ECLI:CZ:NS:2001:25.CDO.812.99.1
sp. zn. 25 Cdo 812/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně J. K., zastoupené advokátem, proti žalovanému M. B., o 26.114,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 55/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. listopadu 1997 č. j. 12 Co 444/97-26, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 1997 č. j. 12 Co 444/97-26 i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 1. 1997 č. j. 16 C 55/96-12 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 10. 1. 1997 č. j. 16 C 55/96-12 zamítl žalobu na zaplacení částky 26.114,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně dne 7. 6. 1995 koupila od žalovaného osobní automobil Fiat Uno 45, při jehož řízení dne 13. 6. 1995 v P. zavinila dopravní nehodu s vozidlem řízeným L. M., a pro nedodržení bezpečné vzdálenosti podle §17 odst. 1 vyhlášky č. 99/1989 Sb. byla potrestána blokovou pokutou. Ačkoliv po nehodě bylo v autoopravně F. s.r.o. zjištěno, že na levém předním kole vozu žalobkyně byla namontována brzdová hadička nesprávného typu (kratší, než je potřeba pro použitý typ brzdiče), což podle zprávy autoopravny bylo příčinou přetržení této hadičky při plném brždění před střetem, a ačkoliv v záznamu o technickém stavu vozidla sepsaném v souvislosti s prodejem vozu byl uveden stav brzd jako dobrý a na destičkách mělo být najeto 7.000 km, dovodil soud, že za škodu ve výši 26.114,- Kč za odtah a opravu automobilu žalobkyně není žalovaný odpovědný, protože svým jednáním neporušil žádnou právní povinnost (tím méně zaviněně) a že ani mezi vzniklou škodou a jeho jednáním není příčinná souvislost. Příčinou nehody nebyla okolnost, že na vozidle žalobkyně byla před nehodou namontována nesprávná brzdová hadička, nýbrž to, že hadička praskla až v důsledku prudkého brždění žalobkyně. Pokud by žalobkyně dodržela bezpečnou vzdálenost za vozidlem L. M., nemusela by prudce brzdit, a k prasknutí hadičky by nedošlo. Předpoklady vzniku odpovědnosti žalovaného za škodu (§420 odst. 1, 3 obč. zák.) tedy splněny nebyly a protože žalobkyně svůj nárok uplatňovala z titulu odpovědnosti za škodu, nemohl soud její nárok posuzovat ani z jiného právního důvodu, neboť byl vázán skutkovým vymezením sporu.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 11. 1997 č. j. 12 Co 444/97-26 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, nepřipustil návrh na přistoupení dalšího žalovaného s označením "B." do řízení, zamítl návrh na připuštění dovolání a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný za vzniklou škodu podle §420 odst. 1 obč. zák. neodpovídá. I kdyby porušil svou právní povinnost tím, že prodal vůz s jednou kratší brzdovou hadičkou, nebyla žalobkyní prokázána a dokonce ani jednoznačně tvrzena další rozhodující skutečnost, totiž okolnost, že právě kratší brzdová hadička k levému přednímu kolu způsobila v příčinné souvislosti havárii a vznik škody. Muselo by být tvrzeno, že "právě proto, že tato hadička byla kratší, vozidlo brzdilo méně a to tak výrazně, že tento rozdíl zapříčinil havárii". K této skutečnosti žalobkyně nenavrhla žádné důkazy prokazující okolnosti havárie, ani důkazy sloužící k získání odborných poznatků. Podle odvolacího soudu tak bylo prokázáno pouze to, že kratší brzdová hadička u levého předního kola se při prudkém brždění přetrhla; vznik škody lze tedy s ohledem na záznam policie shledat v nedodržení bezpečné vzdálenosti za vozidlem jedoucím před žalobkyní. Protože žalobkyně neprokázala existenci příčinné souvislosti mezi vadou a vznikem škody, považoval odvolací soud za nadbytečné dokazování k otázce, kdo vlastně vozidlo žalobkyni prodal (žalovaný, nebo zprostředkovatel) a kdo by tak odpovídal za vadu věci. Odvolací soud nepřipustil dovolání proti svému rozsudku s odůvodněním, že žaloba je zamítána pro neprokázání základních rozhodných skutečností (ze skutkových důvodů), nikoli v důsledku vyslovení nového právního názoru v zásadní otázce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení rozsahu důkazní povinnosti žalobkyně, pokud jde o návrh na provedení důkazu znaleckým posudkem, a v důsledku toho na nesprávném posouzení provedených důkazů. Dovolatelka již v odvolání uváděla, že na místě havárie neuplatňovala technickou závadu, protože o ní nevěděla a vědět nemohla. Při nehodě nedošlo ke zranění a vzniklá škoda byla malá, orgány Policie ČR tedy ani nezjišťovaly rychlost vozidel, vzdálenost mezi vozidly nebo brzdné stopy; znalecký posudek za takové situace nemohl přinést nová skutková zjištění a žalobkyně proto jeho provedení nenavrhovala. K technické příčině nehody však předložila odborné vyjádření autoopravny a k průběhu nehody navrhovala i svědecký výslech L. M. Měl-li soud za to, že k hodnocení provedených důkazů je zapotřebí odborných znalostí, mohl a měl podle dovolatelky sám i bez jejího návrhu ustanovit znalce a tím odstranit své pochybnosti o tom, že právě kratší brzdová hadička byla příčinou havárie. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) vzhledem k ustanovení bodu 17. hlavy I části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen o.s.ř.), a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou - účastníkem řízení, nejprve zkoumal, zda dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, jímž nebylo vyhověno návrhu na připuštění dovolání, je z hlediska podle §239 odst. 2 o.s.ř. přípustné.
Podle §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu, ať z oblasti hmotněprávní či procesní.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nejde o posouzení jen takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů [rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné ("nové") řešení této právní otázky].
V posuzovaném případě dovolatelka napadá závěr odvolacího soudu (pro jeho rozhodnutí určující), že neunesla břemeno tvrzení ani důkazní břemeno v otázce příčinné souvislosti, neboť netvrdila, že příčinou havárie byla kratší brzdová hadička, že její vozidlo proto brzdilo méně a že tento rozdíl způsobil havárii a že zároveň nenavrhla ani důkazy potvrzující okolnosti havárie.
Podle §101 odst. 1 o.s.ř. účastníci jsou povinni přispět k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení zejména tím, že pravdivě a úplně vylíčí všechny potřebné skutečnosti, označí důkazní prostředky a že dbají pokynů soudu.
Podle §120 odst. 1 o.s.ř. účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení ve věcech, v nichž lze zahájit řízení i bez návrhu, jakož i v řízení o povolení uzavřít manželství, v řízení o určení a popření otcovství, v řízení o osvojení, v řízení o jmenování rozhodce nebo předsedajícího rozhodce, v řízení ve věcech obchodního rejstříku, v řízení o zrušení politické strany nebo politického hnutí, pozastavení a znovuobnovení jejich činnosti, v řízení o zákonnosti zajištění cizince a o jeho propuštění, a v řízení o některých otázkách obchodních společností, družstev a jiných právnických osob (§200e) je soud povinen provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení nejde-li o řízení uvedená v odstavci 2, může soud provést jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny.
Účastníka tzv. sporného řízení podle této úpravy zatěžuje povinnost tvrzení v podobě povinnosti vylíčit všechny skutečnosti potřebné z hlediska právních norem, podle nichž má být věc posuzována, a povinnost důkazní spočívající v povinnosti označit důkazy, jimiž svá tvrzení hodlá prokázat. Nesplnění některé z těchto povinností má za následek neúspěch ve sporu.
Podle §420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Podle §420 odst. 3 obč. zák. odpovědnosti se zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil.
Vztah příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a škodou (tzv. kauzální nexus) je jednou ze čtyř podmínek (vedle porušení právní povinnosti, existence škody a zavinění) obecné odpovědnosti za škodu podle ustanovení §420 obč. zák. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by ke škodnému následku nedošlo. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde. Příčinná souvislost (kauzální nexus) mezi porušením právní povinnosti jako příčinou a škodou a jejím rozsahem jako následkem těchto příčin musí být poškozeným prokázána (a tedy i ve smyslu ustanovení §101 odst. 1 o.s.ř. tvrzena) stejně jako protiprávní jednání a vznik škody. V řízení vedeném proti předchozímu vlastníku motorového vozidla o náhradu škody spočívající v tom, že vinou špatného technického stavu vozu nynější vlastník havaroval, musí z hlediska příčinné souvislosti žalobce tvrdit a prokazovat, že příčina havárie (tedy potažmo vzniklé škody) tkví právě v konkrétním technickém nedostatku vozu.
Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně již v žalobě poukazovala na zprávu autoservisu, podle níž se brzdová hadička vozu koupeného od žalovaného při plném brždění přetrhla, a to právě v důsledku toho, že šlo o kratší hadičku nesprávného typu. Je tedy zřejmé, že od počátku řízení shledávala příčinu havárie v selhání brzdového systému svého vozu, k němuž došlo v důsledku použití nesprávného typu brzdové hadičky (vady věci, kterou koupila od žalovaného) a jejího následného přetržení při plném brždění. K podpoře tohoto tvrzení předložila listinný důkaz a v řízení před soudem prvního stupně navrhla dále důkaz výslechem svědka - řidiče vozu, s nímž se zezadu střetla. Její tvrzení je tedy způsobilým tvrzením k charakteru uplatněného nároku včetně otázky příčinné souvislosti z hlediska povinnosti ukládané žalobkyni ustanovením §101 odst. 1 o.s.ř. Závěr odvolacího soudu, že takové tvrzení v řízení o náhradu škody vzniklé z vady věci nepostačuje ke splnění povinnosti tvrzení, je v rozporu s citovaným ustanovením i s ustálenou judikaturou vyšších soudů. Proto dovolací soud dospěl k závěru, že z pohledu uvedené právní otázky má rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam a že dovolání žalobkyně je proto podle §239 odst. 2 o.s.ř. přípustné; z totožných důvodů je pak i opodstatněné.
Jelikož dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. je naplněn, Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že stejnými vadami, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, trpí i rozsudek soudu prvního stupně, byl i tento rozsudek zrušen a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. Soud se v dalším řízení bude podrobněji zabývat zkoumáním podmínek tvrzené odpovědnosti žalovaného za škodu a v otázce příčinné souvislosti tím, co bylo skutečnou příčinou střetu vozidla řízeného žalobkyní s vozem jedoucím před ní. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. února 2001
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Romana Říčková