ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.742.2010.1
sp. zn. 25 Cdo 742/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce D. D. , zastoupeného JUDr. Miroslavou Fialovou, advokátkou se sídlem Liberec 3, Jánská 864/4, proti žalovaným 1) J. K. , zastoupenému JUDr. Milanem Štětinou, advokátem se sídlem Česká Lípa, Jiráskova 614, a 2) Karlu Mičanovi – Nakladatelství ELIT s místem podnikání České Budějovice 3, Lipenská 869/17, IČO 60846151, zastoupenému JUDr. Stanislavem Flaškou, advokátem se sídlem České Budějovice, U Černé věže 304/9, za účasti vedlejší účastnice České kanceláře pojistitelů, se sídlem Praha 4, Na Pankráci 1724/129, IČO 70099618, zastoupené Českou pojišťovnou, a.s., se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, IČO 45272956, o 337.267,- Kč a 4.393,- Kč měsíčně, vedené u Okresního soudu v České Lípě, pod sp. zn. 9 C 356/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, ze dne 10. 7. 2009, č. j. 73 Co 213/2008-108, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 5. 2. 2008, č. j. 9 C 356/2004-81, na základě zpětvzetí žaloby proti prvnímu žalovanému J. K. zastavil řízení proti němu, zamítl žalobu proti druhému žalovanému na zaplacení částky 337.267,- Kč s příslušenstvím a placení částky 4.393,- Kč měsíčně od 1. 8. 2004 a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že při dopravní nehodě dne 16. 8. 1999 se žalobce jako cyklista střetl s osobním vozidlem druhého žalovaného, které řídil jeho zaměstnanec - první žalovaný, jenž byl v trestním řízení uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví. Žalobce utrpěl zhmoždění mozku a plic, poranění ramene, zlomeninu lopatky a mnohočetné zlomeniny žeber. V tomto řízení uplatnil dne 21. 2. 2005 proti druhému žalovanému nárok na náhradu škody na zdraví s požadavkem na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti v částce 53.053,- Kč za dobu od 16. 8. 1999 do 29. 2. 2000 a v částce 56.394,- Kč za dobu od 3. 12. 2001 do 14. 7. 2002, a dále po jejím skončení od 15. 7. 2002, odkdy mu byl vyplácen plný invalidní důchod, do června 2003 v částce 55.104,- Kč a od července 2003 do července 2004 v částce 52.716,- Kč a nadále od 1. 8. 2004 rentu 4.393,- Kč měsíčně, dále uplatnil nárok na náhradu bolestného a za ztížení společenského uplatnění 120.000,- Kč. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že veškeré žalobcem uplatněné nároky byly uplatněny až po marném uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby (§106 odst. 1 obč. zák.). Obraně žalobce, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, soud nepřisvědčil s tím, že pokud byl žalobce schopen uzavírat pracovní smlouvy a žádat o přiznání invalidního důchodu, byl také schopen obstarávat své osobní záležitosti.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci rozsudkem ze dne 10. 7. 2009, č. j. 73 Co 213/2008-108, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby a o náhradě nákladů řízení potvrdil, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Poté, co odvolací soud částečně zopakoval dokazování, shodně se soudem prvního stupně shledal námitku promlčení důvodnou. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že žádný z uplatněných dílčích nároků na náhradu škody nelze žalobci přiznat, a v tomto směru odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu. Na základě skutkových zjištění o zdravotním, zejména psychickém stavu žalobce neshledal rozpor vznesené námitky promlčení s dobrými mravy, neboť psychické potíže žalobce po úrazu ho zcela nevylučovaly z možnosti činit právní úkony a po doručení rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou sp. zn. 1 T 489/2000 si mohl v přiměřené době zvolit advokáta nebo o jeho ustanovení požádat podle ust. §30 o. s. ř. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že na straně žalobce neexistují okolnosti tak výjimečné intenzity, které by ospravedlnily odepřít žalovanému právo námitku promlčení uplatnit.
Proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku o věci samé a výroku o nákladech řízení podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že námitka promlčení byla uplatněna v rozporu s dobrými mravy, neboť k pozdějšímu uplatnění nároku došlo v důsledku jeho dlouhodobého nepříznivého zdravotního stavu, pro nějž nebyl schopen obstarávat své věci a adekvátně jednat s úřady. V tomto směru poukazuje na předložené lékařské zprávy a na hodnocení posudkové komise OSSZ z r. 2003 a 2004, z nichž dovozuje, že převážnou část plynutí promlčecí doby nebyl pro svůj závažný psychický stav schopen starat se o své záležitosti do té míry, aby byl schopen naplánovat a rozhodnout se pro podání žaloby. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vedlejší účastnice ve vyjádření k dovolání uvedla, že v průběhu řízení bylo prokázáno, že žalobce byl schopen se o své záležitosti starat a podat žalobu o náhradu škody u soudu. Navrhl odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou - účastníkem řízení, ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen pro řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatel v dovolání nevymezuje právní otázku, v níž spatřuje zásadní význam napadeného rozhodnutí, a ani dovolací soud neshledal právní otázku, jejíž řešení by mělo zásadní právní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Rekapituluje v dovolání průběh řízení a opakuje námitky, s nimiž se vypořádal odvolací soud, avšak z popisu toho, s čím dovolatel nesouhlasí, nelze dovodit žádnou konkrétní právní otázku, jež by rozhodnutí odvolacího soudu činila zásadně právně významným ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. Otázkou zásadního právního významu není námitka týkající se psychického stavu dovolatele, pro nějž nemohl uplatnit svůj nárok u soudu včas. Tato námitka v dovolání směřuje totiž proti skutkovému stavu, jak byl v řízení zjištěn a z něhož odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel. Pokud dovolatel namítá, že skutkový stav ohledně jeho zdravotního stavu po úrazu nebyl z provedených důkazů správně zjištěn, a z listin, jimiž byl v řízení proveden důkaz, dovozuje opačné zjištění, je zřejmé, že odvolacímu soudu v podstatě vytýká nesprávné hodnocení důkazů a na něm založené nesprávné skutkové zjištění. Pochybení při hodnocení důkazů a nesprávné skutkové zjištění není dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nýbrž dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Tyto námitky nejsou kritikou právního posouzení, tím méně pak mohou být v dané věci právní otázkou zásadního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Z hlediska dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nejvyšší soud k otázce aplikace §3 odst. 1 obč. zák. ve vztahu k námitce promlčení žalovaného nároku opakovaně uvedl, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010). Podstatné je, že tyto okolnosti by v takovém případě musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99). V souladu s tím jsou i právní úvahy, jimž se odvolací soud řídil, když na základě konkrétních skutkových okolností, za nichž byla námitka promlčení uplatněna, neshledal jejich tak výjimečný charakter, jenž by odůvodňoval aplikaci §3 odst. 1 obč. zák.
Jak vyplývá ze shora uvedeného, není důvod pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, a je tedy zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. března 2012
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu