zastoupeného advokátem, proti žalované S., a. s., o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 7 C 271/97, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 7. října 1999, č. j. 15 Co 842/98-187 a 15 Co 59/99-187, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal zaplacení částky 28.345,- Kč s příslušenstvím na náhradě škody podle ustanovení §10 zákona č. 61/1977 Sb., o lesích, ve znění zákona č. 229/1991 Sb., kterou měla žalovaná způsobit v roce 1995 exhalacemi 1.107,8 tun oxidu síry na lesních porostech ve správě žalobce na území celé ČR.
Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 12. 11. 1998, č. j. 7 C 271/97-55, uložil žalované, aby zaplatila žalobci částku 21.259,- Kč s příslušenstvím, ohledně částky 7.086,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Za situace, kdy žalovaná nezpochybňovala objem jí vyprodukovaného oxidu síry v daném období, dospěl soud k závěru, že žalovaná odpovídá žalobci za škodu způsobenou provozní činností podle §420a obč. zák., když z odborného vyjádření Výzkumného ústavu lesního hospodaření a myslivosti vyplývá, že oxid siřičitý obsažený v kouřových plynech vznikajících spalováním fosilních paliv vede ke chřadnutí lesních porostů a ke ztrátě na produkci dřevní hmoty. Vzhledem k tomu, že žalovaná není jediným producentem škodlivin působících na porosty ve správě žalobce, stanovil soud výši škody podle znaleckého posudku prof. ing. R. M., CSc., znalce v oboru čistota ovzduší, ekonomika, ochrana přírody, ochrana lesů, jejich poškozování, odhady škod, vypracovaného za pomoci konzultanta RNDr. P. H. I když podle znalce za současného stavu vědy a techniky nelze objektivně změřit výši škody ani prokázat příčinnou souvislost mezi provozní činností žalované a konkrétní škodou v konkrétním lesním závodě žalobce (žalovaná se na celkové objektivně zjistitelné škodě pouze podílí - není výlučným škůdcem), lze podíl jí provozovaného emisního zdroje na průměrné roční koncentraci způsobené všemi znečišťovately, kteří za vzniklé škody na lesích musí v právním smyslu nést odpovědnost, určit metodou Gaussova rozptylového modelu. Okolnost, že žalovaná produkuje škodliviny provozem teplárny, jejíž činnost je nárazová, má sezónní charakter a není tak trvalým zdrojem znečišťování ovzduší, zohlednil soud tím, že úvahou podle §136 o.s.ř. omezil výši skutečné škody vypočtené znalcem o 25 %.
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 7. 10. 1999, č. j. 15 Co 842/98-187 a 15 Co 59/99-187, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o platební povinnosti žalované potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Podle odvolacího soudu ani odvolatelka nezpochybňuje, že produkce oxidů síry a dalších škodlivin do ovzduší má negativní vliv na lesní porosty a má obecně za následek vznik škody na těchto porostech. Jestliže znalec, který projednávanou problematiku pojímá v celé její šíři, připustil, že za daného stavu vědeckých a technických poznatků je nemožné zcela jednoznačně stanovit souvislost mezi produkcí škodlivých látek vznikajících při provozní činnosti producenta škodlivin a škodou na konkrétních lesních prostorech v konkrétní lokalitě, použil soud prvního stupně důvodně znalcem vypracovaný matematický model umožňující vypočítat poměr, v jakém se imise z určitého zdroje podílejí na celkových škodách na lesích, a takto vyčíslený podíl na náhradě škody rozdělit mezi jednotlivé emitenty škodlivých látek podle množství produkovaných škodlivin. Odvolací soud proti rozsudku připustil dovolání k řešení otázky, zda lze příčinnou souvislost mezi exhalacemi vznikajícími při provozní činnosti subjektu ve smyslu §420a odst. 2 písm. b) obč. zák. a konkrétní škodou na lesních porostech posuzovat na základě určitého matematického modelu vytvořeného na základě aktuálních poznatků vědy a techniky.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalovaná dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci [§241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.]. Namítá, že důkazní břemeno k prokázání příčinné souvislosti mezi provozní činností žalované a dílčími škodami na jednotlivých porostech leží na žalobci. Vstupní údaje v použitém „modelu“ jsou přitom zadávány nepřesně a vylučují tak exaktnost a pravdivost výstupů, a proto celá metodika použitá žalobcem k uplatnění náhrad škod slouží především jako klíč k rozpočtu škody na co nejvíce subjektů a vědomě rezignuje na prokazování souvislostí mezi činností jednotlivých emitentů a škodami, za něž nesou odpovědnost, když ze samotných znaleckých posudků nelze dovodit, že za současného stavu vědy je takto použitý způsob výpočtu škod jediný možný. Podle dovolatelky soud rozhodl v rozporu s ustanovením §420a obč. zák., neboť za daného stavu věci nebyly splněny předpoklady odpovědnosti žalované za škodu; navrhuje proto, aby dovolací soud rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Vzhledem k ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) projednal a rozhodl o dovolání podle dosavadních právních předpisů, (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále jen „o.s.ř.„). Po zjištění, že dovolání, které je přípustné podle §239 odst. 1 o.s.ř., bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), a po přezkoumání věci podle §242 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je v dané věci založena výrokem odvolacího soudu o připuštění dovolání podle §239 odst. 1 o.s.ř. Tímto výrokem je současně vymezen i dovolací důvod [§241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.], neboť dovolání může být odvolacím soudem připuštěno jen pro řešení právních otázek, nikoliv pro jiné otázky, jako je například posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
Podle §420a odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobí jinému provozní činností. Podle odst. 2 tohoto ustanovení škoda je způsobena provozní činností, je-li způsobena: a) činností, která má provozní povahu, nebo věcí použitou při činnosti, b) fyzikálními, chemickými, popřípadě biologickými vlivy provozu na okolí, c) oprávněným prováděním nebo zajištěním prací, jimiž je způsobena jinému škoda na nemovitosti nebo je mu podstatně ztíženo nebo znemožněno užívání nemovitosti. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení odpovědnosti za škodu se ten, kdo ji způsobil, zprostí, jen prokáže-li, že škoda byla způsobena neodvratitelnou událostí nemající původ v provozu anebo vlastním jednáním poškozeného.
Provozní činností je podle této úpravy taková činnost související s předmětem činnosti (zpravidla podnikatelské, obchodní), kterou fyzická nebo právnická osoba provozně vyvíjí. Předmět této činnosti je vymezen ve zřizovací listině, v oprávnění k podnikatelské činnosti nebo v živnostenském oprávnění. Za škodu způsobenou provozní činností odpovídá poškozenému provozovatel takové činnosti bez ohledu na zavinění (úmysl, nedbalost), je-li škoda v příčinné souvislosti s provozní činností; jde tedy o objektivní odpovědnost, která umožňuje širší a důslednější zabezpečení náhrady takové škody. Poškozený při uplatňování svého nároku nemusí dokazovat porušení konkrétní právní povinnosti na straně provozovatele, ale jen to, že škoda byla vyvolána zvláštní povahou provozní činnosti; žalovaný se zároveň odpovědnosti nemůže zprostit tím, že by dokázal, že škodu nezavinil. Přesto objektivní odpovědnost provozovatele není odpovědností absolutní, neboť ustanovení §420a odst. 3 obč. zák. formuluje dva liberační důvody, jejichž prokázáním se může provozovatel částečně nebo úplně odpovědnosti zprostit (liberovat).
V posuzovaném případě odvolací soud založil přípustnost dovolání výrokem svého rozsudku k řešení otázky příčinné souvislosti mezi provozní činností žalované (produkcí oxidu síry při provozu teplárny) a škodou, která vznikla v roce 1995 na lesních porostech spravovaných žalobcem.
O vztah příčinné souvislosti, který je jednou z podmínek odpovědnosti za škodu podle §420a obč. zák., se jedná, vznikla-li škoda následkem provozní činnosti, tedy je-li tato činnost, případně její vliv na okolí, a vznik škody ve vzájemném poměru příčiny a následku, a tudíž je-li doloženo, že nebýt jí, ke škodě by nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody totiž může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu důležitou, podstatnou a značnou (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1976, pod č. 11, str. 35).
V posuzovaném případě bylo zjištěno (tento závěr ostatně ani není předmětem dovolacího přezkumu), že žalobce je správcem lesních pozemků státu a že lesní porosty na nich jsou trvale poškozovány škodlivinami vypouštěnými do ovzduší, kromě jiného i oxidem síry. Není sporné ani to, že teplárna provozovaná žalovanou vyprodukovala v roce 1995 na exhalacích 1.107,8 tun oxidu síry. Její provozní činnost je proto ve vztahu příčinné souvislosti ke škodě vzniklé na lesních porostech spravovaných žalobcem a spornou otázkou zůstává pouze to, v jakém rozsahu se provoz zařízení žalované a jeho škodlivý vliv na okolí podílí na výsledné škodě, tedy které konkrétní porosty, do jaké míry a v jakém rozsahu jsou působením jí vyprodukovaných exhalací postiženy. Jde tedy o posouzení rozsahu škody a tedy především vyčíslení její výše, nikoliv již o otázku příčinné souvislosti.
Odvolací soud při rozhodování o výši škody vyšel ze závěrů znaleckého posudku a s přihlédnutím k výsledkům provedeného dokazování přiznal náhradu škody ve výši, odpovídající účasti provozní činnosti žalované na výsledné škodě způsobené více škůdci, jak ji stanovil znalec na základě matematického modelu. Výhrady dovolatelky proti správnosti údajů, s nimiž pracuje znalecký posudek, pak ovšem nesměřují proti správnosti právního posouzení věci v otázce, pro kterou odvolací soud založil výrokem svého rozsudku přípustnost dovolání podle §239 odst. 1 o.s.ř.
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. není ve vztahu k dovolání otevřené právní otázce zásadního významu naplněn a že rozsudek odvolacího soudu je z tohoto hlediska správný; Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 věty první a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalobci v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. prosince 2001
JUDr. Petr Vojtek,v.r.
předseda senátu