ECLI:CZ:NS:2002:26.CDO.1792.2002.1
sp. zn. 26 Cdo 1792/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobkyně L., s. r. o., proti žalované Č. s., a. s., o zaplacení částky 2, 322. 136.- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 80/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. března 1999, č. j. 19 Co 35/99-83, ve znění opravného usnesení ze dne 28. srpna 2000, č. j. 19 Co 35/99-100, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 24. 9. 1998, č. j. 13 C 80/97-57, zamítl žalobu na zaplacení částky 2.322.136.- Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že žalobkyně je vlastnicí domu č. p. 766 v P. (dále „předmětný dům“), že dne 10. 2. 1993 byla mezi J. D. (předchozí vlastnicí předmětného domu) a žalovanou uzavřena smlouva o nájmu nebytových prostor, nacházejících se v předmětném domě (dále „předmětná nájemní smlouva“), že dne 23. 8. 1993 uzavřela žalobkyně se žalovanou písemný dodatek k této nájemní smlouvě, jakož i ze zjištění o obsahu těchto právních úkonů. Předmětná nájemní smlouva byla sjednána na dobu určitou (od 1. 3. 1993 do 28. 2. 2013), byla v ní dohodnuta výše nájemného (celkem 5,310.800.-Kč ročně), způsob jeho platby, a ke smlouvě byl udělen souhlas příslušného obecního úřadu. Článek IV. odst. 7 předmětné nájemní smlouvy obsahoval ujednání, podle kterého „výše nájemného bude každoročně upravena v závislosti na úředně vyhlášené míře roční inflace, a to na období po jejím vyhlášení“. Dodatkem předmětné nájemní smlouvy byla zvýšena výměra pronajatých nebytových prostor a výše ročního nájemného (na částku 6,235.600.- Kč), a upraveny jeho splátky; jinak zůstala smlouva nezměněna. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že předmětná nájemní smlouva je platná – s výjimkou části obsahující výše uvedené ujednání (článek IV. odst. 7), kterou shledal podle §37 odst. 1 obč. zák. neplatnou, když současně dovodil, že tuto část lze oddělit od ostatního obsahu smlouvy (§41 obč. zák.). Podle názoru soudu umožňuje ujednání v ní obsažené několikeré výklady, a nelze jej ani za pomoci výkladových prostředků (§35 obč. zák.) interpretovat ve prospěch žalobkyně – tj. tak, že nájemné bude automaticky zvyšováno každý rok přímo o výši úředně vyhlášené míry roční inflace. Článek IV. odst. 7 předmětné nájemní smlouvy (uvedl dále soud prvního stupně) je vyjádřen „natolik nesrozumitelně, že nelze jednoznačně identifikovat jeho obsah“. Na základě toho žalobu na zaplacení požadované částky, opírající se o zmíněné ujednání, jako nedůvodnou zamítl.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. března 1999, č. j. 19 Co 35/99-83, ve znění opravného usnesení ze dne 28. srpna 2000, č. j. 19 Co 35/99-100, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o nákladech odvolacího řízení a zamítl návrh na připuštění dovolání. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že z citovaného článku předmětné nájemní smlouvy nelze bez dalšího dovodit automatické zvyšování nájemného a tomu korespondující povinnost žalované toto nájemné platit. Dle názoru odvolacího soudu účastníci v této části smlouvy „projevili pouze vůli zohlednit míru roční inflace ve výši nájemného, avšak již blíže nesjednali konkrétní podmínky této změny (způsob výpočtu, splatnost apod.). Zmíněné ustanovení (uvedl dále odvolací soud) žádnou ze smluvních stran nezavazuje k určitým způsobem stanovené povinnosti a stejně tak nepřiznává žádnému z účastníků právo vymezené způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o jeho obsahu“. Odvolací soud uzavřel, že závěr soudu prvního stupně o neplatnosti této části nájemní smlouvy podle ustanovení §37 obč. zák., je správný, a že žalobkyně nemá žádný právní titul domáhat se vůči žalované zaplacení požadované částky. Zamítnutí návrhu na připuštění dovolání odůvodnil odvolací soud tím, že „posuzovaná otázka – určitost konkrétního článku smlouvy – není zásadního právního významu“.
Proti rozsudku odvolacího soud podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř., a v němž (k výzvě soudu) označila uplatněné dovolací důvody odkazem na ustanovení §241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř. (tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Dovolatelka má za to, že ze „slovního rozboru předmětného ustanovení lze bez jakýchkoliv pochyb určit jeho obsah a smysl“, a že je tudíž platné a pro obě strany závazné. Dovozuje, že v předmětném ustanovení nájemní smlouvy je určena výše navýšení nájmu, která je závislá na míře inflace, a že je tudíž s mírou inflace totožná, a že je z tohoto ustanovení patrná i doba, po kterou má být toto navýšení realizováno, a to do dalšího kalendářního roku, kdy bude opět upraveno. Poukazuje na to, že návrh předmětné smlouvy předložila žalovaná, že by bylo v rozporu s ustanovením §3 obč. zák., kdyby mělo být předmětné ustanovení vykládáno v její prospěch jako neplatné. Podle názoru dovolatelky „oba soudy nesprávně zhodnotily provedené důkazy a proto dospěly k názoru, že ustanovení není určité“, a že „neprovedly dostatečné důkazní prostředky, neboť bylo možno zažádat znalce z oboru jazyka českého, aby provedl výklad tohoto ustanovení….“ Za otázku zásadního právního významu označuje dovolatelka „posouzení určitosti daného právního úkonu“. V doplnění dovolání, datovaném 20. 7. 1999, dovolatelka uvádí, že napadá rozsudek odvolacího soudu „jen potud, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla žaloba zamítnuta co do částky 50. 000.- Kč“, a že jinak je rozsudek odvolacího soudu dovoláním nedotčen; současně doplňuje argumentaci o zásadním významu rozhodnutí a uvádí, že právní posouzení dané věci přesahuje rámec jednoho sporu a že má přesah obecný (pro další právní vztahy). K výzvě soudu dovolatelka doplnila dále svoje dovolání podáním ze dne 4. 6. 2002, v němž odvolacímu soudu (i soudu prvního stupně) vytýká, že porušil ustanovení §37 obč. zák., když dospěl k (nesprávnému) závěru o neplatnosti ujednání o „inflační doložce“, a že „pochybil v provedeném dokazování, neboť dle §125 o. s. ř. měl určit vypracování znaleckého posudku …. k výkladu sporné části smlouvy“. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, příp. aby byl zrušen též i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu byla vrácena k novému projednání.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 10. 3. 1999, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. účinném do 31. 12. 2000 (dále též jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 2 o. s. ř.) se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravují ustanovení §237, §238 a §239 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti (každému) rozhodnutí odvolacího soudu, trpí-li vadami taxativně vyjmenovanými v odstavci prvém tohoto ustanovení. Vady tohoto druhu v dovolání namítány nebyly a z obsahu spisu nevyplývají. Dovolání nelze tudíž z hlediska §237 o. s. ř. shledat přípustným.
Přípustnost dovolání nelze opřít ani o ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť napadený rozsudek je rozsudkem potvrzujícím, nikoli měnícím, ani o ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený rozsudkem odvolacího soudu, je jeho prvním rozsudkem ve věci.
Protože odvolací soud ve výroku svého rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil, není dovolání přípustné ani podle §239 odst. 1 o. s. ř.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř., neboť v dané věci byl zamítnut žalobkyní (dovolatelkou) včas učiněný návrh na vyslovení přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku. Předpokladem přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání v tomto případě nezakládají.
Zásadní právní význam má rozhodnutí odvolacího soudu tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která měla zásadní význam pro rozhodnutí ve věci (na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá – nejde tedy o takovou právní otázku, která pro rozhodnutí ve věci nebyla určující), a přitom současně šlo o zásadně právně významnou otázku z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů.
Tyto podmínky nesplňují především dovolací námitky směřující proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu (soudu prvního stupně), resp. proti neprovedení dalších důkazů, neboť (jak již bylo uvedeno výše), námitky týkající se nesprávnosti nebo neúplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. nezakládají.
Přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení nezakládá ani dovolatelkou označená otázka „posouzení určitosti daného právního úkonu“. Jak již bylo dovozeno výše, přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. je omezena toliko na otázky právní, na právní posouzení věci odvolacím soudem.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje–li soud obsah smlouvy, a to i pomoci výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění.
Otázka, co bylo v daném případě obsahem smluvního ujednání účastníků v článku IV. odst. 7 předmětné nájemní smlouvy, je otázkou skutkovou. Pokud dovolatel namítá, že ze „slovního rozboru předmětného ustanovení lze bez jakýchkoliv pochyb určit jeho obsah a smysl“ (a dovozuje, co je v tomto ustanovení obsaženo), zpochybňuje skutkový (nikoliv právní) závěr odvolacího soudu, jenž navíc svým významem nepřesahuje rámec daného sporu.
Nezbývá tak než uzavřít, že přípustnost dovolání podaného žalobkyní v této věci nelze opřít o žádné z procesních ustanovení, která přicházejí v úvahu. Z tohoto důvodu musel Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítnout (pro nepřípustnost).
Žalobkyně z procesního hlediska zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, avšak žalované v dovolacím řízení – dle obsahu spisu – žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalobkyni právo, nevznikly. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §146 odst. 2 věta první /per analogiam/ o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. prosince 2002
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.
předsedkyně senátu