ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.1860.99.1
sp. zn. 26 Cdo 1860/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Müllerové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. v právní věci žalobců A/ S. D., a B/ A. D., zastoupených advokátkou, proti žalované I. Ř., zastoupené advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 23 C 185/97, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. dubna 1999, č. j. 35 Co 89/99 - 97, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. dubna 1999, č.j. 35 Co 89/99 - 97, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 29. 10. 1998, č. j. 23 C 185/97 - 62, zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali, aby byla žalované uložena povinnost vyklidit byt č. 6, I. kategorie, nacházející se ve druhém patře domu č. 16/490 v P. (dále též jen "předmětný byt" nebo "byt"), do patnácti dnů od právní moci rozhodnutí; současně vyslovil, že žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že žalobci jsou "bezpodílovými spoluvlastníky" domu, v němž se nachází předmětný byt, že žalovaná pracovala v podniku R. P. jako kuchařka, že v roce 1983 uzavřela se svým zaměstnavatelem "stabilizační smlouvu" na dobu pěti let, v souvislosti s tím jí byl přidělen předmětný byt, a že dne 25. 1. 1984 byla uzavřena dohoda o odevzdání a převzetí tohoto bytu (dále též "dohoda ze dne 25. 1. 1984" nebo "dohoda"). Dospěl pak k závěru, že zaměstnavatel "žalobce" (správně "žalované") sice fakticky rozhodl o přidělení předmětného bytu, avšak tento akt postrádal formu správního rozhodnutí, která byla "podstatná" pro platnost posléze uzavřené dohody o odevzdání a převzetí bytu ve smyslu §25 odst. 1 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty (dále jen "zákon č. 41/1964 Sb.). Právo osobního užívání bytu mohlo vzniknout pouze za současné existence dvou skutečností - správního rozhodnutí o přidělení bytu a uzavření dohody o odevzdání a převzetí bytu; pokud tedy rozhodnutí o přidělení bytu postrádalo formu správního rozhodnutí, je třeba dohodu ze dne 25. 1. 1984 považovat za absolutně neplatnou ve smyslu ustanovení §39 obč. zák. Žalované proto nevzniklo právo osobního užívání předmětného bytu a posléze právo nájmu bytu, předmětný byt tedy užívá bez právního důvodu, a žalobci "mají zásadně právo" domáhat se s poukazem na ustanovení §126 obč. zák. vyklizení bytu bez toho, že by bylo nutné zajišťovat pro žalovanou bytovou náhradu. Zároveň ale obvodní soud konstatoval, že žalovaná se do stávající situace dostala zcela nezaviněně pochybením zaměstnavatele, po celou dobu užívala byt v dobré víře, že je jeho nájemkyní, řádně plnila povinnosti nájemce, podílela se brigádnickou prací na rekonstrukci domu, a že "zásadně souhlasí" s vyklizením předmětného bytu, pokud jí bude zajištěna "rovnocenná náhrada". Vycházeje z právního názoru, že na základě ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. lze sice odepřít právo, které existuje, avšak nelze založit právo, které neexistuje, a že soud proto nemůže situaci vyřešit tak, že by svým rozhodnutím stanovil žalované povinnost vyklidit byt po zajištění bytové náhrady, obvodní soud žalobu na vyklizení předmětného bytu - jak již bylo uvedeno - zamítl s tím, že na účastnících řízení ponechal, aby si sami upravili dohodou "buď další setrvání žalované ve sporném bytě nebo její vystěhování do bytu náhradního".
K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 4. 1999, č. j. 35 Co 89/99 - 97, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil povinnost vyklidit předmětný byt a vyklizený jej odevzdat žalobcům do patnácti dnů po zajištění náhradního bytu; žalobcům nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud i poté, kdy doplnil dokazování, souhlasil s názorem soudu prvního stupně, že dohoda ze dne 25. 1. 1984 je absolutně neplatná, a že žalovaná byt užívá bez právního důvodu. Zatímco však podle názoru soudu prvního stupně byla neplatnost dohody způsobena neexistencí správního rozhodnutí o přidělení předmětného bytu, odvolací soud v této otázce vzal skutečnost, že "podnik R. P. rozhodl o přidělení sporného bytu žalované", za prokázanou obsahem této dohody (která na rozhodnutí o přidělení bytu odkazovala), a uvedl, že s ohledem na dobu, která od rozhodnutí uplynula, "lze tento doklad jen stěží dohledat a jeho předložení na žalované spravedlivě požadovat". Svůj právní závěr o absolutní neplatnosti dohody ze dne 25. 1. 1984 opřel odvolací soud o zjištění, že souhlas Obvodního národního výboru v P. s přidělením předmětného bytu byl udělen až dne 31. 5. 1984, a šlo tedy o souhlas následný, přestože podle §25 odst. 1 zákona č. 41/1964 Sb. se vyžadoval předchozí souhlas tohoto orgánu. Odvolací soud nesdílel ani názor soudu prvního stupně, že jsou zde okolnosti vedoucí k závěru, že výkon práva žalobců na vyklizení bytu je v rozporu s ustanovením §3 odst. 1 obč. zák. Konstatoval, že zamítavým rozsudkem soudu prvního stupně by žalované bylo založeno více práv, než jí přísluší, zejména pak právo nájmu bytu bez omezení, "neboť při neplatnosti dohody o odevzdání a převzetí bytu se žalobci nemohou domáhat u soudu přivolení k výpovědi z nájmu bytu a právo na vyklizení jim soud I. stupně nepřiznal". Za správný (i s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 3 Cdon 51/96) označil odvolací soud právní názor obvodního soudu v tom, že na základě ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. nelze založit právo. Zdůraznil však, že soud prvního stupně přehlédl, že "důsledkem (aplikace §3 odst. 1 obč. zák.) není konstituování nového práva, ale omezení práva existujícího". Rozhodnutí, jímž je povinnost vyklidit byt vázána na poskytnutí bytové náhrady, bylo podle odvolacího soudu soudní praxí pojímáno nikoli tak, že "žalované bylo založeno právo, které dosud neměla, ale že žalobcům bylo odepřeno právo, které získali, totiž na bezpodmínečné vyklizení žalované ve lhůtě plynoucí již od právní moci rozhodnutí". V souvislosti s povinností soudu podložit v případě odepření výkonu práva svůj úsudek důkladnými zjištěními pak odvolací soud konstatoval, že "okolnosti, které zjistil soud I. stupně, a které vzal za základ svého zamítavého rozhodnutí, jsou nepochybně okolnostmi, které má na mysli citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a jsou důvodem pro přiznání bytové náhrady žalované".
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., a v němž uplatnili dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o. s. ř. Ztotožnili se sice s právním názorem odvolacího soudu, že žalovaná užívá předmětný byt bez právního důvodu, nesouhlasili ale s tím, že odvolací soud přiznal žalované právo na bytovou náhradu. Dovolatelé především podrobně polemizovali se skutkovým závěrem odvolacího soudu, že rozhodnutí o přidělení předmětného bytu žalované bylo vydáno (toto zjištění nemělo - podle názoru dovolatelů - oporu v provedeném dokazování). Nesprávnost právního posouzení věci pak spatřovali v aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., když rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 3 Cdon 51/96, na který odůvodnění napadeného rozsudku odkazovalo, se podle dovolatelů týkal zcela odlišného případu. Soudní praxe, kdy byla vlastníkům stanovována povinnost "trpět" vyklizované osoby v bytech do zajištění bytové náhrady, pokračovali dovolatelé, vznikla před přijetím Listiny základních práv a svobod a za zcela odlišných podmínek. Dovolatelé také namítli, že při rozhodování o bytové náhradě se odvolací soud nevypořádal se skutečností, že žalobci v průběhu řízení sami nabídli žalované uzavření soudního smíru, ve kterém se zavázali, že zajistí přiměřený náhradní byt, a že se vůbec nezabýval okolnostmi nepřijetí nabídky smíru ze strany žalované, i když šlo o zásadní skutečnost z hlediska použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. a z hlediska přípustnosti zásahu do vlastnického práva dovolatelů (tato skutečnost je vedla ke změně žalobního požadavku v tom směru, že nadále již požadovali vyklizení žalované bez náhrady). Dovolatelé označili za nespravedlivé, že respektování dobrých mravů jako souhrnu společenských, kulturních a mravních norem ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. je požadováno pouze po nich, a vyslovili názor, že odvolací soud projevil ve svém rozhodnutí "sociální cítění" z doby, kdy většinu nájemních domů vlastnil stát, který rovněž opatřoval náhradní byty. V současné době však vedle sebe stojí dvě fyzické osoby a není možné po žalobcích požadovat, aby na ně bylo přenášeno řešení sociální situace žalované uložením povinnosti zajistit jí náhradní byt. Výklad §3 odst. 1 obč. zák., provedený městským soudem, pokračovali dovolatelé, předem předpokládá, že výkon jejich vlastnických práv bude v rozporu s dobrými mravy, ukládá jim mít "lepší dobré mravy, než které jsou sdíleny rozhodující částí společnosti", neúměrně rozšiřuje právo uvážení soudu v dané věci a ve svém důsledku vede k eliminaci dispozičního oprávnění s vlastnictvím. Vycházejíce z této argumentace dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále opět jen "o. s. ř.").
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas osobami k tomu oprávněnými (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění zákonné podmínky řízení (advokátního zastoupení dovolatelů podle §241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), má formální i obsahové znaky uvedené v §241 odst. 2 o. s. ř. a označuje také způsobilé dovolací důvody uvedené v §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o. s. ř. Vzhledem k tomu, že dovolání podávají žalobci, jejichž žalobě na vyklizení předmětného bytu odvolací soud svým měnícím rozsudkem vyhověl, bylo by dovolání subjektivně nepřípustné, pokud by mířilo proti výroku o vlastní vyklizovací povinnosti žalované (nepřípustnost dovolání proti důvodům rozhodnutí stanoví výslovně §236 odst. 2 o. s. ř.); zároveň je ale jak objektivně (§238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), tak i subjektivně přípustné, je-li jím napaden (měnící) výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byla žalované přiznána - v souvislosti se zmíněnou vyklizovací povinností - bytová náhrada.
Vymezení přípustnosti dovolání je určující pro rozsah dovolacího přezkumu. Jestliže totiž napadené rozhodnutí v rozsahu, v němž je proti němu dovolání přípustné, netrpí i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dovolací soud oprávněn rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden, přičemž je vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§242 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přitom vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným formou taxativního výčtu v §237 odst. 1 o. s. ř., popř. k vadám, které mohly mít za následek nesprávnost rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.); takové vady však namítány nebyly a z obsahu spisu se jejich existence nepodává.
V dovolacím řízení nemůže být přezkoumávána věcná správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když jde z pohledu §242 odst. 2 písm. d/ o. s. ř. o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž bylo podáno přípustné dovolání, s výrokem, který není přípustno zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje pouze v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení §242 odst. 2 o. s. ř.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového stavu, který nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod je naplněn, jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů či z přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo nebo naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, a dále též je-li v hodnocení důkazů a dalších poznatků vyšlých najevo v průběhu řízení logický rozpor, popř. neodpovídá-li výsledek hodnocení důkazů tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z §133 až §135 o. s. ř. (citovaná procesní ustanovení platí podle §211 o. s. ř. přiměřeně i pro řízení před odvolacím soudem). Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (případně i procesního) práva.Námitka dovolatelů, vztahující se ke skutkovým zjištění odvolacího soudu o existenci rozhodnutí o přidělení předmětného bytu žalované, je z vzhledem k rozsahu dovolacího přezkumu právně nevýznamná, neboť se týká toliko odůvodnění odvolacího rozhodnutí; toto rozhodnutí ale - co do závěru o opodstatněnosti žaloby na vyklizení bytu - bylo pro žalobce příznivé (jak již bylo uvedeno, odvolací soud přisvědčil žalobcům - byť i z jiných důvodů, než které uplatňovali - v jejich tvrzení, že žalované nevzniklo právo osobního užívání předmětného bytu, a že proto byt užívá bez právního důvodu).
Nesprávným právním posouzením věci - dovolacím důvodem ve smyslu §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. - je pochybení soudu při aplikací práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy). Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu, jinými slovy jestliže na tomto - nesprávném - právním posouzení napadené rozhodnutí spočívalo.
Námitky dovolatelů, týkající se právního posouzení věci, směřují proti výkladu a aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., tedy hmotněprávního ustanovení, na jehož základě odvolací soud přiznal žalované v souvislosti s její povinnosti vyklidit předmětný byt právo na zajištění bytové náhrady.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Odvolací soud vyšel ve svém rozhodnutí o otázce, zda se bytová náhrada může prosadit v případech, kdy nemá oporu ani v přímé, ani v analogické aplikaci příslušných ustanovení občanského zákoníku, z výkladu §3 odst. 1 obč. zák., podaného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněném původně v časopise Soudní judikatura, ročník 1999, sešit 3, pod pořadovým číslem 24, následně pak ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, sešit 1, pod pořadovým číslo 5 (dále též "judikát R 5/2001"). Tento rozsudek poukazuje na judikaturu k občanskému zákoníku ve znění účinném do 1. 1. 1992, která dovodila, že vyklizení po zajištění bytové náhrady nemusí být dáno pouze výslovnou právní úpravou, nýbrž (kromě analogické aplikace pozitivní úpravy) může vyplynout i ze situací, kdy žalovanému sice bytová náhrada ani přímo ani analogicky nesvědčí, ale přesto žalobě o vyklizení bytu lze vyhovět - vzhledem k důvodům hodným zvláštního zřetele - výjimečně (ve smyslu tehdejších článků VI. a VII. občanského zákoníku) jen za předpokladu přiznání bytové náhrady (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1986, pořadové číslo 39 - dále jen "judikát R 39/86"). Vzhledem k tomu, že ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., jehož výklad byl podán např. v rozhodnutí uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998, pořadové číslo 16, plní obdobnou funkci, jakou v posuzovaných právních vztazích plnily výše označené základní články občanského zákoníku dříve platného, shledává judikát R 5/2001 principy judikátu R 39/86 použitelnými i nadále, neboť prostřednictvím §3 odst. 1 obč. zák. se v poměrech žalobce nezakládá povinnost, kterou dosud neměl, nýbrž jeho důsledkem je pouze omezení žalobcova práva již existujícího; toto omezení pak spočívá v tom, že se žalobci odepírá právo na bezpodmínečné vyklizení žalovaného ve lhůtě, která plyne již od právní moci rozhodnutí (viz rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1982, pořadové číslo 18). Dovolací soud, přihlížející k významu okolnosti, že citované rozhodnutí bylo na základě usnesení občanskoprávního i obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 1. 11. 2000 v souladu s ustanovením čl. 13 odst. 1 písm. d/ a čl. 21 Jednacího řádu Nejvyššího soudu České republiky zařazeno do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (k zajištění zákonnosti a jednotnosti rozhodování soudů), nesdílí názor dovolatelů, že aplikace §3 odst. 1 obč. zák. ve smyslu judikátu R 5/2001 v souzené věci nepřichází v úvahu, ani že se rozsudek sp. zn. 3 Cdon 51/96 "týkal zcela odlišného případu".
Citovaný judikát R 5/2001, který vyústil v právní větu, že "při úvaze o tom, zda vyklizení bytu má být výjimečně vázáno na zajištění bytové náhrady (§3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který v bytě dlouhodobě bydlí v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil", ovšem (s odkazem na judikát R 39/86 i na rozhodnutí, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996, pod pořadovým číslem 36) zdůrazňuje, že má-li být argumentem rozporu s dobrými mravy odepřen výkon práva, musí být odpovídající úsudek soudu podložen důkladnými skutkovými zjištěními, a odůvodněn jak závažnými důvody na straně toho, kdo má byt vyklidit, tak na straně toho, kdo se vyklizení bytu domáhá, pro které je udržitelný závěr, že lze spravedlivě požadovat, aby se ochrana žalobcova práva takto podmínila (a oddálila). Ačkoliv odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku cituje i tuto část judikátu a vyjadřuje názor, že jeho úsudek v souzené věci je v tomto ohledu náležitě podložen, dovolací soud tento jeho závěr nesdílí. Okolnost, že žalovaná bydlela v předmětném bytě po dlouhou dobu na základě přesvědčení o oprávněnosti bydlení, a že sama nezavinila neplatnost dohody o odevzdání a převzetí bytu, nelze zajisté mezi závažnými důvody pro uplatnění §3 odst. 1 obč. zák. opomenout. Dovolatelé ale oprávněně namítají, že při rozhodování o tom, zda je opodstatněno přiznání bytové náhrady podle §3 odst. 1 obč. zák., nevzal odvolací soud v úvahu všechny právně významné skutečnosti - konkrétně pak to, že žalované nabízeli bytovou náhradu, že byl uzavřen (avšak neschválen) soudní smír, a že teprve poté změnili žalobci svou žalobu (požadující původně vyklizení žalované z předmětného bytu po zajištění bytové náhrady) tak, že žalovaná se má z předmětného bytu vyklidit v patnáctidenní pariční lhůtě. Tvrzené okolnosti jsou přitom ze spisu patrné (viz obsah žaloby podané 28. 7. 1997 a žalobní návrh v ní obsažený, obsah účastnických výpovědí v těch částech, v nichž žalobci i žalovaná hovoří o nabídce náhradního bytu, učiněné ze strany žalobců před zahájením soudního sporu, návrh na schválení smíru ze dne 9. 1. 1998 na č.l. 32, obsah protokolu o jednání soudu prvního stupně ze dne 4. 2. 1998, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 5. 2. 1998, č.j. 23 C 185/97 - 36, jímž soud "návrh soudního smíru" neschválil, a konečně změna žaloby, obsažená v písemném podání žalobců ze dne 22. 10. 1998 na č.l. 54 - 58 spisu, připuštěná usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 29. 10. 1998 na č. l. 59 p.v.), odvolací soud je ale v odůvodnění svého rozsudku nezmiňuje. Za tohoto stavu je nutno jeho právní posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. - ve smyslu judikátu R 5/2001 - považovat za neúplné a tedy nesprávné.
Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. byl tak naplněn a Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze nejen v přezkoumávaném výroku o přiznání bytové náhrady, ale - vzhledem k výše vysvětlené propojenosti výroků odvolacího rozsudku - též ve výroku o vlastní vyklizovací povinnosti žalované (a také v závislém výroku nákladovém).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný, o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá a třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. března 2001
JUDr. Hana M ü l l e r o v á , v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková