ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.1817.2013.1
sp. zn. 26 Cdo 1817/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně Tiskárny JDS, spol. s r.o. , se sídlem v Černošicích, Ke hřišti 507, okres Praha-západ, IČ: 40614590, zastoupené JUDr. Milošem Fiedlerem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 8, U Sluncové 666/12, proti žalovanému V. Z. , bytem v P. 7, M. 9, zastoupenému JUDr. Filipem Hruškou, advokátem se sídlem v Praze, Táborská 619/46, o zaplacení částky 339.913,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 30 C 165/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. března 2013, č. j. 69 Co 539/2011-179, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (nájemkyně nebytového prostoru specifikovaného v žalobě) se domáhala, aby jí žalovaný (podnájemce nebytového prostoru) zaplatil částku 339.913,- Kč s příslušenstvím, která na něj měla připadat jako nedoplatek za elektrickou energii, kterou v nebytovém prostoru spotřeboval za dobu trvání podnájmu, tj. za dobu od 1. června 2001 do 4. listopadu 2002.
Obvodní soud pro Prahu 7 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. června 2011, č. j. 30 C 165/2005-126, ve spojení s usneseními ze dne 18. dubna 2012, č. j. 30 C 165/2005-153, a ze dne 15. října 2012, č. j. 30 C 165/2005-158, žalobu zamítl ohledně částky 338.898,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), řízení ohledně částky 18,- Kč s příslušenstvím zastavil (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1. března 2013, č. j. 69 Co 539/2011-179, potvrdil citovaný rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I. a v nákladovém výroku III. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Na zjištěném skutkovém základě dovodil, že žalobě nelze vyhovět v situaci, kdy žalovaný účinně vznesl námitku promlčení práva uskutečnit právní úkon (vyúčtovat spotřebu elektrické energie za dobu trvání podnájmu) a žalobkyně mu nevyúčtovala řádně (určitě a srozumitelně a tudíž platně) spotřebu elektrické energie ve čtyřleté promlčecí době počítané od 29. března 2004 do 29. března 2008 (§390 ve spojení s §391 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obch. zák.“); učinila tak až podáním ze dne 14. října 2010, učiněným u soudu dne 15. října 2010.
Dovolání žalobkyně proti citovanému rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen „o.s.ř.“), neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (navíc na řešení některých otázek, zmíněných dovolatelkou, nezávisí – viz posléze uvedený výklad).
Dovolatelka především namítla, že „nárok na úhradu spotřebované elektřiny byl u soudu uplatněn v otevřené promlčecí lhůtě … o promlčení práva dle §390 obch. zákoníku nejde, poněvadž žalovaný byl k úhradě vyzván včas …“ , tedy jakoby měla za to, že odvolací soud řešil otázku včasného uplatnění práva na plnění u soudu. V posuzovaném případě však odvolací soud řešil otázku promlčení práva na právní úkon (řádného vyúčtování spotřeby elektrické energie za dobu trvání podnájmu) ve smyslu §390 ve spojení s ustanovením §391 odst. 2 obch. zák. Napadené rozhodnutí tedy nezávisí na vyřešení dovolatelkou naznačené otázky hmotného práva a už proto nemůže být pro řešení této otázky přípustné. Nad rámec řečeného dovolací soud dodává, že je-li vznesena námitka promlčení práva provést určitý právní úkon důvodně, pak hmotněprávní důsledek spočívá v tom, že k takovému opožděnému úkonu se nepřihlíží, jeho účinky jsou nulitní, a nedošlo tedy k tvrzené modifikaci právního vztahu. V rovině procesní to má za následek, že soud rozhodne právě podle stavu, jako by k opožděnému právnímu jednání nedošlo, a promlčení práva na provedení tohoto právního úkonu konstatuje v důvodech svého rozhodnutí.
K dovolací výtce, že „námitka promlčení byla vznesena v rozporu s dobrými mravy“ , musí dovolací soud rovněž konstatovat, že na řešení této otázky napadené rozhodnutí nezávisí (odvolací soud uvedenou otázku neřešil) a ani záviset nemohlo, neboť v nalézacím řízení dovolatelka pro tyto účely netvrdila (natož prokázala) žádné relevantní okolnosti. Ustálená soudní praxe (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 27. května 1998, sp. zn. 26 Cdo 829/98, uveřejněný pod č. 152 v sešitě č. 21 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, a z 19. ledna 2010, sp. zn. 26 Cdo 637/2009) totiž dovodila, že právní posouzení věci odvolacím soudem není nesprávné, jestliže tento soud neposoudil uplatněný nárok z hlediska §3 odst. 1 obč. zák. za situace, kdy účastník netvrdil tomu odpovídající skutečnosti a tyto skutečnosti ani jinak nevyšly v řízení najevo. Navíc v naznačených souvislostech nelze ani přehlédnout, že v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti a důkazy (§241a odst. 6 o.s.ř.).
Ve vztahu k dovolací námitce týkající se porušení ustanovení §118a odst. 2 a 3 o.s.ř. o poučovací povinnosti soudu ohledně povinnosti důkazní lze uvést, že Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 27. června 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, konstatoval, že poučení podle §118a odst. 1 až 3 o.s.ř. slouží k tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (povinnost tvrzení) a aby ke svým tvrzením označili důkazy (povinnost důkazní). Jestliže však v dané věci nebylo dovolatelce vyhověno nikoli proto, že by neunesla důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebylo zde ani důvodu pro postup soudu podle §118a o.s.ř. Jinak řečeno postup podle §118a o.s.ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle §118a odst. 2 o.s.ř. přistupovat.
Jde-li v daném případě o nárok ze smlouvy o podnájmu nebytového prostoru ze dne 1. června 2001 (viz čl. IV. bod 7. smlouvy), nemůže (současně) jít o nárok z bezdůvodného obohacení, jak se snad dovolatelka – vzhledem k charakteru v tomto směru uplatněných dovolacích námitek – mylně domnívá (srov. zprávu NS ČSR ze dne 28. března 1975, sp. zn. Cpj 34/74, uveřejněnou pod R 26/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 19. června 2003, sp. zn. 33 Odo 127/2003, uveřejněné pod C 2013 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a ze 14. prosince 2005, sp. zn. 25 Cdo 916/2005).
Z uvedeného vyplývá, že dovolatelkou nastolené právní otázky odvolací soud zčásti neřešil a zčásti je vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvod se odchýlit. Za této situace není dovolání přípustné podle §237 o.s.ř., a proto je dovolací soud podle §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o.s.ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. srpna 2013
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu