ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.1406.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 1406/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce města K., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) K. E. a 2) M. E., zastoupeným advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 3 C 212/2001, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. října 2002, č. j. 20 Co 324/2002-62, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně částku 1.975,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kutné Hoře (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. února 2002, č. j. 3 C 212/2001-27, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi z nájmu žalovaných k „bytu č. 11, I. kat., o vel. 2+kk (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) ve 4. podlaží domu č. p. 652 v P. ulici v K.“ (dále jen „předmětný dům“, resp. „dům“), určil, že nájem bytu skončí uplynutím posledního dne tříměsíční výpovědní lhůty, která začne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, a žalovaným uložil povinnost byt vyklidit do třiceti dnů poté, co jim bude zajištěno náhradní ubytování. V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. října 2002, č. j. 20 Co 324/2002-62, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že vyklizovací povinnost žalovaných z bytu podmínil poskytnutím přístřeší; v dalším jej potvrdil. Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Soudy obou stupňů shledaly žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu důvodnou; dovodily, že v důsledku neplacení nájemného a záloh na plnění poskytovaná s užíváním bytu žalovanými po dobu delší než tři měsíce je naplněn důvod výpovědi z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.“). Soud prvního stupně uložil žalovaným povinnost byt vyklidit do třiceti dnů poté, co jim bude zajištěno náhradní ubytování (§712 odst. 5 věta druhá obč. zák.). Na základě skutkových zjištění, že žalovaní se nacházeli v tíživé finanční situaci, že měli snahu najít si zaměstnání, a že se snažili dlužné nájemné splácet, pokud oba měli alespoň nějaký příjem, totiž dovodil naplněnost předpokladu důvodů zvláštního zřetele hodných; bydlí-li žalovaní v předmětném bytě se dvěma nezletilými dětmi, je podle soudu prvního stupně naplněn rovněž druhý předpoklad ve smyslu §712 odst. 5 věty druhé obč. zák., tj. že jde o rodinu s nezletilými dětmi. Naproti tomu odvolací soud – s odkazem na ustanovení §712 odst. 5 věty první obč. zák. – rozhodl o splnění vyklizovací povinnosti žalovaných do patnácti dnů poté, co jim bude poskytnuto přístřeší; pro vyšší formu bytové náhrady (ve smyslu §712 odst. 5 věty druhé obč. zák.) neshledal – na rozdíl od soudu prvního stupně – důvody zvláštního zřetele hodné. Podle názoru odvolacího soudu žalovaným v tomto ohledu přitěžuje skutečnost, že nájemné neplatili již od roku 1997 a z tohoto titulu dlužili žalobci ke dni dání výpovědi z nájmu bytu, tj. do první poloviny roku 2000, částku 104.944,- Kč, že dlužné nájemné nespláceli, a že běžné nájemné platili nepravidelně. Byť odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vzal z provedených důkazů pro tyto účely za zjištěno, že žalovaní se nacházeli v tíživé finanční situaci, nepokládal – i s přihlédnutím k již uvedenému – finanční problémy žalovaných za důvod zvláštního zřetele hodný (ve smyslu §712 odst. 5 věty druhé obč. zák.). To také proto, že podle jeho názoru přístup žalovaných k získání finančních prostředků (a potažmo i k hledání odpovídajícího zaměstnání) nebyl dostatečně aktivní, žalovaní se ani neobrátili se žádostí o zaměstnání na příslušný úřad práce, a nepožádali ani o dávky státní sociální podpory (včetně příspěvku na nájemné).
Proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jim byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o bytové náhradě, podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadili dovolacím důvodům podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) a podle §241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). V rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. namítli, že žalovaný i přes nepříznivý zdravotní stav pracoval a pracuje na zkrácený pracovní úvazek, že žalovaná byla v evidenci uchazečů o zaměstnání u Úřadu práce v K., že od 17. února 2003 pracuje jako prodavačka, a že od března 2003 platí běžné nájemné a splácí rovněž dlužné nájemné. Uvedli také, že příslušné dávky státní sociální podpory jim nebyly přiznány právě proto, že jim vznikl dluh na nájemném, a pokračovali, že se jim nepodařilo získat ani úvěr na jednorázové umoření významné části dluhu na nájemném. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. zpochybnili správnost právního názoru, že v daném případě není naplněn předpoklad důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu §712 odst. 5 věty druhé obč. zák. Mají zato, že na naplněnost uvedeného předpokladu lze usoudit již z jejich tíživých rodinných a ekonomických poměrů; dlouhodobě se ocitli ve stavu sociální tísně, kterou nevyřešili ani s pomocí příslušných státních orgánů a soukromoprávních subjektů. Nakonec žalovaní namítli, že „nedostali možnost tyto své námitky předestřít již v rámci řízení u odvolacího soudu v Praze, jelikož nedošlo k jejich obeslání formou a postupem, jež předvídá příslušná zákonná úprava. Doručování prostřednictvím poštovní doručovatelky je ve vztahu k žalovaným předmětem několika podnětů k prošetření jejího nikoli řádného postupu v doručování …“. Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto. Uvedl, že placení nájemného je prioritou i za cenu omezení rodiny v ostatních oblastech. Je přesvědčen, že žalovaní spoléhali právě na to, že v případě výpovědi z nájmu bytu bude pronajímatel povinen zajistit rodině s nezletilými dětmi náhradní byt či náhradní ubytování. Potvrdil, že ve dvou případech (2. dubna 2003 a 2. června 2003) byla uhrazena na dlužné nájemné vždy částka 5.000,- Kč, avšak nikoliv dobrovolně, nýbrž s pomocí firmy, kterou si najal na vymáhání pohledávek; běžné nájemné není placeno vůbec a žalovaní již na nájemném dluží částku 283.158,- Kč. Neplní-li žalovaní své platební povinnosti ve vztahu k bytu dlouhodobě, nemůže být důvodem zvláštního zřetele hodným pro přiznání vyšší formy bytové náhrady než je přístřeší ani jejich tíživá finanční situace a ani současný nepříznivý zdravotní stav žalovaného či dcery žalovaných.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů ve smyslu §241 odst. 1 a 2 o.s.ř.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Při řešení otázky přípustnosti dovolací soud neopomenul, že napadeným rozsudkem byl rozsudek soudu prvního stupně změněn pouze ve výroku o bytové náhradě pro žalované, tj. ve výroku, proti němuž dovolání směřuje. Přípustnost dovolání proti tomuto měnícímu výroku vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť zde bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé – srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28). V dalších výrocích ve věci samé byl rozsudek soudu prvního stupně napadeným rozsudkem potvrzen a proti tomuto potvrzujícímu výroku dovolání evidentně nesměřuje. I když z pohledu ustanovení §242 odst. 2 písm. d/ o.s.ř. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu, nebyl dovolací soud oprávněn přezkoumat věcnou správnost potvrzujícího výroku už proto, že nebyl dovoláním napaden. Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není přípustno zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje toliko v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení §242 odst. 2 písm. d/ o.s.ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 1493/96, uveřejněný pod č. 87 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
Napadený rozsudek byl proto podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. přezkoumán v jeho měnícím výroku o věci samé (ve výroku o bytové náhradě pro žalované). Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám vyjmenovaným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. nebyla tvrzena a z obsahu spisu tyto vady zjištěny nebyly. Dovolacím tvrzením, že „nedostali možnost tyto své námitky předestřít již v rámci řízení u odvolacího soudu v Praze, jelikož nedošlo k jejich obeslání formou a postupem, jež předvídá příslušná zákonná úprava …“, žalovaní ve skutečnosti namítli, že jim byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem; uplatnili tak existenci vady ve smyslu §229 odst. 3 o.s.ř. Dovolací soud dospěl k závěru, že ani touto vadou není řízení v projednávané věci postiženo.
Odnětím možnosti jednat před soudem (§229 odst. 3 o.s.ř.) se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád přiznává (např. právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.), přičemž není rozhodné, zda byla účastníku řízení odňata možnost jednat před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. O vadu ve smyslu ustanovení §229 odst. 3 o.s.ř. jde jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv při rozhodování. Naproti tomu nelze považovat za odnětí možnosti jednat před soudem takový postup soudu, který odpovídá občanskému soudnímu řádu.
Ustanovení §115 o.s.ř. ukládá soudu, aby, nestanoví-li zákon jinak, nařídil k projednání věci jednání. Také k projednání odvolání, nejde-li o případy podle §214 odst. 2 a 3 o.s.ř. (o žádný z těchto případů v souzené věci nešlo), nařídí předseda senátu odvolacího soudu jednání (§214 odst. 1 o.s.ř.). Mezi procesní práva přiznaná účastníku řízení občanským soudním řádem náleží i právo účastníka být předvolán způsobem uvedeným v ustanovení §51 o.s.ř. k jednání (odvolacímu jednání – srov. ustanovení §214 odst. 1 o.s.ř.), jak to vyplývá z ustanovení §115 odst. 1 a 2 o.s.ř. (to ve spojení s ustanovením §211 o.s.ř. platí i pro odvolací řízení). Účastník má také právo, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti (článek 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené usnesením předsednictva ČNR ze dne 16. prosince 1992 a uveřejněné pod č. 2/1993 Sb. – dále jen “Listina”). Není vyloučeno, aby soud věc projednal a rozhodl bez přítomnosti účastníka, je však vždy povinen poskytnout mu možnost, aby jejímu projednání přítomen byl. Na účastníku pak je, zda svého práva využije či nikoli. Podle §101 odst. 2 o.s.ř. nestanoví-li zákon jinak, soud pokračuje v řízení, i když jsou účastníci nečinní. Nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka; vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.
V dané věci z obsahu spisu vyplývá, že k projednání odvolání žalobce bylo dne 12. září 2002 nařízeno u odvolacího soudu jednání na den 9. října 2002, k němuž byli – za použití vzoru 033 o.s.ř. (předvolání účastníka k jednání před odvolacím soudem, může-li být jednáno v nepřítomnosti účastníků) – předvoláni vedle zástupce žalobce rovněž oba žalovaní. Při doručování uvedeného předvolání žalovaným na adresu jejich bydliště (K., P. 652) nebyli žalovaní zastiženi; přitom z obsahu dovolání nevyplývá, že by se v místě doručení, tj. na uvedené adrese, nezdržovali (§46 odst. 2 o.s.ř.). Žalovaným se nepodařilo doručit ani dalšími způsoby upravenými v ustanovení §46 odst. 2 větě první o.s.ř. Proto byly zásilky s předvoláním k odvolacímu jednání pro žalované dne 16. září 2002 uloženy, jak vyplývá z dodejek na č. l. 56 a 57 spisu. Protože žalovaní si zásilky do tří dnů od uložení nevyzvedli, považuje se poslední den třídenní lhůty, tj. v daném případě čtvrtek 19. září 2002, za den doručení, i když se žalovaní o uložení nedozvěděli; zde nastává ve smyslu §46 odst. 2 o.s.ř. tzv. fikce doručení zásilek žalovaným. Z toho vyplývá, že žalovaní byli řádně, tj. v souladu s citovanými ustanoveními občanského soudního řádu, k odvolacímu jednání předvoláni; obecná námitka, že „nedošlo k jejich obeslání formou a postupem, jež předvídá příslušná zákonná úprava“, a že „doručování prostřednictvím poštovní doručovatelky je ve vztahu k žalovaným předmětem několika podnětů k prošetření jejího nikoli řádného postupu v doručování …“, není způsobilá správnost uvedeného závěru zvrátit. Protože žalovaní nepožádali z důležitého důvodu o odročení odvolacího jednání, postupoval odvolací soud správně, pokud podle §101 odst. 2 a 3 ve spojení s §211 o.s.ř. odvolání žalobce projednal a o něm rozhodl v jejich nepřítomnosti. Byl-li, jak vyplývá z uvedeného, postup odvolacího soudu v souladu s občanským soudním řádem, nelze na existenci vady ve smyslu §229 odst. 3 o.s.ř. usoudit.
Podle §241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (v projednávané věci je proti napadenému měnícímu výroku o bytové náhradě pro žalované dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že pro úvahu o naplněnosti předpokladu důvodů zvláštního zřetele hodných (ve smyslu §712 odst. 5 věty druhé obč. zák.) byla pro odvolací soud právně významná pouze skutková zjištění, že žalovaní se ani neobrátili se žádostí o zaměstnání na příslušný úřad práce, a že nepožádali ani o dávky státní sociální podpory (včetně příspěvku na nájemné). Přitom tato skutková zjištění vyplynula z účastnických výpovědí samotných žalovaných před soudem prvního stupně. Je tedy nepochybné, že odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které v tomto ohledu z provedených důkazů vyplynuly, a že jeho skutkové závěry jsou výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení §132 o.s.ř. (ve spojení s §211 o.s.ř.). Lze uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. půjde v dovolacím řízení o odpověď na otázky, zda s ohledem na zjištěný skutkový stav věci lze usoudit na naplněnost předpokladu důvodů zvláštního zřetele hodných (ve smyslu §712 odst. 5 věty druhé obč. zák.), a zda tudíž měla být vyklizovací povinnost žalovaných z bytu podmíněna poskytnutím pouhého přístřeší (podle §712 odst. 5 věty první obč. zák.), jak dovodil odvolací soud, nebo jim mělo být – podle §712 odst. 5 věty druhé obč. zák. – přisouzeno náhradní ubytování, jak míní žalovaní.
Podle §712 odst. 5 věty první a druhé obč. zák. skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele podle §711 odst. 1 písm. c/, d/, g/ a h/, stačí při vyklizení poskytnout přístřeší. Jde-li o rodinu s nezletilými dětmi a skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele podle §711 odst. 1 písm. c/ a d/, může soud, jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodnout, že nájemce má právo na náhradní ubytování, popřípadě na náhradní byt.
Při skončení nájemního poměru výpovědí pronajímatele, mimo jiné i podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., se při vyklizení zásadně poskytuje pouze přístřeší (§712 odst. 5 věta první obč. zák.). Z ustanovení §712 odst. 5 věty druhé obč. zák., které je ve vztahu k ustanovení §712 odst. 5 věty první obč. zák. ustanovením speciálním, vyplývá sice možnost soudu rozhodnout, že nájemce má právo na náhradní ubytování, popřípadě na náhradní byt, avšak to pouze za současného naplnění dvou v něm normovaných předpokladů. Prvním z nich je skutečnost, že jde o rodinu s nezletilými dětmi (uvedený předpoklad je podle ničím nezpochybněných skutkových zjištění v projednávané věci naplněn). Druhým předpokladem pro uvedený postup jsou důvody zvláštního zřetele hodné. Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 25. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 71/96. V citovaném rozsudku dovodil, že „skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele – mimo jiné z důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. – je přiznání práva na bytovou náhradu v podobě náhradního ubytování či náhradního bytu především podmíněno tím, že jde o rodinu s nezletilými dětmi. Jedině za splnění této podmínky může soud rozhodnout, že nájemci tato bytová náhrada přísluší, a to tehdy, je-li splněna i další podmínka – důvody zvláštního zřetele hodné. Obě podmínky musí být splněny kumulativně“.
Dovolací soud se ztotožňuje se závěrem, že v posuzovaném případě není předpoklad důvodů zvláštního zřetele hodných naplněn. Žalovaní se mýlí, mají-li zato, že na existenci důvodů zvláštního zřetele hodných lze bez dalšího usoudit již z jejich tíživé finanční (sociální) situace. Při posuzování naplněnosti uvedeného předpokladu nelze totiž „izolovaně“ zdůrazňovat a ve skutečnosti vytrhávat z kontextu pouze jednu okolnost, navíc v tomto ohledu okolnost prospívající žalovaným (jejich tíživou sociální situaci), a ve skutečnosti opomenout další právně významné okolnosti, tj. nejen to, že nájemné neplatili již od roku 1997 a z tohoto titulu dlužili žalobci ke dni dání výpovědi z nájmu bytu částku 104.944,- Kč, že dlužné nájemné nespláceli, a že běžné nájemné platili nepravidelně, nýbrž i to, že k řešení finančních problémů nepřistupovali dostatečně aktivně. V naznačených souvislostech nelze bez dalšího odhlédnout ani od okolností na straně pronajímatele, a to zvláště za situace, kdy pronajímatelem je obec (město K.), která má specifické postavení z hlediska zajišťování bytových potřeb občanů. Pro obec jako pronajímatele bytu by přivolení k výpovědi z nájmu bytu v případě zajišťování vyšší formy bytové náhrady než je přístřeší (přístřeší je bytová náhrada svého druhu – srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 568/97, uveřejněný pod č. 60 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura) nemělo při neustále se zvyšujícím dluhu na nájemném a při nepravidelném placení běžného nájemného žádný praktický význam. Z uvedeného vyplývá, že ani dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl použit opodstatněně.
Jelikož se žalovaným správnost napadeného rozhodnutí prostřednictvím užitých dovolacích důvodů zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal žalované, kteří nebyli v dovolacím řízení úspěšní, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.900,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 3. února 2004
JUDr. Miroslav Ferák, v.r.
předseda senátu