ECLI:CZ:NS:2007:26.CDO.2091.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 2091/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce s. m. H. K.,, proti žalovanému R. D., , zastoupenému advokátem , o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp.zn. 12 C 83/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. února 2006, č. j. 21 Co 487/2005-78, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. února 2006, č. j. 21 Co 487/2005-78, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. 7. 2005, č. j. 12 C 83/2004-57, přivolil k výpovědi z nájmu žalovaného k bytu sestávajícímu ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství, ve 3. podlaží domu (dále „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“), určil, že nájem skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty a uložil žalovanému byt vyklidit do 15 dnů po skončení nájmu; dále rozhodl o nákladech řízení. Po provedeném dokazování vzal za prokázáno, že nájemní vztah mezi účastníky trvá od 29. 3. 2001, že žalovaný (nájemce předmětného bytu) přenechal bez souhlasu žalobce (vlastníka předmětného domu) celý byt do podnájmu S. N. od září 2003 na dobu 4 měsíců, že po tuto dobu jmenovaná užívala byt výlučně (bez žalovaného) se svými čtyřmi dětmi a hradila v plné výši nájemné a úhradu za služby, že zůstala v bytě bydlet i po uplynutí dohodnuté doby – až do ledna 2005 (kdy nastoupila výkon trestu odnětí svobody), kdy se v bytě zdržoval i žalovaný, a že jmenovaná se na nájemném i na úhradách za služby podílela poměrnou částí. Na základě toho dospěl soud prvního stupně k závěru, že uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) ve spojení s §719 odst. 1 občanského zákoníku v tehdy platném znění, tj. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“), je dán. Shledal rovněž naplnění druhého uplatněného výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. h) obč. zák., neboť v období, kdy v bytě bydlela S. N., žalovaný byt neužíval bez vážných důvodů. Na základě toho žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu žalovaného k předmětnému bytu vyhověl.
Krajský soud v Hradci Králové (soud odvolací) rozsudkem ze dne 22. 2. 2006, č. j. 21 Co 487/2005-78, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu žalovaného k předmětnému bytu zamítl; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že soud prvního stupně zjistil správně a úplně skutkový stav věci, že však nesdílí jeho právní závěry. Podle názoru odvolacího soudu nebyl naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. h) obč. zák., neboť rozhodným okamžikem, k němuž soud zkoumá existenci výpovědního důvodu je okamžik doručení výpovědi. Byla-li v projednávané věci výpověď žalovanému doručena dne 26. 4. 2005, a „podle provedeného dokazování k tomuto datu ovšem již žalovaný jako nájemce byt užíval“, není tento výpovědní důvod dán. V této souvislosti neshledal opodstatněnou námitku žalobce, že existenci daného výpovědního důvodu lze dovodit již z toho, že se žalovanému na adresu bytu nedařilo doručovat písemnosti, a že svému zaměstnavateli uvedl jako místo svého bydliště jinou adresu než tu, na které se byt nachází. Pokud jde o druhý z uplatněných výpovědních důvodů (§711 odst. 1 písm. d/ ve spojení s §719 odst. 1 obč. zák.), odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že byl naplněn, byť ke dni doručení výpovědi již nedovolený podnájem netrval. Současně však dospěl k závěru, že výkon práva žalobce dát žalovanému z tohoto výpovědního důvodu výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Poukázal přitom na to, že žalovaný nevyhledával možnost podnájmu, aby si opatřil zdroj příjmu a přitom byt neužíval a nepotřeboval jej, že byt podnajal na přímluvu svého známého, že S. N. užívala celý byt jen po dobu 4 měsíců (poté jen jeho část), že žalovaný jinak plní svoje povinnosti nájemce a že tímto ojedinělým porušením povinnosti žalovaným nevznikla žalobci škoda. Přivolení k výpovědi by proto bylo vůči žalovanému nepřiměřeně tvrdým opatřením.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatnil v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Nesprávnost právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) spatřuje dovolatel v závěru odvolacího soudu, že výkon práva žalobce je v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), a namítá, že pro aplikaci uvedeného ustanovení v dané věci nejsou dány důvody. Dovolatel má za to, že došlo k nepřípustnému omezení jeho vlastnického práva rozhodovat o tom, kdo bude jeho majetek užívat, a to i s přihlédnutím k tomu, že vzhledem ke svému postavení musí dbát o zajištění bytových potřeb svých občanů a nemůže strpět zneužívání nájemního práva. Poukazuje dále na to, že žalovaný, i když podnájem nevyhledával, zůstal pasivní i co do doby jeho trvání, že se jím obohatil (šetřil svoje finanční prostředky, které by jinak vynaložil na nájemné), že celková doba trvání podnájmu svědčí o hrubém porušení povinností nájemce, a že žalovaný byt neužívá (bydlí v domě své manželky) a nepotřebuje ho. Vyjadřuje rovněž nesouhlas se závěrem odvolacího soudu o nenaplnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. a vytýká mu též nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.) ohledně neužívání bytu žalovaným, přičemž namítá, že stav neužívání bytu trval i v době projednávání věci před soudem prvního stupně; žalovaný přitom netvrdil (tím méně nedokazoval) existenci vážných důvodů, které by mu v užívání bytu bránily. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve svém dovolacím vyjádření ztotožnil s napadeným rozsudkem, zpochybňoval věrohodnost výpovědi svědkyně S. N. ohledně placení nájemného, byť jen zčásti, a ohledně toho, že po dobu 4 měsíců byt neužíval; namítl, že obdržel ústní souhlas pronajímatele s přenecháním bytu do podnájmu jmenované, a že jednání žalobce je účelové, neboť předmětný dům je určen k privatizaci, které se žalovaný účastní. Navrhl, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za kterého jedná osoba s právnickým vzděláním (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny. Existence zmíněných vad nebyla tvrzena a ani z obsahu spisu se nepodává. Nejvyšší soud se proto zaměřil na přezkoumání napadeného rozhodnutí z pohledu uplatněných dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř. pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se okolností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Dovoláním je dále uplatněn dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Vzhledem k tomu, že v projednávané věci jde o posouzení důvodnosti žaloby na přivolení k výpovědi z nájmu bytu dané ze dvou různých výpovědních důvodů, zabýval se dovolací soud každým z těchto výpovědních důvodů zvláště.
Ve vztahu k výpovědnímu důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) ve spojení s §719 odst. 1 obč. zák. dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně aplikoval ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., podle kterého výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Odvolacímu soudu lze dát za pravdu v tom, že při rozhodování o přivolení k výpovědi pronajímatele z nájmu bytu má své místo úvaha, zda výpověď z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy. Ostatně i rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. rozsudek ze dne 31. 3. 1999, sp. zn. 20 Cdo 2059/98, uveřejněný pod č. 86 v časopise Soudní judikatura 9/1999, dále např. rozsudek ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1844/99, ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 26 Cdo 532/2000, uveřejněný pod č. 144 v časopise Soudní judikatura 12/2001 a taktéž pod C 207 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 2, ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 26 Cdo 1600/2000, ze dne 3. 10. 2002, sp. zn. 26 Cdo 1374/2000, a ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 26 Cdo 148/2003) je ustálena v názoru, že rovněž v případě, kdy je naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) ve spojení s §719 odst. 1 obč. zák., nemusí soud mimořádně žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhovět, a to právě s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.
Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný pod C 2084 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 26). Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit (zejména v případě, že se účastník řízení tohoto ustanovení výslovně dovolává) po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje nájemce, tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi z nájmu bytu domáhá (pronajímatele) – srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 36 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996, dále např. již zmíněné rozsudky sp. zn. 26 Cdo 1844/99, a sp. zn. 26 Cdo 1600/2000). Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci - pronajímateli - spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) dočasně odepřena. Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace §3 odst. 1 obč. zák. podloženo úvahou zabývající se všemi výše uvedenými okolnostmi, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné.
Ve vztahu ke zkoumanému výpovědnímu důvodu dovolatel namítá, že odvolací soud nevzal při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. v úvahu jím uváděné okolnosti; obsahově tak jeho námitky naplňují dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nikoliv dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.
V projednávané věci odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, dospěl k závěru, že uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) ve spojení s §719 odst. 1 obč. zák. je naplněn, avšak na rozdíl od něho žalobu zamítl se zdůvodněním, že uplatněná výpověď z nájmu bytu je – vzhledem k době trvání podnájemního vztahu, k pasivitě žalovaného při jeho zániku, jakož i k tomu, že jinak řádně plnil povinnosti nájemce, takže žalobci (pronajímateli) nevznikla škoda – v rozporu s dobrými mravy.
Z uvedeného se podává, že odvolací soud při vymezení okolností rozhodných pro aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. (nesprávně) zúžil zájmy pronajímatele toliko na existenci majetkové újmy (neplacení nájemného a úhrady za služby) a ponechal zcela stranou další rozhodné okolnosti. Jde zejména o jeho oprávněný zájem jako vlastníka na řádném užívání předmětu jeho vlastnického práva (a to i pohledu jeho postavení jako obce, jíž přísluší zajišťovat bytové potřeby svých obyvatel), jakož i o jeho právo rozhodovat o tom, kdo bude užívat byty v domech v jeho vlastnictví. Z hlediska skutkové podstaty daného výpovědního důvodu je totiž rozhodný zájem pronajímatele na řádném využití jeho bytového fondu, nikoliv to, zda nájemce platí nájemné; o tom svědčí i to, že tato skutková podstata výpovědního důvodu je koncipována jako speciální (srov. §719 odst. 1 obč. zák.) v rámci obecného výpovědního důvodu hrubého porušení povinností vyplývajících z nájmu bytu (§711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.). Při hodnocení okolností na straně žalovaného zohlednil v jeho prospěch, že ke vzniku podnájemního vztahu nedošlo z jeho iniciativy, avšak nepřihlédl již k tomu, že žalovaný byl pasivní pokud jde o délku jeho trvání a jeho zánik. Ve prospěch žalovaného zohlednil též dobu trvání podnájemního vztahu, ačkoliv užívání bytu S. N. trvalo (jak se podává z obsahu spisu) celkem 17 měsíců, což nepochybně nelze pokládat za porušení povinností nájemce nízké intenzity; přitom se nezabýval – z pohledu zjištěných skutečností (např. délka jeho nájemního vztahu k předmětnému bytu do doby přenechání bytu do podnájmu ve vztahu k době trvání podnájmu, zpráva OO PČR H. K. ze dne 22. 3. 2005 o místě pobytu žalovaného, adresa jeho místa bydliště, uvedená zaměstnavateli, jeho snaha o koupi předmětného bytu) – posouzením skutečného zájmu žalovaného na zachování a realizaci jeho nájemního práva.
Právní posouzení věci odvolacím soudem z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. – ve vztahu k výpovědnímu důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) ve spojení s §719 odst. 1 obč. zák. – je tak neúplné a tudíž i nesprávné.
Dovolatel dále vyjádřil nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že není dán uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. h) obč. zák.
Podle §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. pronajímatel může vypovědět nájem bytu s přivolením soudu, neužívá-li nájemce byt bez vážných důvodů nebo ho užívá jen občas.
Odvolacímu soudu lze přisvědčit, že podle ustálené judikatury dovolacího soudu (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 43 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999), rozhodným okamžikem, ke kterému soud posuzuje existenci výpovědního důvodu uplatněného ve výpovědi pronajímatele, je obecně okamžik dání (doručení) výpovědi nájemci bytu.
Současně je však nutno upozornit i na názor opakovaně vyjádřený v rozhodnutích Nejvyššího soudu (srov. rozsudky ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1844/99 a ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 26 Cdo 148/2003, a dále např. rozsudek ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 26 Cdo 532/2000, uveřejněný pod C 207 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu), podle kterého z hlediska naplnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. je rozhodné, zda ke dni dání (doručení) výpovědi k takovémuto porušení povinnosti nájemcem došlo, byť se nájemce dopustil tohoto jednání před tím, než mu byla dána (doručena) výpověď z nájmu bytu; k výpovědi ovšem může soud přivolit pouze za předpokladu, že pronajímatel v řízení o přivolení k výpovědi svoje tvrzení o skutečnostech, zakládajících tento výpovědní důvod, prokáže. Naplnění tohoto výpovědního důvodu nelze tedy podmiňovat tím, že v zákoně specifikované protiprávní jednání nájemce trvá i ke dni dání (doručení) výpovědi. Vzhledem k tomu, že výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. je stejně jako výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. h) obč. zák sankční povahy (srov. rozsudek ze dne 31. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 863/97, uveřejněný pod č. 84 v časopise Soudní judikatura 11/1997), lze uvedený závěr vztáhnout na oba výpovědní důvody. Jiný výklad by ve svých důsledcích vedl k zákonem neodůvodněnému zásahu do práv pronajímatele, neboť nájemce neužívající byt bez vážných důvodů, by mohl opakovaně – za situace, kdy se do bytu před dáním (doručením výpovědi) nastěhuje – byt neužívat, aniž by se tomu pronajímatel mohl účinně bránit.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl úspěšně uplatněn i ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §711 odst. 1 písm. h) obč. zák.
Za tohoto stavu by bylo předčasné zabývat se dovolacími námitkami podle §241a odst. 3 o. s. ř. proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu ohledně pobytu žalovaného v předmětném bytě v den doručení výpovědi z nájmu bytu. Pro úplnost lze odkázat na právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2004, sp. zn. 26 Cdo 287/2003, podle něhož z pohledu skutkové podstaty upravené v ustanovení §711 odst. 1 písm. h) obč. zák. je nerozhodné, kde nájemce fakticky bydlí; rozhodující je pouze to, že nebydlí – bez vážných důvodů – ve vypovídaném bytě.
Se zřetelem k uvedenému Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta první, §226 o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. srpna 2007
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v. r.
předsedkyně senátu