ECLI:CZ:NS:2002:26.CDO.1712.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 1712/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce města J., zastoupeného advokátem, proti žalovanému R. K., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 4 C 50/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. dubna 2000, č.j. 16 Co 128/98-79, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 575.- Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jihlavě rozsudkem ze dne 15. 1. 1998, č. j. 4 C 50/97-47, zamítl žalobu na vyklizení žalovaného z bytu č. 5, sestávajícího ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství, ve druhém poschodí domu č. 30, ulice Z. v J. (dále „předmětný byt“); současně rozhodl o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že na žalovaného přešlo podle §706 odst. 1 obč. zák. smrtí jeho otce R. K., nájemce předmětného bytu, právo nájmu, neboť se jmenovaným žil ke dni jeho smrti (ke dni 1. 4. 1996) ve společné domácnosti. Dovodil dále, žalovaný „nemá v podstatě vlastní byt“, když opustil společnou domácnost vedenou se svou manželkou V. K. ve služebním bytě v R., jehož výlučnou nájemkyní je jeho manželka.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. 4. 2000, č. j. 16 Co 128/98-79, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovanému předmětný byt vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud, poté, co doplnil dokazování opětovným výslechem žalovaného a listinnými důkazy (zprávami Č. d., státní organizace), dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že žalovaný neprokázal naplnění jedné ze zákonných podmínek pro přechod práva nájmu bytu ve smyslu ustanovení §706 odst. 1 obč. zák., a to neexistenci vlastního bytu. Dovodil, že žalovaný byl ke dni smrti svého otce (a je i dosud) nájemcem služebního bytu č. 1, nacházejícího se v přízemí domu č. p. 47 v R., který mu byl přidělen v roce 1983 jako byt podnikový, neboť nebylo prokázáno, že by jeho právo nájmu k tomuto bytu zaniklo některým ze způsobů upravených v ustanovení §710 obč. zák., vztahujícím se i na byty služební. Žalovaný sám v řízení žádný doklad svědčící o zániku jeho práva nájmu k uvedenému bytu nepředložil, a rovněž tak pronajímatel (Č. d., státní podnik) žádný písemný doklad o způsobu ukončení nájemního poměru žalovaného nemá k dispozici. Na existenci nájemního poměru žalovaného k tomuto služebnímu bytu nemůže ničeho změnit ani okolnost, že (jak vyplývá ze zprávy Č. d., státní organizace, S. b. a b. h., H. B.) byla dne 21. 4. 1995 na žádost žalovaného uzavřena ohledně tohoto služebního bytu nájemní smlouva s jeho manželkou V. K. Odvolací soud uzavřel, že žaloba je opodstatněná, neboť žalovaný užívá předmětný byt v J. bez právního důvodu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a v němž výslovně uplatnil dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. a) a d) o. s. ř. Uvádí, že odvolací soud „rozšířil“ dokazování na otázku zániku nájemního poměru žalovaného k bytu v R. č. 47, a že na základě zprávy Č. d., s. o., S. b. a b. h. v H. B. dovodil, že „nedošlo k písemnému ukončení nájemního poměru“. Poukazuje na to, že označený subjekt vykonává pouze správu majetku, a že právo hospodaření náleží Č. d., s. o., železniční stanici Ch., s níž nájemní poměr řádně ukončil. Pokud je proto ve služebním dopise této stanice ze dne 17.4. 1995 (pokračuje dovolatel) uvedena žádost o zrušení uživatelského práva k bytu, „jedná se již o otázku evidenční“. S poukazem na to dovolatel dovozuje, že nájemní poměr k bytu v R. ukončil v souladu s ustanovením §710 odst. 1 obč. zák. Namítá, že měl – v souladu s ustanovením §123 a §211 o. s. ř. - právo se k nově provedeným důkazům vyjádřit, a že jeho osobní vyjádření k těmto důkazům „bylo nezastupitelné“. Vzhledem k tomu, že se tak nestalo (z jednání odvolacího soudu konaného dne 11. 4. 2000 byl žalovaný omluven a zúčastnil se ho toliko jeho právní zástupce), byla dovolateli nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem (§237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.), v důsledku čehož „došlo na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu i k nesprávnému právnímu posouzení věci“. Dovolatel navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Spolu s podáním (doručeným soudu prvního stupně 3. 7. 2000) pak dovolatel předložil listinu, datovanou 14. 4. 1995, nazvanou „dohoda“ s tím, že se jedná o dohodu o ukončení nájmu bytu.
Žalobce ve svém dovolacím vyjádření poukázal na to, že žalovaný neprokázal zánik nájemního vztahu k bytu v R., kde fakticky bydlí, a že předmětný byt užívá bez právního důvodu.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to je podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001). Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno 11. 4. 2000, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 2 o. s. ř.) a je podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Z ustanovení §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. vyplývá, že dovolací soud je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. K vadám uvedeným v §237, a pokud je dovolání přípustné, i k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.) dovolací soud přihlédne, i když nebyly dovoláním uplatněny. Posléze uvedené vady nebyly dovolatelem namítány, a jejich existence se z obsahu spisu nepodává. Vzhledem k tomu, že dovolatel výslovně namítá vadu upravenou v §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., zabýval se dovolací soud, zda řízení namítanou vadou trpí.
Podle §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. je dovolání přípustné (a současně důvodné), jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává (např. právo účastnit se jednání, činit přednesy,, navrhovat důkazy, apod.). O vadu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. jde přitom jen tedy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování. Dovolací důvod podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. je dán zejména tehdy, jestliže soud rozhodl bez nařízení jednání, přestože měl být ve věci jednáno, nebo jestliže soud věc projednal v rozporu s ustanovením §101 odst. 2 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníka. V posuzovaném případě se však o takovou situaci nejedná.
Dovolatel spatřuje důvod zmatečnosti v tom, že mu nebylo umožněno, aby se osobně vyjádřil k „nově“ provedeným důkazům, neboť se nezúčastnil jednání u odvolacího soudu konaného dne 11. 4. 2000 (z něhož byl omluven), a u něhož byl přítomen toliko jeho právní zástupce. V hodnocení tohoto postupu jako nesprávného se však dovolatel mýlí.
Jak je patrno z obsahu spisu (a dovolatel to ostatně nijak nezpochybňuje), žalovaného v řízení před soudy obou stupňů zastupoval na základě procesní plné moci ze dne 12. 6. 1997 (založené na č. l. 30 spisu) advokát. Tento zástupce byl oprávněn ke všem úkonům, které může v řízení učinit účastník (srov. §28 odst. 2 větu druhou o. s. ř.). O odnětí možnosti jednat před soudem jde v případě zastoupeného účastníka tehdy, jestliže účastník v důsledku postupu soudu nemůže realizovat svá procesní práva ani prostřednictvím svého zástupce. Z ustanovení §49 odst. 1 věty první o. s. ř., které platí i v odvolacím řízení (§211 o.s.ř.) přitom plyne, že má-li účastník zástupce s plnou mocí pro celé řízení, doručuje se písemnost pouze tomuto zástupci. Má-li však účastník osobně v řízení něco vykonat, doručuje se písemnost nejen zástupci, ale i jemu. Ve smyslu uvedených ustanovení tedy postačí, je-li k jednání odvolacího soudu předvolán (o jednání vyrozuměn) toliko zástupce účastníka. Byl-li tedy o jednání odvolacího soudu, nařízeném na 11. 4. 2000 vyrozuměn zástupce žalovaného (srov. protokol o jednání před odvolacím soudem, konaném dne 23. 2. 2000, č. l. 64 verte spisu), který se jednání osobně zúčastnil, nešlo o nesprávný postup soudu v průběhu řízení ve smyslu §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. V této souvislosti lze poukázat i na to, že žalovaný i jeho zástupce měli možnost vyjádřit se ke zprávě Č. d., s. o., ze dne 31. 1. 2000 u odvolacího jednání konaného dne 23. 2. 2000, při němž byl proveden důkaz listinou tuto zprávu obsahující, kterého se žalovaný se svým zástupcem zúčastnil (a při němž byl proveden doplňující výslech žalovaného). Dovolací soud považuje dále za potřebné připomenout, že při odvolacím jednání konaném dne 11. 4. 2000, při kterém byl vydán napadený rozsudek, byl proveden důkaz dalšími listinami, z nichž odvolací soud vycházel, a že zástupce žalovaného k nim neměl připomínky, provedení dalších důkazů nenavrhoval, ani nežádal o odročení jednání z důvodu nepřítomnosti žalovaného (viz protokol o odvolacím jednání na č. l. 77 spisu); ze spisu se přitom nepodává, že by se žalovaný z tohoto posléze uvedeného jednání, jehož termín vzal na vědomí (viz č. l. 64 verte), omluvil nebo požádal o jeho odročení.
Z uvedeného lze učinit závěr, že řízení v dané věci není postiženo vadou upravenou v §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. Vzhledem k tomu, že jiné vady vyjmenované v §237 odst. 1 o.s.ř. v dovolání tvrzeny nebyly, a z obsahu spisu se nepodávají, zabýval se dovolací soud posouzením správnosti rozsudku z pohledu dalšího uplatněného dovolacího důvodu, včetně jeho obsahového vymezení.
Dovolatel výslovně uplatňuje dovolací důvod upravený v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., podle kterého lze dovolání odůvodnit tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Byť dovolatel též namítá „nedostatečně zjištěný skutkový stav věci“, nelze z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) dovodit uplatnění dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, neodpovídá-li výsledek hodnocení důkazů pravidlům, obsaženým v §132 o. s. ř. kromě jiného i proto, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo pominul-li skutečnosti, které byly prokázány nebo v řízení vyšly najevo, popř. jestliže je v hodnocení důkazů a poznatků, plynoucích z přednesů účastníků nebo vyšlých v řízení najevo, logický rozpor (z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti). Dovolatel však nic takového odvolacímu soudu nevytýká; jeho dovolací námitky směřují - jak vyplývá z výše uvedeného nedůvodně - proti tomu, že mu nebylo umožněno se k provedeným důkazům vyjádřit.
O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. jde tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §706 odst. 1 věty první obč. zák. jestliže nájemce zemře a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, stávají se nájemci (společnými nájemci) jeho děti, vnuci rodiče, sourozenci, zeť a snacha, kteří prokáží, že s ním žili v den jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např.rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1723/97, rozsudek ze dne 29. 8. 2000, sp. zn. 26 Cdo 622/99, rozsudek ze dne 18. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1447/97, uveřejněný v příloze časopise Soudní judikatura č. 12/1998, pod pořadovým číslem 40) důkazní břemeno ohledně splnění podmínek přechodu práva nájmu bytu tíží ve sporu toho, kdo jejich splnění tvrdí.
Soudní praxe je také ustálena v názoru, zastávaném již za účinnosti občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991 (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1967, pod pořadovým číslem 59, dále např. Občanský zákoník, Komentář, Praha, Panorama 1987, díl I., str. 670), že trvalým opuštěním společné domácnosti nájemcem služebního bytu (dříve bytu trvale určeného pro ubytování pracovníků organizace) nezaniká právo nájmu (dříve právo osobního užívání) bytu. K jeho zániku dochází toliko některým ze způsobů upravených v zákoně.
Ve smyslu ustanovení §710 odst. 1 obč. zák. nájem bytu zanikne písemnou dohodou mezi pronajímatelem a nájemcem nebo písemnou výpovědí.
Dospěl-li tedy v souzené věci odvolací soud k závěru, že žalovaný (syn zemřelého nájemce předmětného bytu) neprokázal splnění jedné ze zákonných podmínek pro přechod práva nájmu bytu – absenci vlastního bytu, a že byl ke dni smrti svého otce nájemcem služebního bytu v R., když v řízení nebylo prokázáno, že by jeho nájemní vztah zanikl na základě skutečností upravených v ustanovení §710 odst. 1 obč. zák., je - se zřetelem k výše uvedenému – jeho právní posouzení věci správné.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. dovolání žalovaného zamítl; k listině, dodatečně předložené dovolatelem přitom nepřihlédl, neboť je ve smyslu ustanovení §243a odst. 2 o. s. ř. vázán skutkovým stavem věci tak, jak byl zjištěn v řízení před soudy obou stupňů, a nemůže přezkoumávat rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu nově (v dovolacím řízení) uváděných skutečností.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalovaný (dovolatel) nebyl v dovolacím řízení úspěšný a procesně úspěšnému žalobci vznikly náklady v souvislosti s vyjádřením k dovolání. Přitom odměna za sepis zmíněného vyjádření byla stanovena podle dosavadních právních předpisů (vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb. – dále jen „vyhláška“), neboť dovolací řízení bylo zahájeno podáním dovolání dne 25. 5. 2000, tj. před účinností zákona č. 30/2000 Sb. (srov. část dvanáctou, hlavu první, bod 10. zákona č. 30/2000 Sb.). Uvedené náklady sestávají z jednoho úkonu právní služby (vyjádření k dovolání) v částce 500.- Kč (§9 odst. 1 ve spojení s §7 a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky) a z náhrady hotových výdajů v částce 75.- Kč (§13 odst. 1 a 3 vyhlášky).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 3. října 2002
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu