ECLI:CZ:NS:2000:26.CDO.1461.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 1461/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobců A) J. T. B) J. T. C) A. T. a D) J. V., žalobců A. T. a J. V. jako právních nástupců původního žalobce R. T., zemřelého dne 19. srpna 1996, proti žalovaným 1) B. M. a 2) F. M., za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaných Zemědělského družstva H., o neplatnost výpovědi nájemní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 10 C 431/92, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. prosince 1995, č. j. 15 Co 4/95-73, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 4. prosince 1995, č. j. 15 Co 4/95-73, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové (soudu prvního stupně) ze dne 2. března 1993, č. j. 10 C 431/92-21, jímž byla zamítnuta žaloba na určení neplatnosti „výpovědi nájemní smlouvy ze dne 29. září 1992 dané žalovanými jako pronajímateli žalobcům, jako nájemcům\" a rozhodnuto o nákladech řízení účastníků. V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé pak odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. V pořadí první, rovněž potvrzující rozsudek odvolacího soudu ze dne 16. února 1994, č. j. 9 Co 290/93-33, byl k dovolání žalobců rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 19. října 1994, č. j. 7 Cdo 150/94-48, zrušen a věc byla odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení.
Odvolací soud dovodil, že pokud ke změně sjednané dohody ze dne 17. prosince 1991 nedošlo v písemné formě a žalobci se opozdili s plněním nájemného podle uvedené dohody o více než jeden měsíc a přitom „neprokázali žádný z právních důvodů, který by je opravňoval platit nájemné nižší, než k jakému se zavázali dohodou ze dne 17.12.1991\", opravňovalo to žalované k podání výpovědi. Proto pokládal výpověď za platnou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení „§237 písm. f/\" (správně §237 odst. 1 písm. f/) zákona číslo 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.\"), a uplatnili tak dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. a/ o. s. ř. Odvolacímu soudu vytkli, že jim v rozporu s ustanovením §49 odst. 1 věty druhé o. s. ř. nedoručil předvolání k odvolacímu jednání na den 4. prosince 1995, při němž byl vyhlášen napadený rozsudek, a uvedeným nesprávným postupem v průběhu řízení jim odňal možnost jednat před soudem, „ačkoliv svou osobní přítomností na soudu měli v řízení osobně něco vykonat.\" Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání bylo předáno k poštovní přepravě dne 12. února 1996 a soudu prvního stupně doručeno dne 13. února 1996, tj. za účinnosti zákona č. 238/1995 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a zákon České národní rady č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů České socialistické republiky v sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (srovnej článek V. zákona č. 238/1995 Sb.). Za této situace postupuje Nejvyšší soud České republiky v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č. 238/1995 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.\"), byť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno před účinností zákona č. 238/1995 Sb.
Dovolání bylo sice podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu (§236 odst. 1 o. s. ř.), včas a subjekty k tomu oprávněnými, tj. účastníky řízení (žalobci) řádně zastoupenými advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.), avšak není v dané věci přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jestliže odvolací soud svým rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (jako je tomu v projednávaném případě), připouští občanský soudní řád dovolání v první řadě tehdy, jestliže jeho rozhodnutí je v důsledku postižení vadami uvedenými v §237 odst. 1 o. s. ř. zmatečné, a dále jen za podmínek upravených v ustanoveních §238 odst. 1 písm. b/ a §239 odst. 1 a 2 o. s. ř.
O žádný z případů přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. b/ a §239 odst. 1 a 2 o. s. ř. v daném případě nejde. Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, aniž by tomuto rozhodnutí předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu, jak to pro účely založení přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. normuje toto ustanovení. Nenavrhli - li žalobci vyslovení přípustnosti dovolání, nelze - logicky vzato - uvažovat o nevyhovění návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání a tím o přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř.; odvolací soud sám přípustnost dovolání proti svému potvrzujícímu rozsudku ve smyslu §239 odst. 1 o. s. ř. nevyslovil.
Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání z pohledu ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř.
Jak již bylo výše zmíněno, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu - tedy i proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu - jestliže řízení a rozhodnutí trpí vadami taxativně vyjmenovanými v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. Přípustnost (a tím současně důvodnost) dovolání, která není založena již tím, že dovolatel existenci vad v dovolání tvrdí, ale teprve tehdy, je-li řízení takovými vadami skutečně postiženo, dovolací soud ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zkoumá - pokud je dovolání podáno včas a osobami k tomu legitimovanými - z úřední povinnosti bez zřetele na to, zda se jí účastník výslovně dovolává. Vady řízení vyjmenované v §237 odst. 1 písm. a/, b/, c/, d/, e/ a g/ o. s. ř. žalobci evidentně nenamítají a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu. Vzhledem k charakteru dovolacích námitek se jeví v projednávané věci podstatným posoudit, zda došlo k odnětí možnosti žalobců jednat před odvolacím soudem (§237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.) tím, že jim nebylo doručeno předvolání k odvolacímu jednání na den 4. prosince 1995, při němž bylo ve věci rozhodnuto napadeným rozsudkem.
Odnětím možnosti jednat před soudem (§237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.) se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád přiznává (kupříkladu právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.), přičemž není rozhodné, zda byla účastníku řízení odňata možnost jednat před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. O vadu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. jde jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv při rozhodování. Naproti tomu nelze považovat za odnětí možnosti jednat před soudem takový postup soudu, který odpovídá občanskému soudnímu řádu. Přitom k vadě podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. přihlíží dovolací soud jen tehdy, byla - li v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem dovolateli.
Mezi procesní práva přiznaná účastníku řízení občanským soudním řádem náleží i právo účastníka být předvolán způsobem uvedeným v ustanovení §51 o. s. ř. k jednání (odvolacímu jednání - srovnej ustanovení §214 odst. 1 o. s. ř.), jak to vyplývá z ustanovení §115 odst. 1, 2 o. s. ř. (to ve spojení s ustanovením §211 o. s. ř. platí i pro odvolací řízení). Procesním právem přiznaným účastníku řízení občanským soudním řádem je i právo účastníka dát se v řízení zastoupit zástupcem, jehož si zvolí (§24 a násl. o. s. ř.), mající svůj základ v článku 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky (srovnej usnesení předsednictva bývalé České národní rady ze dne 16. prosince 1992 publikované pod č. 2/1993 Sb.). Plná moc udělená pro celé řízení je neomezitelná (§28 odst. 1 věta první o. s. ř.) a zástupce takovou plnou mocí vybavený je oprávněn ke všem úkonům, které může v řízení učinit účastník (§28 odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Úkon zmocněnce lze proto považovat v poměru k soudu a v poměru k ostatním účastníkům za úkon účastníka - zmocnitele. V rámci tohoto oprávnění je advokát povinen účelně využívat všech zákonem připuštěných prostředků a způsobů poskytování právní pomoci účastníku, jejž zastupuje (§25 odst. 2 o. s. ř., srov. §14 zákona č. 128/1990 Sb., o advokacii, platného v době rozhodování odvolacího soudu), tj. zejména vnášet do sporu tvrzení rozhodných skutečností, navrhovat k jejich verifikaci důkazy, disponovat předmětem řízení a řízením a činit jiné občanským soudním řádem upravené procesní úkony. Zvolený zástupce, vybavený procesní plnou mocí, je, respektive by měl být, zárukou toho, aby účastník, jehož v řízení zastupuje, nedoznal újmy, která by jinak, vzhledem k objektivně omezeným možnostem účastníka plně se angažovat v probíhajícím řízení o sporném právu, mohla eventuálně nastat. Je - li účastník v konkrétním řízení zastoupen zástupcem s procesní plnou mocí a není - li důvodu jej osobně k jednání předvolávat, soud o jednání vyrozumí jen tohoto jeho zástupce (§49 odst. 1 o. s. ř.).
Původní žalobce R. T. a žalobci J. T. a J. T. byli v řízení před odvolacím soudem zastoupeni na základě plné moci ze dne 18. dubna 1994 udělené pro celé řízení (procesní plné moci) advokátem (§24, §25, §28 odst. 1 o. s. ř.). O termínu odvolacího jednání dne 4. prosince 1995, jehož se žalobci osobně neúčastnili, byl řádně a včas vyrozuměn jejich zástupce, jenž se uvedeného odvolacího jednání rovněž zúčastnil. Odvolací soud žalobce k odvolacímu jednání nepředvolal a ani je o místu a čase odvolacího jednání nevyrozuměl, protože vycházel z toho, že jejich osobní účasti nebylo zapotřebí (§49 odst. 1 věta druhá, §115 odst. 1 ve spojení s §211 o. s. ř., §214 odst. 1 o. s. ř.). Již v rozhodnutích Vrchního soudu v Praze z 12. ledna 1993, sp.zn. 3 Cdo 132/92, 5. srpna 1994, sp.zn. 6 Cdo 70/93, a 23. června 1995, sp. zn. 4 Cdo 64/94, bylo judikováno, že postupem soudu nebyla účastníku odňata možnost jednat před soudem, jestliže o nařízení jednání soudu, kdy přítomnosti účastníka řízení nebylo třeba, byl řádně vyrozuměn jen jeho zástupce s procesní plnou mocí. Ke stejnému závěru dospěl rovněž Nejvyšší soud České republiky ve svých usneseních ze 7. srpna 1998, sp. zn. 23 Cdo 1552/98, 18. srpna 1998, sp. zn. 23 Cdo 1316/98, a 10. dubna 1996, sp. zn. 3 Cdon 810/96, uveřejněném pod č. 111 v sešitě č. 14 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura.
Z obsahu protokolu o odvolacím jednání ze dne 4. prosince 1995, který je veřejnou listinou a k jehož obsahu nevznesli žalobci (prostřednictvím svého zástupce) žádné námitky (§40, §211 o. s. ř.), nelze dovodit, že by odvolací soud neposkytl zástupci žalobců dostatečný prostor k uplatnění procesních práv přiznaných účastníkům řízení občanským soudním řádem. V souladu s ustanovením §215 o. s. ř. zástupce žalobců přednesl své návrhy, vyjádřil se k věci a navrhl jako důkaz doplňující výslech žalobce R. T. k tomu, „že předmět nájmu nebyl žalobcům nikdy předán\" a doplňující výslech žalovaných k tomu, „kdy, jak a které části nájmu byly žalobcům předány\". V okolnosti, že odvolací soud takovéto doplňující výslechy uvedených účastníků řízení, kteří již byli vyslechnuti soudem prvního stupně, neprovedl, nelze spatřovat naplnění vady řízení ve smyslu §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. neboť občanský soudní řád - na rozdíl od práva vyjádřit se k věci a práva (i procesní povinnosti) navrhovat důkazy k prokázání rozhodných skutečností - neposkytuje účastníkům řízení procesní nárok na provedení jimi navržených důkazů. O tom, které z navrhovaných důkazů budou v řízení provedeny, totiž rozhoduje ve smyslu §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř., použitelného rovněž v odvolacím řízení (srov. §211 o. s. ř.), soud a ten nemá zákonem uloženu povinnost provést v řízení všechny důkazy navržené procesními stranami. Případné pochybení soudu v tomto směru lze vytýkat prostřednictvím dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. b/ nebo c/ o. s. ř., jejichž naplnění však přípustnost dovolání nezakládá. Dovolání tak nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. dovolání odmítl pro nepřípustnost.
Žalobci z procesního hlediska zavinili, že jejich dovolání bylo odmítnuto, avšak žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by proti žalobcům měli právo, nevznikly. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 2 věta první /per analogiam/ o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 24. srpna 2000
JUDr. Miroslav F e r á k, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová