ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.1063.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 1063/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce města P., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) S. V. a 2) N. V., zastoupeným advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 8 C 129/2003, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2004, č. j. 23 Co 446/2003-211, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
V pořadí první rozsudek Okresního soudu v Příbrami (soudu prvního stupně) ze dne 4. března 1999, č. j. 8 C 208/97-23, zamítající žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu, byl k odvolání žalobce zrušen usnesením Krajského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 9. září 1998, č. j. 23 Co 401/98-46, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Další (vyhovující) rozsudky soudu prvního stupně (ze dne 12. ledna 1999, č. j. 8 C 208/97-54, a ze dne 9. října 2001, č. j. 8 C 106/2001-113) a potvrzující rozsudky odvolacího soudu (ze dne 15. června 1999, č. j. 23 Co 237/99-75, a ze dne 16. dubna 2002, č. j. 23 Co 570/2001-150) byly k dovolání žalovaných zrušeny (rozsudky Nejvyššího soudu České republiky jako soudu dovolacího ze dne 19. července 2001, č. j. 20 Cdo 2492/99-99, a ze dne 30. června 2003, č. j. 26 Cdo 1403/2002-178) a věc byla vždy vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ve zrušujícím rozsudku ze dne 30. června 2003, č. j. 26 Cdo 1403/2002-178, Nejvyšší soud pokládal za správný závěr o naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ ve spojení s ustanovením §719 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu (dále jen „obč. zák.“), avšak soudům vytkl, že se ani přes námitky žalovaných nezabývaly posouzením, zda výpověď z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.
Poté soud prvního stupně v pořadí čtvrtým rozsudkem ze dne 10. září 2003, č. j. 8 C 129/2003-188, opětovně žalobě vyhověl a přivolil k výpovědi z nájmu „bytu č. 10, I. kategorie, sestávajícího ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství ve 3. patře domu čp. 463 v P. VII“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), určil, že tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, rozhodl, že „žalovaným náleží bytová náhrada – přístřeší“, a uložil jim povinnost byt vyklidit a vyklizený žalobci odevzdat do patnácti dnů „po uplynutí výpovědní lhůty a poté, kdy jim bude zajištěno přístřeší“. V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaných odvolací soud rozsudkem ze dne 13. ledna 2004, č. j. 23 Co 446/2003-211, v pořadí čtvrtý (vyhovující) rozsudek soudu prvního změnil ve výroku o nákladech řízení a jinak jej potvrdil. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. V rámci posouzení, zda výpověď z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy, odvolací soud přisvědčil žalovaným v tom, že „z chování a přístupu žalobce při evidování M. P. k trvalému pobytu v předmětném bytě a v evidenčním listu jako člena domácnosti mohli žalovaní dovozovat, že žalobce těmito svými úkony akceptuje M. P. v předmětném bytě jako podnájemce“. Současně však dovodil, že „touto úvahou se mohli žalovaní řídit až do doby, kdy obdrželi žalobu v předmětné věci, která obsahovala i výpověď s uvedenými důvody (tj. do 18.12.1997)“. Jestliže ani v průběhu déletrvajícího řízení o písemný souhlas s podnájmem žalobce nepožádali a nesjednali nápravu v porušování svých povinností vyplývajících z nájmu bytu a toto porušování i nadále trvá, odvolací soud dovodil, že výpověď z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy; přitom přihlédl také k věku a ke zdravotnímu stavu žalovaných a dále k tomu, že změna prostředí způsobená vyklizením předmětného bytu nebude mít vliv na jejich zdravotní stav, a to i proto, že byt užívají jen zřídka.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uvedli, že napadené rozhodnutí „je založeno na posouzení otázek zásadního právního významu, jako jsou otázky výkladu ustanovení §712 odst. 1 občanského zákoníku ve spojení s §3 občanského zákoníku, a také proto, že napadené rozhodnutí řeší právní otázky v rozporu s hmotným právem“. Uplatněné dovolací námitky podřadili dovolacím důvodům podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. Na naplnění vady ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. usuzují z toho, že soudy údajně nerespektovaly závazný právní názor obsažený ve zrušujícím rozsudku ze dne 30. června 2003, č. j. 26 Cdo 1403/2002-182, a „neprovedly vůbec úvahu o tom, zda je výkon práva pronajímatele v souladu s dobrými mravy“, resp. odvolací soud se „opět pouze částečně zabýval obecně otázkou užití dobrých mravů vzhledem k osobám žalovaných a jejich chování“. V rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. namítli, že odvolací soud při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. nezkoumal, zda „chování žalobce bylo v souladu s dobrými mravy. Naopak se zabýval pouze otázkou, zda jednání žalovaných je v souladu s dobrými mravy a zda se žalovaní snažili nějak pochybení vzniklá i na straně žalobce odstranit. … Odvolací soud tak konstruuje úvahu, že nedošlo k porušení dobrých mravů výkonem práva dát výpověď pronajímatelem, neboť nájemci měli dost času toto porušení zhojit, ale neučinili tak“. Odvolacímu soudu také vytkli, že se při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. nezabýval „rozpory a nedostatky v chování žalobce“ a dále tím, „z jakého důvodu žalobce neinicioval dohodu či dání dodatečného souhlasu s výměnou bytu“. Podle žalovaných se měl odvolací soud navíc otázkou rozporu výpovědi z nájmu bytu s dobrými mravy zabývat ke dni dání této výpovědi. Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. vady podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., (a ani vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř.) přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné, neboť soud prvního stupně svým čtvrtým rozsudkem rozhodl sice jinak než ve svém prvním (zrušeném) rozsudku, avšak nikoli v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil; ve svém čtvrtém rozsudku totiž vycházel z právního názoru dovolacího soudu obsaženého v jeho zrušujícím rozsudku ze dne 30. června 2003, č. j. 26 Cdo 1403/2002-178.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (tedy ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřeli žalovaní) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění – §241a odst. 3 o.s.ř.).
Napadené potvrzující rozhodnutí je založeno na právním závěru, že výpověď z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. není v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.). Tento právní závěr by proto mohl být pokládán za otázku zásadního právního významu z pohledu dovoláním napadeného rozsudku. Jde však současně o otázku, jejíž výklad se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení této otázky neodchýlil.
Soudní praxe je ustálená v názoru, že rovněž v případě, kdy je naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., nemusí soud žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhovět, a to s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněný pod č. 23 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura). Lze však odkázat také na názor, který Nejvyšší soud České republiky zaujal v rozsudku ze dne 12. listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněném pod č. 43 v sešitě č. 7 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (citovaný rozsudek byl uveřejněn rovněž pod č. 23 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura), tj. názor, že soud posuzuje existenci výpovědního důvodu k okamžiku doručení výpovědi z nájmu bytu i v případě, že tímto důvodem je neplacení nájemného po dobu delší než tři měsíce (§711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.). Skutečnost, že nájemce dlužné nájemné po doručení výpovědi uhradil, může mít význam jen při posouzení toho, zda přivolení k výpovědi z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Přitom v soudní praxi není pochyb o tom, že při úvaze, zda výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), přihlíží soud též k době, která uplynula od porušení povinností zakládajících výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 1999, sp. zn. 20 Cdo 2059/98, uveřejněný pod č. 86 v sešitě č. 9 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura). Ustálená soudní praxe nezaznamenala odklon ani od názoru, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje nájemce (zde může jít např. o rodinné a sociální poměry vyklizovaného apod.), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi z nájmu bytu domáhá (pronajímatele) – srov. odůvodnění již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96. Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci – pronajímateli – spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) dočasně odepřena. Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace §3 odst. 1 obč. zák. podloženo úvahou zabývající se všemi výše uvedenými okolnostmi, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné. Přitom úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, jak to vyplývá z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněného pod č. 36 v sešitě č. 7 z roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. tedy je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního občanského práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít.
V rámci posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. odvolací soud sice přisvědčil žalovaným v tom, že z chování žalobce (při evidování M. P. k trvalému pobytu v předmětném bytě a v evidenčním listě) mohli dovozovat, že žalobce těmito svými úkony akceptuje M. P. v předmětném bytě jako podnájemce, avšak k jejich tíži přičetl, že ani po doručení žaloby (po 18. prosinci 1997) v průběhu déletrvajícího řízení o písemný souhlas s podnájmem žalobce nepožádali a nesjednali nápravu v porušování povinností vyplývajících z nájmu bytu a že toto porušování i nadále trvá, a poté – také s přihlédnutím k věku a zdravotnímu stavu žalovaných a dále k tomu, že změna prostředí způsobená vyklizením předmětného bytu nebude mít vliv na jejich zdravotní stav, a to i proto, že byt užívají jen zřídka – dovodil, že výpověď z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy. Lze konstatovat, že odvolací soud se při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. neodchýlil od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.
Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalované, kteří zavinili, že jejich dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 950,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. července 2004
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu