ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.683.2010.1
sp. zn. 25 Cdo 683/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce P. M., zastoupeného JUDr. Karlem Frimlem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 6, V Sedlci 15, proti žalovaným 1) V. H. a 2) D. H., zastoupených JUDr. Ladislavem Dusilem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, náměstí Přemysla Otakara II. 36, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaných České pojišťovny a.s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, IČO 45272956, adresa pro doručování Česká pojišťovna a.s., Regionální středisko individuální likvidace České Budějovice, České Budějovice, Pražská 1280, o 563.086,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 C 174/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 9. 2009, č. j. 19 Co 2090/2009-284, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 9. 2009, č. j. 19 Co 2090/2009-284, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ohledně částky 68.804,50 Kč, se zamítá; jinak se dovolání odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 24.684,- Kč k rukám JUDr. Ladislava Dusila, advokáta se sídlem v Českých Budějovicích, náměstí Přemysla Otakara II. 36, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem na straně žalovaných nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 10. 3. 2009, č. j. 12 C 174/2006-239, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 160.966,50 Kč s úrokem z prodlení, žalobu ohledně 402.120,- Kč s příslušenstvím vůči oběma žalovaným zamítl, rozhodl o náhradě nákladů řízení a ohledně části příslušenství zastavil řízení. Žalobce uplatnil nárok na náhradu škody proti řidiči (1. žalovaný) a provozovateli (2. žalovaný) vozidla, jež dne 18. 9. 2005 způsobilo dopravní nehodu, při níž byl poškozen vůz žalobce a zraněn jeho syn, který vůz řídil. Požadoval náhradu 65.152,50 Kč za zapůjčení náhradního vozidla, částku 3.154,- Kč za odtah havarovaného vozidla do opravny, 45.000,- Kč za to, že nemohl splnit již dříve nasmlouvanou zakázku s reklamní agenturou, 30.739,- Kč na náhradě spoluúčasti z havarijního pojištění a 380.000,- Kč za znehodnocení automobilu po jeho opravě. V důsledku zranění syna, který předmětný automobil řídil, nebylo v provozu relaxační centrum, které syn vedl, a na náhradě škody tím způsobené požadoval 78.100,- Kč za zrušené objednávky zákazníků. Na náhradě svého výdělku za dobu strávenou v souvislosti s jednáním s opravnou a pojišťovnou, nákladů spojených s odtahem vozidla, léčením syna a nákladů na benzín uplatnil nárok ve výši 26.895,- Kč a 622,- Kč za telefonické hovory, poštovné a parkovné. Soud vzal za prokázané, že dne 7. 6. 2005 uzavřel žalobce leasingovou smlouvu s tím, že po uplynutí doby pronájmu vozidla 36 měsíců získá vozidlo do svého vlastnictví. Součástí smlouvy byly Všeobecné obchodní podmínky, v jejichž bodu 7 bylo stanoveno, že nebezpečí škody, zničení a odcizení předmětu leasingu nese až do doby ukončení leasingu nájemce. Dne 14. 9. 2009 se žalobce s leasingovou společností dohodl na předčasném ukončení smlouvy a uzavřel kupní smlouvu se sjednanou kupní cenou automobilu ve výši 150.913,50 Kč. Soud shledal důvodným nárok žalobce na náhradu škody, a to za odtah vozidla, za náklady v souvislosti s hovorným a parkovným i za zapůjčení vozidla v období od 20. 9. 2005 do 2. 12. 2005 v částce 65.152,50 Kč, dále náklady za cesty, jež souvisely s dopravní nehodou, a za ušlý výdělek žalobce 18.655,- Kč. Ohledně náhrady za znehodnocení vozidla vycházel soud ze znaleckého posudku Ing. Milana Uttla a po částečné úhradě vedlejším účastníkem stanovil její výši na 68.563,- Kč a žalobci ji přiznal vzhledem k tomu, že smluvně bylo nebezpečí škody na voze přeneseno na žalobce. Pokud jde o náhradu za zrušené objednávky relaxačního centra, soud zjistil, že jeho provozovatelem je společnost M GRAMI v.o.s., žalobce nedostatek aktivní legitimace odstranil smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 21. 5. 2008, avšak tento nárok uplatnil vůči žalovaným až 30. 9. 2008, a soud shledal námitku promlčení podle §106 odst. 1 obč. zák. důvodnou. Žalobci dále nepřiznal náhradu ušlého zisku za nesplněnou zakázku pro reklamní agenturu, když žalobce neprokázal, zda byla zakázka zadána jemu jakožto fyzické osobě či společnosti M GRAMI v.o.s., a s ohledem na termín zadání a dokončení zakázky soud neshledal příčinnou souvislost mezi dopravní nehodou a vznikem škody.
K odvolání žalobce i žalovaných Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 30. 9. 2009, č. j. 19 Co 2090/2009-284, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé co do částky 55.386,- Kč potvrdil, změnil jej ohledně výše úroků z prodlení a ohledně částky 68.804,50 Kč s příslušenstvím jej změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl, v zamítavém výroku ohledně částky 126.700,- Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Po částečném zopakovaní dokazování odvolací soud uzavřel, že byla-li vlastníkem vozu v okamžiku dopravní nehody leasingová společnost a nikoliv žalobce, došlo ke snížení majetkového stavu vlastníka vozu, tedy leasingového pronajímatele, a není rozhodující, jakým způsobem vlastník s věcí dále naložil. Závazky nájemce sjednané pro případ zničení předmětu nájmu nejsou důsledkem škodné události, stejně jako splátky leasingové společnosti. Leasingová společnost, jež byla vlastníkem vozu, v leasingové smlouvě žalobce zmocnila (bod 7 Všeobecných podmínek) k uplatnění nároku jejím jménem, nikoliv jménem svým. Ohledně náhrady za zapůjčení náhradního vozidla, ušlého zisku žalobce, náhrady za benzín a cestovní náhrady se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o důvodnosti nároku. Úroky z prodlení se řídí splatností podle §563 obč. zák., když výzvou v tomto případě je žaloba doručená dne 14. 4. 2006 a 9. 10. 2006. Shodně se soudem prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru o nedostatku příčinné souvislosti dopravní nehody s nedokončením zakázky pro reklamní společnost a se zrušením objednávek relaxačního centra.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním proti měnícímu zamítavému výroku co do částky 68.804,50 Kč s příslušenstvím a proti potvrzujícímu zamítavému výroku ohledně 126.700,- Kč s příslušenstvím. Přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a c) a §237 odst. 3 o. s. ř. a podává je z důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o.s. ř. Vadu řízení spatřuje v tom, že ačkoliv několikrát navrhl vydání rozsudku pro uznání ohledně nároku na náhradu za znehodnocení vozidla, soud prvního stupně rozsudkem pro uznání nerozhodl a odvolací soud se touto jeho námitkou nezabýval. Poukazuje na to, že žalovaní tento jeho nárok uznali při ústním jednání 2. 4. 2008 a vedlejší účastník při jednání dne 28. 2. 2007 a i ve svém podání ze dne 27. 3. 2008. Za otázku zásadního právního významu považuje stanovení aktivně legitimovaného subjektu z hlediska majetkové újmy spočívající ve znehodnocení vozidla, popř. spočívající v úhradě nesnížených leasingových splátek zničeného vozidla. Nesouhlasí se závěrem o nedostatku příčinné souvislosti mezi dopravní nehodou a škodou ve výši 45.000,- Kč za nedokončení zakázky, uvádí, že pro věcné i psychické následky nehody musel veškeré své aktivity odložit a nemohl dokončit zakázku, ačkoliv se toto nikdy předtím nestalo. Tuto skutečnost potvrdil i zástupce agentury V. Š., jehož výpověď soudy nehodnotily. Uvádí, že podle autorského zákona je nositelem autorských práv jen sám autor, nikoliv společnost či právnická osoba, a k tomu předložil listiny, které nebyly soudy vůbec hodnoceny. Nesprávný právní názor na otázku příčinné souvislosti spatřuje i v případě náhrady za zrušené objednávky penzionu žalobce. Jelikož jeho syn, který penzion provozoval, byl při nehodě zraněn, nebylo možné penzion po určitou dobu provozovat a bylo nutné objednávky zájemců zrušit. Navrhl, aby Nejvyšší soud ČR rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalovaní ve svém vyjádření k dovolání uvedli, že nárok žalobce na náhradu za znehodnocení vozidla neuznali, pouze nerozporovali částku 104.400,- Kč stanovenou znalcem, avšak žalobce jakožto leasingový nájemce nebyl aktivně legitimován k uplatnění tohoto nároku. Navíc lze uznat podle §153a o. s. ř. pouze existující nárok a pokud jde o náhradu za nedokončenou zakázku, nelze určit, zda nebýt dopravní nehody, byla by zakázka včas dokončena, navíc když lhůta pro její dokončení byla prodloužena do 15. 10. 2005. Příčinná souvislost není prokázána. Navrhli zamítnutí a odmítnutí dovolání žalobce.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odst. 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku co do částky 126.700,- Kč s příslušenstvím sice jedním výrokem, avšak bylo jím rozhodnuto o několika dílčích nárocích se samostatným skutkovým základem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1969, sp. zn. 3 Cz 13/69, publikovaný pod č. 28/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) . Uvedená částka je souhrnem nároků založených na odlišných skutkových základech (3.600,- Kč za jízdné, 78.100,- Kč za zrušené objednávky relaxačního centra a 45.000,- Kč za nezhotovenou zakázku). Byť se tyto dílčí nároky odvíjejí od téže události, mají odlišnou povahu, a přípustnost dovolání se posuzuje u každého z nich samostatně. Vzhledem k tomu, že bylo rozhodnuto o nárocích v částkách 3.600,- Kč a 45.000,- Kč, které nepřevyšují 50.000,- Kč, je přípustnost dovolání proti této části výroku rozsudku odvolacího soudu vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně nároku ve výši 78.100,- Kč s příslušenstvím se posuzuje podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, z něhož vychází jeho rozhodnutí, o nedostatku příčinné souvislosti mezi dopravní nehodou způsobenou žalovaným a zrušenými objednávkami relaxačního centra.
Především je třeba říci, že otázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, neboť v řízení se zjišťuje, zda protiprávní úkon škůdce a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Příčinná souvislost se nepředpokládá, nýbrž musí být prokázána, a v tomto směru jde o otázku skutkových zjištění. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, a v tomto směru odvolací soud nepochybil. Námitky proti skutkovým zjištěním, o něž se opírá závěr soudu, nemohou založit přípustnost dovolání. V otázce prokázání příčinné souvislosti nejde tedy o právní otázku ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.
Jak vyplývá z výše uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolání proti potvrzujícímu zamítavému výroku rozsudku odvolacího soudu tedy směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce ohledně částky 126.700,- Kč podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Dovolání žalobce proti výroku rozsudku, kterým odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na zaplacení částky 68.804,50 Kč s příslušenstvím zamítl, je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Rozsudek odvolacího soudu v této části vychází z právního názoru uvedeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. 25 Cdo 78/2001, (publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 21, pod C 1514), podle kterého byla-li vlastníkem vozu, jenž byl poškozen při dopravní nehodě, leasingová společnost, došlo v důsledku dopravní nehody ke snížení majetkového stavu vlastníka vozu, tedy leasingového pronajímatele, v jehož majetkových poměrech se projevil rozdíl v hodnotě vozu před poškozením a poté. Na tom nemůže nic změnit ani okolnost, jakým způsobem vlastník následně s poškozenou věcí naložil a jakým způsobem vypořádali účastníci leasingové smlouvy své právní vztahy; závazky nájemce sjednané pro případ zničení (poškození) předmětu nájmu vůči pronajímateli z leasingové smlouvy nejsou důsledkem škodné události (dopravní nehody), za niž odpovídá škůdce, nýbrž bezprostředním důsledkem jejich smluvního ujednání. Od tohoto právního názoru, k němuž se Nejvyšší soud přihlásil rovněž např. v rozhodnutí ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. 25 Cdo 267/2005, uveřejněném pod číslem 6/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. v rozhodnutí ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1437/2006, nemá důvod se odchýlit ani v projednávané věci.
Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tak není naplněn.
Námitka dovolatele, že soud nerozhodl rozsudkem pro uznání o jeho nároku na náhradu za znehodnocení vozidla ve výši 68.563,- Kč, představuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (řízení je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci).
Podle ustanovení §153a odst. 1 o. s. ř. uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Uzná-li žalovaný nárok proti němu žalobou uplatněný jen zčásti, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání, jen navrhne-li to žalobce.
Jak vyplývá z obsahu spisu, vedlejší účastník při ústním jednání dne 28. 2. 2007 uvedl, že znehodnocení bylo již uhrazeno ve výši 35.000 Kč, ohledně zbývající částky by měl být vypracován znalecký posudek. Z písemného závěrečného vyjádření vedlejšího účastníka ze dne 27. 3. 2008 plyne, že nerozporuje výši škody spočívající v znehodnocení vozidla, jak byla vyčíslena znalcem, od níž je třeba odečíst částku již vyplacenou, a navrhl, aby soud o tomto nároku takto rozhodl. Při ústním jednání dne 2. 4. 2008, zástupce žalovaných uvedl, že pokud jde o znehodnocení vozidla, vychází z částky 104.400,- Kč stanovené znalcem a nárok žalobce v částce 68.563,- Kč uznává.
Nehledě k tomu, že při tomto jednání zástupce žalovaných výslovně uvedl, že nemá oprávnění žádný úkon učinit, a jednání bylo odročeno za účelem mimosoudního jednání účastníků, v každém případě je třeba rozlišovat vyjádření zástupce žalovaných od procesního úkonu uznání nároku žalovanými, o němž by musel být sepsán protokol, a pokud není uznání nároku žalovanými podepsáno, soud k tomuto nepřihlíží.
Uznání nároku ve smyslu ust. §153a odst. 1 o. s. ř. je totiž výslovný projev vůle žalovaného adresovaný soudu, z jehož obsahu jednoznačně vyplývá, že uznává nárok uplatněný vůči němu žalobou a v jakém rozsahu tak činí. Toto prohlášení lze učinit jakýmkoliv způsobem, kterým se činí podání (srov. §42 odst. 1 o. s. ř.). Dojde-li k uznání při jednání, sepisuje se o tomto procesním úkonu vždy protokol, který podepisuje žalovaný (popř. jeho zástupce). Podle ustanovení §41b o. s. ř. dokud nebylo uznání nároku, ke kterému došlo do protokolu, podepsáno žalovaným, soud k němu nepřihlíží.
V daném případě nebyl perfektní procesní úkon učiněn, a nebyl tedy splněn ani předpoklad pro vydání rozsudku pro uznání a ani vyjádření vedlejšího účastníka není uznáním nároku; vedlejší účastník může za řízení činit všechny procesní úkony s výjimkou úkonů znamenajících dispozici s řízením, tj. právě i uznání nároku žalobce.
Z uvedených důvodů není dovolání žalobce z hlediska uplatněných dovolacích námitek opodstatněné, a jelikož Nejvyšší soud neshledal ani existenci vad řízení, k nimž je povinen přihlížet i bez návrhu (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovolání žalobce v části otevřené dovolacímu přezkumu zamítl (§243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř.).
K dovolání do výroku rozsudku, jímž bylo rozhodováno o náhradě nákladů řízení, nelze než odkázat na konstantní judikaturu, z níž jednoznačně plyne, že dovolání do tohoto výroku rozhodnutí odvolacího soudu není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť nejde o rozhodnutí o věci samé, a jeho přípustnost nezakládá ani žádné z dalších ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 231/2000, ze dne 31. 10. 2001, publikovaný v časopise Soudní rozhledy, č. 1, roč. 2002, str. 10).
Nejvyšší soud proto dovolání v uvedeném rozsahu jako nepřípustné odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1, §146 odst. 3 a §151 odst. 2 věty první před středníkem o.s.ř.; s ohledem na výsledek dovolacího řízení mají žalovaní právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem. Výše odměny byla vypočtena z peněžité částky, jež byla předmětem dovolacího řízení (195.504,50 Kč), podle §3 odst. 1 bod 4 a §10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., sazba byla snížena o 50 % podle §18 odst. 1 věty první citované vyhlášky (byl učiněn pouze 1 úkon – vyjádření k dovolání) na výsledných 20.270,- Kč po zaokrouhlení (§16 odst. 2); kromě toho mu náleží paušální částka náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., vše navýšeno o částku 4.114,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty v sazbě 20 % podle §137 odst. 3 o.s.ř. a zákona č. 235/2004 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2010. Vedlejšímu účastníku žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. května 2012
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu