ECLI:CZ:NS:2000:26.CDO.1304.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 1304/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobkyně M. č. P. - R., proti žalovaným 1) J. H., a 2) I. H., o přivolení k výpovědi nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 32/98, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. ledna 2000, č. j. 54 Co 530/99-43, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. ledna 2000, č. j. 54 Co 530/99-43, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (soudu prvního stupně) ze dne 31. března 1999, č. j. 16 C 32/98-29, jímž bylo přivoleno k výpovědi nájmu „bytu č. 7 o velikosti dvou pokojů a kuchyně s příslušenstvím, II. kategorie, ve druhém patře domu čp. 1043, v P. R.", rozhodnuto, že výpovědní doba je tříměsíční a počne běžet prvním dnem měsíce následujícího po právní moci tohoto rozhodnutí, a žalovaným uloženo, aby byt vyklidili se všemi příslušníky své domácnosti a vyklizený jej předali žalobci do 15 dnů po uplynutí výpovědní lhůty; v návaznosti na rozhodnutí ve věci samé bylo citovaným rozsudkem rozhodnuto rovněž o nákladech řízení účastníků. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud - stejně jako soud prvního stupně - na základě učiněných skutkových zjištění dovodil, že v daném případě je naplněn důvod výpovědi nájmu bytu, upravený v ustanovení §711 odst. 1 písm. h/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák."). S odkazem na ustanovení §711 odst. 2 a §712 odst. 5 obč. zák. shledal správnými rovněž výroky týkající se započetí běhu výpovědní lhůty a vyklizení žalovaných bez bytové náhrady.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, v němž s přihlédnutím k jeho obsahu uplatnili dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o. s. ř., byť už v jeho úvodní části uvedli, že „odvolací soud stejně jako soud I. stupně zcela chybně posoudil celou věc a na základě tohoto nesprávného právního posouzení ve věci rozhodl", tedy jakoby uplatnili pouze dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. Proti skutkovým zjištěním soudů obou stupňů brojí v rámci dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. námitkou, že rozpory ve výpovědích svědků, kteří vypovídali v jejich prospěch, a svědků, jejichž výpovědi vyzněly v jejich neprospěch, nelze „vyřešit prostě tak, že soud uvěří toliko jedné skupině, navíc té, která není schopna o užívání bytu detailně vypovídat, přičemž důvody, proč výpovědím druhé svědecké skupiny nevěnoval pozornost, ponechá zcela bez povšimnutí". Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. napadli právní závěr, podle něhož je v daném případě naplněn důvod výpovědi nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. Tvrdí totiž, že sporný byt dosud užívají a na tom nic nemění ani skutečnost, že „umožnili užívání bytu svědkovi K. vzhledem k tomu, že s ním po odstěhování jejich dcery vedou společnou domácnost" a současně ani okolnost, že „jsou spoluvlastníky rodinného domku v R. a podílejí se na jeho opravách". Nakonec uvedli, že „byli zásadně zkráceni na svém právu na řádný soudní proces" tím, že nebyl připuštěn výslech dalších svědků, kteří by se mohli „hodnověrně vyjádřit k otázce, kdo a jakým způsobem předmětný byt užíval a užívá. Paušální odmítnutí takových svědků - pokračovali v dovolání žalovaní - s odkazem na to, že současný způsob užívání není pro věc relevantní, nemůže obstát ... Jestliže odvolací soud nezjistil, že navržení svědkové k rozhodnému období vypovídat nemohou, neměl ani právo takové doplnění dokazování, které mohlo mít vliv na zásadní obrat ve věci, nepřipustit". Navrhli, aby dovolací soud zrušil nejen napadené rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 5.
Dovolání bylo sice podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu (§236 odst. 1 o. s. ř.), včas a subjekty k tomu oprávněnými, tj. účastníky řízení (žalovanými) řádně zastoupenými advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.), avšak není v dané věci přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jestliže odvolací soud svým rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (jako je tomu v projednávaném případě), připouští občanský soudní řád dovolání v první řadě tehdy, jestliže jeho rozhodnutí je v důsledku postižení vadami uvedenými v §237 odst. 1 o. s. ř. zmatečné, a dále jen za podmínek upravených v ustanoveních §238 odst. 1 písm. b/ a §239 odst. 1 a 2 o. s. ř.
O žádný z případů přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. b/ a §239 odst. 1 a 2 o. s. ř. v daném případě nejde. Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, aniž by tomuto rozhodnutí předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu, jak to pro účely založení přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. normuje toto ustanovení. Nenavrhli - li žalovaní vyslovení přípustnosti dovolání, nelze - logicky vzato - uvažovat o nevyhovění návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání a tím o přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř.; odvolací soud sám přípustnost dovolání proti svému potvrzujícímu rozsudku ve smyslu §239 odst. 1 o. s. ř. nevyslovil.
Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání z pohledu ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř.
Jak již bylo výše zmíněno, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu - tedy i proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu - jestliže řízení a rozhodnutí trpí vadami taxativně vyjmenovanými v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. Přípustnost (a tím současně důvodnost) dovolání, která není založena již tím, že dovolatel existenci vad v dovolání tvrdí, ale teprve tehdy, je-li řízení takovými vadami skutečně postiženo, dovolací soud ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zkoumá - pokud je dovolání podáno včas a osobami k tomu legitimovanými - z úřední povinnosti bez zřetele na to, zda se jich účastník výslovně dovolává. Vady řízení vyjmenované v §237 odst. 1 písm. a/, b/, c/, d/, e/ a g/ o. s. ř. žalovaní evidentně nenamítají a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu. Tvrzením, že „byli zásadně zkráceni na svém právu na řádný soudní proces" tím, že nebyli vyslechnuti další jimi navržení svědci, měli žalovaní zřejmě na mysli vadu řízení ve smyslu §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Za této situace se jeví v projednávané věci podstatným posoudit, zda tím, že v řízení nebyli vyslechnuti všichni žalovanými navržení svědci, došlo k odnětí možnosti žalovaných jednat před soudem (§237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.).
Odnětím možnosti jednat před soudem (§237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.) se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád přiznává (kupříkladu právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.), přičemž není rozhodné, zda byla účastníku řízení odňata možnost jednat před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. O vadu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. jde jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv při rozhodování. Naproti tomu nelze považovat za odnětí možnosti jednat před soudem takový postup soudu, který odpovídá občanskému soudnímu řádu. Přitom k vadě podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. přihlíží dovolací soud jen tehdy, byla - li v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem dovolateli.
V okolnosti, že v řízení nebyli vyslechnuti k důkazu někteří ze svědků navržených žalovanými, naplnění vady řízení podle §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. spatřovat nelze, neboť občanský soudní řád - na rozdíl od práva vyjádřit se k věci a práva (i procesní povinnosti) navrhovat důkazy k prokázání rozhodných skutečností - neposkytuje účastníkům řízení procesní nárok na provedení jimi navržených důkazů. O tom, které z navrhovaných důkazů budou v řízení provedeny, totiž rozhoduje ve smyslu §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř., použitelného rovněž v odvolacím řízení (srov. §211 o. s. ř.), soud a ten nemá zákonem uloženu povinnost provést v řízení všechny důkazy navržené procesními stranami. Případné pochybení soudu v tomto směru lze vytýkat prostřednictvím dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. b/ nebo c/ o. s. ř., jejichž naplnění však přípustnost dovolání nezakládá. Dovolání tak nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. dovolání odmítl pro nepřípustnost, aniž se jím mohl zabývat z pohledu uplatněných dovolacích důvodů.
Žalovaní z procesního hlediska zavinili, že jejich dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 2 věta první /per analogiam/ o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 19. června 2000
JUDr. Miroslav F e r á k, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Lucie Ševčíková