ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.676.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 676/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Marty Škárové v právní věci žalobce L. B., zast. advokátem, proti žalovanému J. Ž., za účasti Č. k. p., jako vedlejšího účastníka na straně žalované s adresou pro doručování:, o 1.000.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 26 C 72/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. srpna 2006, č. j. 8 Co 482/2006-218, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 27. 3. 2006, č. j. 26 C 72/2001-190, doplněným usnesením ze dne 10. 5. 2006, č. j. 26 C 72/2001-200, připustil změnu žaloby učiněnou podáním ze dne 2. 10. 2002, žalobu na zaplacení 1.000.000,- Kč zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči státu. Žalovaná částka představuje dva samostatné nároky na odškodnění za bolest ve výši 300.000,- Kč a na odškodnění ztížení společenského uplatnění ve výši 700.000,- Kč. Škodu na zdraví utrpěl žalobce dne 10. 6. 1994 při dopravní nehodě zaviněné žalovaným. Soud dovodil, že právo na náhradu bolestného (jako samostatného dílčího nároku) se promlčí zpravidla za dva roky ode dne ukončení léčení. Vyšel ze zjištění, že žalobce se o odpovědnosti žalovaného za škodu dozvěděl ihned při dopravní nehodě, neboť byl jejím účastníkem (spolujezdec v automobilu řízeném žalovaným). O druhu a rozsahu škody se žalobce dozvídal postupně v průběhu léčení, když poslední epileptický záchvat prodělal v roce 1998, v květnu 1998 byl u něj proveden poslední ortopedický zákrok a jeho zdravotní stav se poté ustálil. Soud prvního stupně shledal důvodnou námitku promlčení, neboť právo na náhradu škody bylo podle §106 odst. 1 obč. zák. promlčeno již při podání žaloby (květen 2001) v důsledku marného uplynutí subjektivní promlčecí doby.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30. 8. 2006, č. j. 8 Co 482/2006-218, řízení o odvolání proti výroku rozsudku okresního soudu, jímž byla připuštěna změna žaloby, zastavil, rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím byla žaloba zamítnuta co do částky 300.000,- Kč, potvrdil, ve zbylé části jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V otázce promlčení práva na odškodnění za bolest, tj. co do částky 300.000,- Kč, se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně. Dovodil, že ve vztahu k vytrpěné bolesti je stav poškozeného (žalobce) ustálen v okamžiku, kdy bolest již byla ukončena (vytrpěna). V tomto okamžiku je pak možné provést posouzení podle §9 odst. 1 vyhlášky č. 32/1965 Sb., a případné pozdější posouzení nemůže mít vliv na počátek běhu promlčecí doby. Uzavřel, že v posuzovaném případě je třeba počátek běhu promlčecí doby u práva na odškodnění za bolest spojovat s daty jednotlivých operačních zákroků, neboť právě při nich žalobce vytrpěl bolest, přičemž v této době již věděl, kdo za škodu odpovídá.
Proti tomuto rozsudku, a to pouze do výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, podal žalobce dovolání. Nesouhlasí s právním závěrem soudů obou stupňů o tom, že nárok na bolestné je promlčen. Namítá, že počátek běhu promlčecí doby by měl být dán tím okamžikem, kdy se zcela konkrétně dozvěděl o výši jím uplatňovaných nároků, tedy až z lékařských posudků. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Otázka předložená k posouzení dovolacímu soudu není v dané věci otázkou zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Podle §106 odst. 1 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.
Zásadně je třeba vycházet z toho, že jednotlivé nároky na náhradu škody na zdraví jsou samostatnými nároky, u nichž běží vlastní promlčecí doby. Počátek jejich běhu je stanoven okamžikem, kdy se poškozený (žalobce) dozví o škodě a odpovědné osobě. Jedná se o tzv. subjektivní promlčecí dobu, přičemž tzv. objektivní promlčecí doba podle §106 odst. 2 obč. zák. se v případě nároku na náhradu škody na zdraví neuplatňuje. Počátek subjektivní promlčecí doby u práva na náhradu škody se váže k okamžiku, kdy poškozený prokazatelně nabyl vědomost o tom, že mu vznikla škoda a kdo za ni odpovídá, a nezávisí tedy na tom, zda a kdy si poškozený opatří dostatek důkazů nebo kdy se vytvoří pro něj příznivější procesní situace k tomu, aby skutkové okolnosti, o nichž má vědomost, mohl v soudním řízení prokázat.
Odvolací soud správně vycházel z toho, že v případě nároku na odškodnění za bolest se poškozený (žalobce) dozví o škodě v době, kdy se jeho zdravotní stav ustálil a lze objektivně provést bodové ohodnocení bolesti; od tohoto okamžiku běží subjektivní promlčecí doba. Okolnost, kdy bylo následně bodové ohodnocení lékařem skutečně provedeno, nemá na již započatý běh subjektivní promlčecí doby vliv.
Jak vyplývá ze shora uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, a je tedy zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl podle §243b odst. 5, věty první a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. ledna 2008
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu