ECLI:CZ:NS:2002:25.CDO.705.2002.1
sp. zn. 25 Cdo 705/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Marty Škárové v právní věci žalobce P. K., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 17/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2001, č. j. 22 Co 451/2001-158, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu částku 4.227.203,72 Kč s příslušenstvím a platit mu ztrátu na výdělku ve výši 10.603,- Kč měsíčně od 1. 3. 2001, z titulu náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím, a to rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 19. 12. 1994, č. j. 12 C 366/93-739, a Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 1995, č. j. 20 Co 65/95-755. Škoda podle žaloby vznikla tím, že soudy obou stupňů v uvedených rozhodnutích nepřiznaly žalobci náhradu škody z pracovního úrazu utrpěného dne 25. 6. 1980, neboť nerespektovaly závazný právní názor, vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 4. 1990, č. j. 6 Cz 39/90-319, jímž byly pro porušení zákona zrušeny předchozí rozsudky Okresního soudu v Kladně a Krajského soudu v Praze.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 11. 10. 2001, č. j. 10 C 17/2001-114, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 19. 12. 1994, č. j. 12 C 366/93-739, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 1995, č. j. 20 Co 65/95-755, nabyl právní moci ve vyhovující části ve věci samé dne 15. 2. 1995 a v zamítavé části ve věci samé dne 13. 4. 1995 (žalobci byl doručen dne 11. 4. 1995), a že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 9. 1995, č. j. 6 Cdo 174/95-779, bylo dovolání žalobce odmítnuto (usnesení bylo doručeno jeho právnímu zástupci dne 3. 10. 1995). Soud dospěl k závěru, že žalobce se o tvrzené škodě dozvěděl nejpozději dne 3. 10. 1995, kdy jeho právní zástupce převzal rozhodnutí o dovolání, žalobu však podal až dne 29. 1. 2001 a o předběžné projednání nároku požádal dne 27. 4. 2001; jeho nárok je tedy promlčen podle §22 odst. 1 zák. č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále též jen „zákon“), a vzhledem k námitce promlčení, vznesené žalovanou, jej žalobci přiznat nelze. Kromě toho soud dovodil, že ve smyslu ustanovení §4 odst. 1 zákona nemá sám možnost posuzovat zákonnost pravomocného rozhodnutí, ani ho přezkoumávat, dokud pravomocné rozhodnutí, kterým byla způsobena škoda, není pro nezákonnost zrušeno příslušným orgánem.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 12. 2001, č. j. 22 Co 451/2001-158, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu si soud prvního stupně pro své rozhodnutí opatřil dostatečná skutková zjištění a věc zásadně správně posoudil i po právní stránce. Vznik škody rozhodnutím soudu, který – jak tvrdí žalobce - nerespektoval názor Nejvyššího soudu ČR vyjádřený v rozsudku, jímž byla zrušena předcházející soudní rozhodnutí, nelze podřadit pod skutkovou podstatu náhrady škody z titulu nezákonného rozhodnutí orgánu státu ani jeho nesprávného úředního postupu. Nerespektování závazného právního názoru soudu vyššího stupně mohl žalobce uplatnit jen v rámci řízení o řádném nebo mimořádném opravném prostředku v dosavadním řízení (jak ostatně učinil), nikoli v jiném řízení zahájeném k samostatné žalobě o náhradu škody. Žalobci nárok na náhradu škody nevznikl, protože rozhodnutí, z něhož dovozuje škodu, nebylo pro nezákonnost zrušeno (§4 odst. 1 zákona). K odvolací námitce soud vyloučil možnost aplikace ustanovení §3 zákona, neboť žalobce soudní rozhodnutí, z nichž dovozuje vznik škody, napadl řádným opravným prostředkem. Za situace, kdy žalobci nárok vůbec nevznikl, se odvolací soud vůbec nezabýval otázkou promlčení pro její nadbytečnost.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a které odůvodňuje podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. tím, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení věci, v důsledku čehož došlo k nesprávnému rozhodnutí ve věci samé. Namítá, že bylo-li rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 6 Cz 39/90 vysloveno, že Okresní soud v Kladně a Krajský soud v Praze v řízení o náhradu škody z pracovního úrazu porušily zákon, jde právě o taková nezákonná rozhodnutí, která zakládají nárok na náhradu škody podle ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. Dovolatel se domnívá, že jeho případ byl hodný zvláštního zřetele ve smyslu ustanovení §3 zákona č. 58/1969 Sb., a že s přihlédnutím ke všem okolnostem je možné mu nárok na náhradu škody přiznat. Navrhuje proto, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen spolu s rozsudkem soudu prvního stupně, a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Podle §36 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), odpovědnost podle tohoto zákona se vztahuje na škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána ode dne účinnosti zákona, a na škodu způsobenou ode dne účinnosti zákona nesprávným úředním postupem; odpovědnost za škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána přede dnem účinnosti zákona, a za škodu způsobenou přede dnem účinnosti zákona nesprávným úředním postupem se řídí dosavadními předpisy. Tento zákon nabyl účinnosti dne 15. 5. 1998.
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí, s nimiž žalobce spojuje vznik škody, byla vydána před uvedeným datem, posuzovaly soudy obou stupňů věc správně podle dosavadního předpisu, tj. podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem.
Podle §1 odst. 1 věty první zákona stát odpovídá za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, které v občanském soudním řízení a v řízení před státním notářstvím, v řízení správním a dále v řízení trestním, pokud nejde o rozhodnutí o vazbě nebo trestu, vydal státní orgán nebo orgán státní organizace. Podle §1 odst. 2 zákona odpovědnosti podle odstavce 1 se nelze zprostit. Podle §4 odst. 1 věty první zákona nárok na náhradu škody nelze uplatnit, dokud pravomocné rozhodnutí, jímž byla škoda způsobena, není pro nezákonnost zrušeno příslušným orgánem. Podle §4 odst. 2 zákona výjimkou z ustanovení odstavce 1 lze uplatnit nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na jeho právní moc, jestliže toto rozhodnutí bylo na základě opravného prostředku zrušeno nebo změněno.
Podle §3 zákona nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat, jen využil-li účastník možnosti podat proti nezákonnému rozhodnutí odvolání, rozklad, námitky, odpor nebo stížnost.
Tato úprava zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit, při současném splnění tří podmínek: 1) nezákonné rozhodnutí, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí a vznikem škody. Soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu není oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení. Podmínka nezákonnosti rozhodnutí, od nějž je odvozován vznik škody, je splněna pouze tehdy, bylo-li toto pravomocné rozhodnutí jako nezákonné zrušeno.
V posuzovaném případě je z obsahu spisu zřejmé, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 19. 12. 1994, č. j. 12 C 366/93-739, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 1995, č. j. 20 Co 65/95-755, jímž žalobci nebyl přiznán nárok na náhradu škody z pracovního úrazu, nebyl zrušen - dovolání žalobce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 12. 9. 1995, č. j. 6 Cdo 174/95-779, odmítl. Odvolací soud tedy správně a v souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou dovodil, že podmínka odpovědnosti státu za škodu uvedená v §1 a §4 odst. 1 zákona není splněna; jeho rozsudek proto v tomto směru nepředstavuje rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Podmínka nezákonného rozhodnutí ve smyslu §4 odst. 1 zákona nemůže být splněna – jak argumentuje žalobce v dovolání – ani tím, že pro nezákonnost byly zrušeny (rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 4. 1990, č. j. 6 Cz 39/90-319) předchozí rozsudky Okresního soudu v Kladně ze dne 10. 12. 1986, č. j. 13 C 1791/83-288, a Krajského soudu v Praze ze dne 12. 3. 1987, č. j. 12 Co 81/87-301, vydané ve věci o náhradu škody z pracovního úrazu. Řízení po jejich zrušení totiž pokračovalo a žalobcem tvrzenou škodu (neúspěch ve sporu) by bylo možno spojovat teprve s rozhodnutími pozdějšími (citovanými v předchozím odstavci), která již zrušena nebyla. Žalobce pak netvrdí, že by mu zrušenými rozhodnutími vznikla vedle uplatňovaného nároku i jiná škoda, např. že by mu byla uložena povinnost, kterou musel vykonat.
Správný je rovněž závěr odvolacího soudu, že možnost zvažovat okolnosti zvláštního zřetele hodné podle ustanovení §3 zákona se vztahuje výslovně právě a jen na případy, kdy účastník proti nezákonnému rozhodnutí, jímž mu vznikla škoda, příslušný opravný prostředek nepodal. O takový případ se zde však nejedná a hypotéza citované normy tedy na daný skutkový stav věci nedopadá, neboť ze spisu vyplývá, že žalobce podal proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 19. 12. 1994, č. j. 12 C 366/93-739, řádný opravný prostředek – odvolání, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 1995, č. j. 20 Co 65/95-755, mimořádný opravný prostředek – dovolání, které bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 9. 1995, č. j. 6 Cdo 174/95-779, odmítnuto. Kromě toho je třeba zdůraznit, že podmínka uvedená v §4 odst. 1 zákona nemůže být nahrazena ani tím, že za použití ustanovení §3 zákona účastníku není přičítáno k tíži nepodání řádného opravného prostředku;ze zákona totiž nevyplývá,že by stát odpovídal za škodu způsobenou rozhodnutím, které nebylo zrušeno.
Ze všech těchto důvodů nelze rozhodnutí odvolacího soudu ohledně dovoláním uplatněných právních otázek považovat po právní stránce za zásadně významné a nelze dovodit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR proto jeho dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 o.s.ř. a §146 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. srpna 2002
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu