ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.1878.2002.1
sp. zn. 26 Cdo 1878/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Müllerové a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. v právní věci žalobců A) Ing. J. H. a B) I. H., zastoupených advokátkou, proti žalovanému MUDr. K. M., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 609.751,- Kč, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 16 C 1/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. března 2002, č. j. 18 Co 98/2002-46, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen žalobcům na nákladech dovolacího řízení zaplatit částku 7.650,- Kč k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. března 2002, č. j. 18 Co 98/2002-46, potvrdil rozsudek pro uznání Okresního soudu v Karlových Varech (soudu prvního stupně) ze dne 13. června 2001, č. j. 16 C 1/2001-14, jímž byla žalovanému uložena povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobcům částku 609.751,- Kč a náklady řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že ve věci byly splněny kvalifikované předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu §153a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném ode dne 1. 1. 2001 (dále jen „o. s. ř.“). Zcela se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že s přihlédnutím k povaze věci a okolnostem případu byl na místě postup podle §114b odst. 1 o. s. ř., a že nastala fikce uznání nároku uplatněného žalobou ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř., neboť žalovaný zůstal nečinný, i když mu bylo dne 5. 5. 2001 doručeno do vlastních rukou usnesení ze dne 13. 3. 2001, vydané podle §114b odst. 1 o. s. ř., obsahující výzvu k vyjádření s poučením o důsledku nečinnosti. Námitku žalovaného, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce, odvolací soud neshledal důvodnou. Skutečnost, že rozsudek soudu prvního stupně nebyl v záhlaví označen jako rozsudek pro uznání, nepovažoval odvolací soud za důvod ke zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně, jelikož z odůvodnění rozsudku nepochybně vyplývá, že soud prvního stupně ve věci rozsudkem pro uznání rozhodl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání (podání ze dne 31. 5. 2002 a jeho doplněk ze dne 3. 6. 2002), v němž vyjádřil názor, že napadený rozsudek má ve věci samé zásadní význam po právní stránce, neboť „judikuje odlišně od zákonem daných kautel, soudní praxe i právní teorie“. Mimo jiné namítl, že rozsudek soudu prvního stupně nebyl řádně v záhlaví označen jako rozsudek pro uznání, ač to zákon předpokládá. Odvolací soud pochybil (uvedl dále dovolatel), když rozsudek soudu prvního stupně trpící touto vadou potvrdil, ačkoli ho měl zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně. Dále namítl, že usnesení ze dne 13. 3. 2001 mu nebylo řádně doručeno. Konkrétně uvedl, že „nepřipouští, že podpis na doručence ze dne 19. 3. 2001 je jeho podpisem“, a že dne 5. 5. 2001 převzal toto usnesení již s doložkou právní moci. Konečně dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že řízení zůstalo kusé, dokazování neúplné a vyvozený závěr neodpovídá zákonným předpokladům. Řízení je tak postiženo vadou, jež je způsobilá způsobit nesprávné rozhodnutí ve věci, že navíc věc byla i nesprávně právně posouzena a že mu byla postupem soudu odňata možnost před soudem jednat. Žalovaná částka nebyla uplatněna po právu a na základě relevantních důkazů“. Dovolatel závěrem navrhl rozsudky soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci se ve vyjádření k dovolání zcela ztotožnili s postupem obou soudů, neboť i podle nich byly v dané věci splněny všechny zákonné podmínky pro vydání rozsudku pro uznání. Usnesení s výzvou bylo podle nich dovolateli řádně doručeno, žalovanou částku uplatnili po právu, čemuž napovídá i fakt, že ji v minulosti dovolatel jako svůj dluh uznal. Dovolání proto navrhli zamítnout.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) poté, co shledal, že dovolání bylo podáno včas subjektem k tomu oprávněným - účastníkem řízení při splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), se zaměřil na posouzení otázky přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být věc posouzena z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, je upravena v §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
Jelikož odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, nemůže být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. Zbývá tak posoudit, zda je přípustnost dovolání dána podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Z toho, že přípustnost dovolání je podmíněna závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum je otevřen pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je proto důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Právní normou se přitom míní nejen normy práva hmotného, ale také normy práva procesního (tam, kde se věci - předmětu řízení - týkají i procesní předpisy).
Jelikož je dovolací soud ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (až na výjimky v tomto ustanovení uvedené - je-li dovolání přípustné), mohou se právní otázky stát předmětem dovolacího přezkumu pouze tehdy, zpochybnil-li dovolatel řešení, které ve vztahu k nim odvolací soud zaujal.
K posouzení, zda konkrétní dovolání je přípustné, je zároveň zapotřebí, aby dovolací soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu - právě pro otázky objektivně otevřené dovolacímu přezkumu, jejichž řešení dovolatel fakticky napadl - je rozsudkem po právní stránce zásadně významným. Tak je tomu tehdy, zahrnuje-li rozhodnutí odvolacího soudu posouzení právní otázky, která má relevanci nejen pro rozhodnutí v této konkrétní věci, nýbrž i pro obecnou rozhodovací činnost soudů vůbec. Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu, se příkladmo uvádí v §237 odst. 3 o. s. ř., podle něhož je tomu zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně, aniž o tom vydává zvláštní rozhodnutí. Kladným závěrem o zásadním významu napadeného rozhodnutí po stránce právní se pak podané dovolání stává přípustným.
Podle §153a o. s. ř. uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Uzná-li žalovaný nárok proti němu žalobou uplatněný jen zčásti, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání, jen navrhne-li to žalobce. Rozsudek pro uznání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§99 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§114b odst. 5 o. s. ř.). Jen pro vydání rozsudku pro uznání nemusí být nařízeno jednání.
Podle §114b odst. 1, 3, 4 a 5 o. s. ř. vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, může předseda senátu, s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§99 odst. 1 a 2 o. s. ř.), a věcí uvedených v §118b a §120 odst. 2 o. s. ř., místo výzvy podle §114a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení. K podání vyjádření určí lhůtu, která nesmí být kratší než třicet dnů od doručení usnesení. Usnesení nelze vydat nebo doručit po prvním jednání ve věci. Musí být žalovanému doručeno do vlastních rukou, náhradní doručení je vyloučeno. Usnesení nesmí být žalovanému doručeno dříve než žaloba. Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§153a odst. 3 o. s. ř.) musí být poučen.
Podle §205b o. s. ř. u odvolání proti rozsudku pro uznání jsou odvolacím důvodem jen vady uvedené v §205 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. a skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro jeho vydání (§153a o. s. ř.).
Podle §205 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. odvolání proti rozsudku nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, lze odůvodnit jen tím, že nebyly splněny podmínky řízení, rozhodoval věcně nepříslušný soud prvního stupně, rozhodnutí soudu prvního stupně vydal vyloučený soudce (přísedící) nebo soud prvního stupně byl nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát.
Z citované zákonné úpravy tedy vyplývá, že přezkoumání rozsudku pro uznání je možné - vedle vad uvedených v §205 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. - jen z hlediska naplněnosti všech zákonem stanovených předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu §153a o. s. ř. V případě, že rozsudek pro uznání byl vydán na základě fikce uznání (§153a odst. 3 o. s. ř.), jsou formálními předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání předpoklady, za nichž tato fikce uznání vzniká (§114b o. s. ř.). Při závěru, že byly splněny formální předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání, se právní posouzení soudem prvního stupně omezuje již jen na závěr, zda nejde o věc, v níž nelze uzavřít nebo schválit smír (tak je tomu tehdy, jde-li o věc, v níž její povaha nepřipouští uzavření soudního smíru, a tehdy, kdyby rozsudek pro uznání byl v rozporu s právními předpisy), zda nejde o některou z věcí vypočtených v §120 odst. 2 o. s. ř. a zda nejde o řízení, které je podle §118b odst. 1 o. s. ř. koncentrováno ze zákona. Další právní posouzení věci tkví v úvaze, zda podle žalobních tvrzení lze výrokem rozsudku pro uznání přiznat právě to plnění, kterého se žalobce v žalobě domáhá. V odvolacím řízení jsou vyloučeny ty odvolací důvody, které míří do správnosti a úplnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně.
Dovolací soud z hlediska posouzení otázky přípustnosti dovolání předně shledal bezvýznamnými námitky dovolatele, že žalovaná částka nebyla uplatněna na základě relevantních důkazů a že řízení zůstalo kusé a dokazování neúplné. Vydání rozsudku pro uznání nepředchází žádné dokazování a jsou-li splněny všechny zákonné podmínky fikce, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován (§114b odst. 5 o. s. ř.), uznává, je soud povinen rozhodnout o nároku, který je předmětem sporu, podle této zákonné fikce uznání (která je vlastně sankcí za nečinnost žalovaného). Činí tak bez ohledu na to, zda žalobní tvrzení jsou podložena důkazy, a zda dosavadní výsledky řízení prokazují oprávněnost nároku.
Dovolatel závěr o zásadním významu napadeného rozhodnutí po stránce právní (a tím i přípustnost svého dovolání) odůvodňuje tvrzením, že rozsudek pro uznání byl vydán v rozporu s příslušnou procesně právní úpravou. Konkrétně namítá, že usnesení s výzvou podle §114b odst. 1 o. s. ř. mu nebylo řádně doručeno. Pokud by tomu tak skutečně bylo, nemohlo by dojít ke vzniku fikce uznání a nebyl by naplněn jeden z formálních předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání.
Jak vyplývá z údajů obsažených na doručence s modrým pruhem založené ve spise u čl. 12, byla zásilka s usnesením podle §114b odst. 1 o. s. ř. doručena dovolateli do vlastních rukou dne 5. 5. 2001, přičemž dovolatel převzetí zásilky dne 5. 5. 2001 nezpochybňuje. Závěr odvolacího soudu, že usnesení soudu prvního stupně ze dne 13. 3. 2001, č. j. 16 C 1/2001-11, bylo žalovanému doručeno řádným a kvalifikovaným způsobem, že v důsledku toho začala žalovanému běžet třicetidenní lhůta k písemnému vyjádření se ve věci, s jejímž marným uplynutím je spojen vznik fikce uznání závazku, lze proto považovat za správný. Dovolací soud s přihlédnutím k tomuto závěru pak shledal nerozhodnou argumentaci dovolatele, že při prvním doručování předmětné usnesení osobně nepřevzal s tím, že podpis na doručence s datem 19. 3. 2001 není jeho podpisem. Rovněž tvrzení dovolatele, že uvedené usnesení mu bylo dne 5. 5. 2001 doručeno s již vyznačenou doložkou právní moci, nemůže mít žádnou právní relevanci, neboť případné vyznačení právní moci na doručovaném usnesení nemohlo běh soudcovské lhůty ovlivnit.
Uspět nemůže ani další námitka dovolatele, že odvolací soud měl přistoupit ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně v důsledku toho, že rozsudek nebyl řádně v záhlaví označen jako rozsudek pro uznání. Tato skutečnost totiž nemohla mít žádný význam v rámci přezkumu věci odvolacím soudem, který se zabýval pouze posouzením naplněnosti zákonem stanovených podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání.
Námitka dovolatele pod bodem V. dovolání, že „vyvozený závěr (odvolacího soudu) neodpovídá zákonným předpokladům“, resp. že „žalovaná částka sama nebyla uplatněna po právu“ (viz dodatek k dovolání), nezpochybňuje podle svého obsahu existenci předpokladu vydání rozsudku pro uznání, neboť nejde o námitku, že soud nemohl přiznat požadované plnění „na základě žalobních tvrzení“.
S přihlédnutím k řečenému tudíž dovolací soud neshledal rozsudek odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným (neboť právní otázky, na nichž uvedené rozhodnutí spočívá, a jejichž řešení dovolatel zpochybnil, nebyly řešeny v rozporu s příslušnou procesně právní úpravou). Z tohoto závěru pak dovodil, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné. Proto je podle §243b odst. 5 věta první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první o. s. ř. a zavázal žalovaného k náhradě nákladů, které žalobcům v této fázi řízení vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 7.500,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 s přihlédnutím k §16 odst. 2, ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §17 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších změn a doplňků), a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 2x 75,- Kč (§2 odst. 1 a §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 20. března 2003
JUDr. Hana Müllerová, v.r.
předsedkyně senátu