ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.1793.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 1793/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce M. D. S., zastoupeného advokátkou, proti žalované E. R., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp.zn. 5 C 98/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2003, č.j. 18 Co 379/2002-81, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2003, č.j. 18 Co 379/2002-81, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 11. března 2002, č.j. 5 C 98/2000-45, se zrušují a věc se vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. 3. 2002, č.j. 5 C 98/2000-45 (poté, co jeho vyhovující rozsudek ze dne 1. 11. 2000, č.j. 5 C 98/2000-12, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2001, č.j. 17 Co 411/2001-29, a jeho usnesení ze dne 22. 10. 2001, č.j. 5 C 98/2000-31, jímž bylo řízení zastaveno, bylo k odvolání žalobce zrušeno usnesením Městského soudu ze dne 21. 1. 2002, č.j. 17 Co 753/2001-39, a věc byla v obou případech vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení), zamítl žalobu se žádostí, aby žalovaná byla povinna vyklidit „prostory označené jako byt č. 13, IV. kategorie, v 5. podlaží (4. patře) domu č.p. 318 v S. ulici č. 6, v P. (dále „předmětné prostory“ nebo „předmětný byt“ a „předmětný dům“), a prostory sestávající ze 3 místností kolaudovaných jako pokoje, ze sklepa a dalších prostor užívaných společně s dalším uživatelem p. K., tj. předsíně, WC a koupelny a předmětné prostory byla povinna žalovaná vyklidit do 1 roku od právní moci rozsudku“, a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 18. 4. 2003, č.j. 18 Co 379/2002-81, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, změnil ho ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, poté, co doplnil dokazování listinnými důkazy, vzal za prokázáno, že žalobce je vlastníkem předmětného domu, že kolaudační stav pátého nadzemního podlaží (4. patra) předmětného domu je (od roku 1927) takový, že v levé částí je byt 2+1 s příslušenstvím a v pravé části byt 3+1 s příslušenstvím, že doklady o změně způsobu užívání nebyly dohledány, že odbor bytového hospodářství ONV v P. rozhodnutím ze dne 19. 1. 1982 přidělil žalované podle §18 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, byt označený jako byt č. 9 (po paní K. K.), sestávající z jednoho pokoje se společným WC (dále též „přidělený byt“), který jí byl fakticky předán do užívání dne 27. 1. 1982, že tentýž orgán rozhodnutím ze dne 29. 3. 1983 udělil žalované podle §56 citovaného zákona souhlas se sloučením přiděleného bytu s obytnou místností IV. kategorie po paní M. K. a rozhodnutím ze dne 7. 6. 1985 souhlas se sloučením s obytnou místností IV. kategorie po paní Š. N., v důsledku čehož vznikl předmětný byt, sestávající z kuchyně, dvou pokojů, společné předsíně, WC a koupelny, který i nadále tvořil část původně administrativně rozděleného bytu, jehož druhou část (jednu obytnou místnost) užíval pan A. K., který spolu se žalovanou užíval i společné příslušenství. Dále vzal za prokázáno, že na základě posléze uvedeného rozhodnutí byla dne 31. 7. 1985 uzavřena mezi OPBH v P. a žalovanou písemná dohoda o odevzdání a převzetí předmětného bytu a že žalobce (zastoupen advokátkou) dne 12. 7. 1999 a dne 20. 6. 2000 vystavil žalované evidenční list pro výpočet nájemného a vyměřené nájemné od ní přijímal. Odvolací soud - ve shodě se soudem prvního stupně – dovodil, že žalované vznikl k předmětnému bytu (včetně společného příslušenství) na základě dříve platných předpisů řádný užívací, nyní nájemní vztah, když první obytná místnost (včetně příslušenství) jí byla řádně přidělena na základě řádného rozhodnutí o přidělení bytu a následně s ní byla k této místnosti uzavřena dohoda o odevzdání a převzetí bytu, která nemusela mít písemnou formu, ale mohla být uzavřena i ústně resp. konkludentně. Tímto způsobem (uvedl odvolací soud) vznikl nájemní vztah žalované k dalším dvěma místnostem, když vlastník domu písemně s tímto stavem vyjádřil souhlas (rozhodnutí Odboru bytového hospodářství z 29. 3. 1983 a ze 7. 6. 1986 /správně 1985/), který následně potvrdil i zápisem o dohodě o odevzdání a převzetí bytu 2+1, IV. kategorie z 31. 7. 1985, a to nejpozději od 1. 1. 1992, kdy nabyl účinnosti zákon č. 509/1991 Sb., jímž byl zrušen zákon o hospodaření s byty, a dohodu o užívání bytu (nájemní smlouvu) bylo možno uzavřít i ústně, příp. konkludentně, aniž by jí muselo předcházet rozhodnutí národního výboru o přidělení bytu. Podle názoru odvolacího soudu „mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou vznikla platná dohoda o užívání bytu (později přetransformovaná na nájemní smlouvu)“ a žalobce nájemní vztah žalované k předmětným prostorám plně akceptoval, když jí vystavil k bytu evidenční listy, vyměřoval jí nájemné a přijímal je od ní. Odvolací soud neshledal právně významnou námitku žalobce, že žalovaná užívá předmětné prostory bez právního důvodu – v rozporu s kolaudovaným stavem, neboť neužívá celý byt tak, jak byl kolaudován, ale toliko jeho administrativně rozdělenou část; poukázal přitom na to, že administrativní rozdělení bytu nebylo spojeno se stavebními úpravami a nedošlo k porušení platných stavebně-technických předpisů. Rovněž tak neshledal případnými odkazy žalobce na jím uváděná rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu, neboť tato rozhodnutí řeší jinou právní situaci a na daný případ nedopadají. Odvolací soud uzavřel, že i když předmětné prostory užívané žalovanou „netvoří byt v jeho kolaudovaném stavu“, lze právní vztah žalované k nim podřadit pod ustanovení upravující užívání bytu ve smyslu dříve platných občanskoprávních předpisů, nyní nájem bytu (§685 a násl. obč.zák.), neboť se jedná o ustanovení upravující vztahy obsahem a účelem nejbližší (§853 obč.zák); protože žalobce neprokázal, že by tento vztah byl ukončen, nelze žalobě na vyklizení vyhovět.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a odst. 3 o.s.ř. V dovolání obsáhle rekapituluje průběh řízení v projednávané věci, obsah rozhodnutí soudů obou stupňů a vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci s tím, že napadené rozhodnutí je v rozporu se stávající judikaturou Nejvyššího soudu, jmenovitě s jeho rozhodnutími ze dne 14. 12. 2000, sp.zn. 26 Cdo 2758/99, a ze dne 29. 3. 2001, sp.zn. 20 Cdo 1183/99. S poukazem na označená rozhodnutí uvádí, že rozhodnutí správního orgánu o sloučení bytů nebylo rozhodnutím, s nímž ustanovení §154 odst. 1 občanského zákoníku spojovalo vznik práva na uzavření dohody o odevzdání a převzetí bytu, a že pojem bytu jako předmětu právního vztahu osobního užívání bytu (nájmu) nutně předpokládal existenci pravomocného rozhodnutí stavebního úřadu o tom, že místnost nebo místnosti jsou určeny k bydlení jako samostatné bytové jednotky. Vyjadřuje nesouhlas s názorem odvolacího soudu, že uvedená rozhodnutí na daný případ nedopadají a namítá, že závěry v nich vyslovené jsou aplikovatelné i v projednávané věci, byť je zde určitá odlišnost spočívající v tom, že zatímco v rozhodnutí Nejvyššího soudu „šlo o situaci, kdy došlo ke sloučení dvou původních bytů v celek, který byl prohlášen za jeden byt, ačkoliv se jím nestal“, v dané věci „jde o postup opačný, kdy z kolaudované jednotky byly postupně vyčleněny některé místnosti k výlučnému užívání některého nájemce, další část byla ponechána v užívání jiného nájemce, aniž došlo ke stavebním změnám nebo byť formální rekolaudaci“. Dovolatel dále poukazuje na definici bytu obsaženou v ustanovení §62 zákona o hospodaření s byty a na to, že právo užívat byt bylo podle občanského zákoníku v tehdy platném znění založeno rozhodnutím o přidělení bytu (ve smyslu uvedené definice) a dovozuje, že nebyly-li prostory užívané žalovanou nikdy kolaudovány jako samostatná bytová jednotka, nemohlo dojít „pro nezpůsobilost předmětu právního vztahu“ ke vzniku nájemního práva, a to ani po účinnosti zákona č. 509/1991 Sb., jímž byl zrušen zákon o hospodaření s byty. Navrhl, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), a je podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Za situace, kdy je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., nepřichází v úvahu posuzování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (resp. podle §237 odst. 3 o.s.ř., na něž /nesprávně/odkazuje dovolatel).
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence uvedených vad nebyla v dovolání tvrzena a z obsahu spisu se tyto vady nepodávají.
Dovoláním nebyla zpochybněna skutková zjištění odvolacího soudu, a proto dovolací soud vychází ze skutkového stavu věci tak, jak byl zjištěn v řízení před soudy obou stupňů.
Dovolatel uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Se zřetelem k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a uplatněnému dovolacímu důvodu je předmětem dovolacího přezkumu posouzení správnosti právního názoru odvolacího soudu, že žalované svědčí právní důvod užívání předmětných prostor (jež nejsou bytem ve smyslu kolaudačního rozhodnutí), založený rozhodnutím o přidělení bytu ze dne 19. 1. 1982 a rozhodnutími o sloučení bytů ze dne 29. 3. 1983 a ze dne 7. 6. 1985 a na ně navazujícími dohodami o odevzdání a převzetí bytu, resp. nájemní smlouvou konkludentně uzavřenou s právním předchůdcem žalobce po 1. 1. 1992.
Podle §154 odst. 1 občanského zákoníku, zákona č. 40/1964 Sb., ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. (dále též „obč.zák. před novelou“), které je nutno aplikovat (srov. §868 občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 1992 – dále též „obč.zák.“), rozhodnutím o přidělení bytu vydaným místním národním výborem nebo jiným orgánem příslušným podle předpisů o hospodaření s byty (anebo jinými způsoby stanovenými tímto zákonem, o kterýžto případ se však v souzené věci nejedná) vzniklo občanovi právo, aby s ním organizace uzavřela dohodu o odevzdání a převzetí bytu; na základě této dohody pak vzniklo podle §155 odst. 1 obč.zák. před novelou právo osobního užívání bytu. Dohoda uzavřená bez rozhodnutí o přidělení bytu byla vzhledem k ustanovení §39 obč.zák. před novelou neplatná (srov. Občanský zákoník, Komentář, Praha, Panorama 1987, díl I., str. 555).
Rozhodnutím, s nímž ustanovení §154 odst. 1 obč.zák. před novelou spojovalo vznik práva na uzavření dohody o užívání bytu nebylo však rozhodnutí místního národního výboru, jímž tento orgán podle §56 odst. 2 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty (dále „zákon o hospodaření s byty“) udělil souhlas ke sloučení bytů. Takovéto rozhodnutí bylo toliko stanoviskem státního orgánu, vykonávajícího státní správu v oblasti bytového hospodářství, k zamýšlenému sloučení bytů z hlediska zásad platících pro hospodaření s byty (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1842/97, ze dne 14. 12. 2000, sp.zn. 26 Cdo 2758/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 12/2001, pod č. 146, ze dne 29. 3. 2001, sp.zn. 20 Cdo 1183/99, ze dne 29. 11. 2001, sp.zn. 26 Cdo 2962/2000, ze dne 17. 7. 2003, sp.zn. 26 Cdo 2317/2002).
Definici bytu, jehož se právní vztah osobního užívání bytu týkal, obsahovalo ustanovení §62 zákona o hospodaření s byty, podle něhož se bytem rozuměla jednotlivá místnost nebo soubor místností, které jsou podle rozhodnutí stavebního úřadu určeny k bydlení a mohou tomuto svému účelu sloužit jako samostatné bytové jednotky.
Rozhodnutí místního národního výboru o přidělení bytu mělo povahu správního aktu, na jehož náležitosti se vztahoval správní řád (srov. zákon č. 71/1967 Sb., v tehdy platném znění), přičemž soud nebyl oprávněn správnost rozhodnutí národního výboru o přidělení bytu přezkoumávat - srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1965, pod pořadovým číslem 42; k uvedenému názoru se přihlásil Nejvyšší soud např. i ve svých rozhodnutích ze dne 9. 8. 1999, sp.zn. 2 Cdon 1161/97, ze dne 8. 3. 2001, sp.zn. 26 Cdo 1853/99, ze dne 18. 10. 2000, sp.zn. 20 Cdo 1003/2000, ze dne 29. 7. 2004, sp.zn. 26 Cdo 1317/2003, a sdílí jej i v souzené věci. V této souvislosti lze poukázat i na rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, pod pořadovým číslem 11, z něhož vyplývá, že mimo rámec správního soudnictví soud není oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu, vždy však zkoumá, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt), zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný nebo vykonatelný.
Ze skutkového stavu, z něhož odvolací soud vycházel, vyplývá, že rozhodnutím odboru bytového hospodářství Obvodního národního výboru v P. ze dne 19. 1. 1982 (právní moc ani vykonatelnost tohoto rozhodnutí nebyla v řízení zpochybněna) byl žalované přidělen byt č. 9 sestávající z 1 pokoje a společného WC v P., S. 6, který tvoří část předmětných prostor, užívaných žalovanou; označený správní orgán byl přitom nepochybně příslušným k vydávání rozhodnutí ve smyslu ustanovení §154 odst. 1 obč. zák. před novelou. I kdyby tento přidělený byt neměl povahu bytu ve smyslu §62 zákona o hospodaření s byty, je nutno – ze zřetelem k výše uvedenému – z takovéhoto rozhodnutí vycházet, byť by bylo věcně nesprávné (nešlo by však o nicotný správní akt). Nelze tedy něž učinit závěr, že žalované k přidělenému bytu vzniklo právo osobního užívání, které se následně (§871 odst. 1 obč.zák.) transformovalo na právo nájmu bytu.
Jiná je však situace, pokud jde o rozhodnutí odboru bytového hospodářství Obvodního národního výboru pro Prahu 7 ze dne 29. 3. 1983 a ze dne 7. 6. 1985 o sloučení bytů, vydaná podle §56 zákona o hospodaření s byty, jež nelze považovat za rozhodnutí ve smyslu ustanovení §154 odst. 1 obč.zák. před novelou. Již z tohoto důvodu nemohla být podkladem pro platně uzavřenou dohodu o odevzdání a převzetí bytu, s níž by byl spojen vznik práva osobního užívání bytu, jak mylně dovodil odvolací soud. Odvolacímu soudu nelze přisvědčit ani pokud dospěl k závěru, že právní důvod užívání předmětných prostor žalovanou se opírá o nájemní smlouvu, konkludentně uzavřenou po 1. 1. 1992. Nehledě na to, že v řízení učiněná skutková zjištění nedávají podklad pro závěr, že na straně právního předchůdce žalobce a na straně žalované byla dána vůle k uzavření nové nájemní smlouvy ohledně předmětných prostor, bránila by platnému uzavření takové smlouvy především skutečnost, že část těchto prostor (přidělený byt) nebyla právně volná, neboť k ní již svědčilo žalované právo nájmu bytu.
Z uvedeného je zřejmé, že právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné. Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 věty druhé za středníkem o.s.ř. napadené rozhodnutí zrušil. Vzhledem k tomu, že důvod, pro který bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 4 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta první, §226 o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. září 2004
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc. předsedkyně senátu