ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.1198.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 1198/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Michala Mikláše ve věci žalobkyně Městské části P., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1/ G. K. a 2/ D. K., zastoupeným advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 157/97, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. září 1999, č. j. 18 Co 172/99-65, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. září 1999, č. j. 18 Co 172/99-65, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. září 1999, č. j. 18 Co 172/99-65, změnil zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (soudu prvního stupně) ze dne 17. listopadu 1998, č. j. 11 C 157/97-44, tak, že vyhověl žalobě a přivolil „k výpovědi z nájmu bytu č. 54 o velikosti 4 + 1 s příslušenstvím I. kategorie, který se nachází v 8. podlaží domu čp. 1655 v P., ul. V., v k. ú. Ch. (dále jen „předmětný byt\" nebo „byt\"), s tím, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvního dne kalendářního měsíce následujícího po právní moci tohoto rozsudku\", a uložil žalovaným povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do 15 dnů po uplynutí výpovědní lhůty. Citovaný rozsudek změnil rovněž ve výroku o nákladech řízení tak, že žalované zavázal k náhradě nákladů, které žalobkyni vznikly v řízení před soudem prvního stupně. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Soud prvního stupně uzavřel, že výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. g/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.\"), není naplněn, byť dovodil, že žalovaní mají ve smyslu citovaného ustanovení dva byty, tj. vedle předmětného bytu ještě byt v domě čp. 23 v D., N., který je v jejich spoluvlastnictví (dále jen „byt v D., N.\"). Na základě posléze uvedených zjištění totiž usoudil, že na žalovaných nelze spravedlivě požadovat, aby užívali pouze jeden byt (§711 odst. 1 písm. g/, věta za první větnou čárkou obč. zák.). Šlo o zjištění, že žalovaný jako podnikatel má na území města P. několik firem a při pracovních pobytech v P., vynucených jeho podnikatelskou činností, se vzhledem ke vzdálenosti bytu v D., N. od P. zdržuje v předmětném bytě, a že přestěhování žalované s dětmi z předmětného bytu do bytu v D., N. bylo vynuceno nepříznivým zdravotním stavem dětí (jejich respiračními chorobami), zhoršujícím se pobytem ve velkoměstské aglomeraci. Naproti tomu odvolací soud naplněnost výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. dovodil, když usoudil, že na žalovaných lze spravedlivě požadovat, aby užívali pouze jeden ze dvou bytů, které mají. Uvedený závěr učinil na základě zjištění, že bydlištěm obou účastníků, tj. místem, v němž se zdržují s úmyslem zdržovat se tam trvale, je byt v D., N., kam jim bylo zasíláno i předvolání k soudnímu jednání, že nemovitost, v níž se tento byt nachází, je určena k celoročnímu bydlení, že manželství účastníků plní veškeré funkce, včetně vedení společné domácnosti a výchovy dětí pocházejících z manželství, že žalovaný v předmětném bytě pouze přespával a v období od prosince 1998 do března 1999 nebyl v bytě přes probíhající rekonstrukci vodoinstalačních stoupaček k zastižení, že syn účastníků si podal přihlášku ke studiu nikoliv v P., nýbrž v Č., a že o nezájmu účastníků užívat předmětný byt svědčí rovněž jejich snaha vyměnit jej za byt, jehož nájem byl stávajícím nájemcům omezen dobou určitou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.\"). V dovolání uplatnili dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř., byť v něm odkázali na dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř., který však – s přihlédnutím k obsahu dovolání – ve skutečnosti uplatněn nebyl. Namítli, že odvolací soud při posouzení, zda jde o případ, kdy na nich nelze spravedlivě požadovat užívání pouze jednoho ze dvou bytů, které mají, vyšel pouze z několika důkazů a přitom „nebral v potaz\" zjištění učiněná soudem prvního stupně. Pominul tak především zjištění, že odchod žalované a nezletilých dětí z předmětného bytu do bytu v D., N. byl podmíněn nepříznivým zdravotním stavem dětí. Vzal-li odvolací soud ze zprávy instalatérské firmy K. za zjištěno, že žalovaný nebyl v době od prosince 1998 do března 1999 v předmětném bytě k zastižení, pak současně pominul okolnost vánočních svátků, dovolené žalovaných a služebních zahraničních cest žalovaného. Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V doplňku dovolání žalovaní sdělili, že jejich syn J. K. nastoupil ve školním roce 2000 - 2001 studium na Gymnáziu J., P., T. 17/2135, a společně s otcem užívá předmětný byt.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 3. září 1999, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.\").
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 2 o.s.ř.), a že je podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §237 odst. 1 o.s.ř. (jejich existence nebyla tvrzena a ze spisu se nepodává) a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.). Posléze uvedenou vadou je řízení v projednávané věci postiženo.
Podle §213 odst. 2 o.s.ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, a může opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů. Pro řízení před odvolacím soudem platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, pokud není stanoveno něco jiného (§211 o.s.ř.). Z toho plyne, že dokazování před odvolacím soudem musí být provedeno při jednání (§122 odst. 1 o.s.ř.) a účastníci mají právo vyjádřit se ke všem důkazům, které byly provedeny (§123 o.s.ř.). Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, tedy neznamená, že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně. Může tak učinit za předpokladu, že opakuje dokazování, popřípadě dokazování doplní, tedy postupuje-li v souladu s §122 odst. 1 a §123 o.s.ř., a dokazování provede způsobem, který pro jednotlivé důkazní prostředky stanoví §125 a násl. o.s.ř. Jestliže odvolací soud uvedeným způsobem nepostupoval a přesto se od skutkového stavu, zjištěného soudem prvního stupně, odchýlil, trpí odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a je dán dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.
V projednávané věci bylo přivoleno k výpovědi z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. Podle zmíněného ustanovení pronajímatel může - s přivolením soudu - vypovědět nájem bytu, má-li nájemce dva nebo více bytů, vyjma případů, že na něm nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt. Z citovaného ustanovení vyplývá, že i za situace, kdy nájemce má dva, resp. více, bytů, nemůže soud žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu z tohoto výpovědního důvodu vyhovět, je-li naplněn předpoklad, že na nájemci nelze spravedlivě požadovat, aby užíval (k bydlení) jen jeden byt. Jinak řečeno, musí jít o situaci, kdy na nájemci nelze spravedlivě požadovat, aby svou potřebu bydlení uspokojoval užíváním pouze jednoho bytu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 27. října 1999, sp. zn. 26 Cdo 457/98, a z 15. prosince 1999, sp. zn. 26 Cdo 1581/98). Tak tomu může být např. tehdy, kdy nájemce užívá k bydlení současně dva byty, z nichž ani jeden nevyhovuje svou velikostí či kvalitou bytové potřebě nájemce a členů jeho rodiny, nebo tehdy, kdy nájemce užívá druhý byt v místě svého pracoviště, odkud nemůže každodenně dojíždět do místa svého trvalého bydliště apod. Při hodnocení, zda nelze na nájemci spravedlivě požadovat, aby k bydlení užíval pouze jeden byt, není přitom bez významu okolnost, po jakou dobu stav užívání dvou (více) bytů trvá, a zda (příp. jaké) činí nájemce kroky k vyřešení své bytové situace.
Soud prvního stupně mimo jiné ze zjištění, že přestěhování žalované s dětmi z předmětného bytu do bytu v D., N. bylo vynuceno nepříznivým zdravotním stavem dětí (jejich respiračními chorobami), zhoršujícím se pobytem ve velkoměstské aglomeraci, usoudil, že právě ve věci žalovaných jde o případ, kdy na nich nelze spravedlivě požadovat, aby užívali pouze jeden ze dvou bytů, které mají. Pokládal tak uvedené skutkové zjištění za právně významné z hlediska ustanovení §711 odst. 1 písm. g/, věty za první větnou čárkou obč. zák. Naproti tomu odvolací soud z uvedeného skutkového zjištění soudu prvního stupně při posouzení věci podle citovaného ustanovení nevyšel a ve skutečnosti je pominul, aniž v tomto ohledu provedl (opakoval či doplnil) důkazy (zejména výslech žalovaných ohledně těchto skutečností), na jejichž základě mohl postupem podle §132, §211, §213 odst. 2 o. s. ř. toto skutkové zjištění zvrátit. Přitom v odůvodnění napadeného rozhodnutí se s ním ani nijak nevypořádal. Řízení tak je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.).
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky jej zrušil (§243b odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.) a podle §243b odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i řízení dovolacího (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. září 2001
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu