ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.211.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 211/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobců 1) Ing. F. K., 2) V. J., 3) J. B., a 4) Ing. V. K., zastoupených advokátkou, proti žalované J. M., zastoupené advokátem, o obnovu řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 16 C 585/2005, o dovolání žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. července 2007, č. j. 19 Co 197/2007-63, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.050,- Kč k rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 (dále též jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 2. dubna 2007, č. j. 16 C 585/2005-38, zamítl žalobu na obnovu řízení (skončeného rozsudkem soudu prvního stupně ze den 30. května 2005, č. j. 16 C 145/2004-182, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze /odvolacího soudu/ ze dne 21. září 2005, č. j. 19 Co 347/2005-223); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobců odvolací soud usnesením ze dne 25. července 2007, č. j. 19 Co 197/2007-63, citované usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud konstatoval, že podle odvolatelů měly být důvodem obnovy řízení důkazy, které v původním řízení před soudem prvního stupně navrhli a které nebyly provedeny ať již proto, že byly podle názoru soudu nadbytečné, či proto, že byly v odvolacím řízení nepřípustné. Pak ovšem nelze přípustnost žaloby na obnovu řízení opřít o ustanovení §228 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. (neboť nejde o skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které odvolatelé bez své viny nemohli použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení §205a a §211a též před odvolacím soudem) a ani o ustanovení §228 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. (neboť nejde o důkazy, které nemohly být /z objektivních důvodů/ provedeny v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení §205a a §211a též před odvolacím soudem). Odvolací soud proto přisvědčil soudu prvního stupně v názoru, že v dané věci nejsou splněny předpoklady obnovy řízení ve smyslu ustanovení §228 odst. 1 písm. a/ a b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“).
Proti usnesení odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Uplatněné dovolací námitky podřadili pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání uvedli, že jsou dány důvody pro povolení obnovy řízení ve smyslu ustanovení §228 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Namítli, že v původním řízení nebyli předsedou senátu řádně poučeni o tom, že „doposud neoznačili všechny důkazy tak, aby se soud mohl přiklonit v pozdějším rozhodnutí na jejich stranu“. Mají za to, že z uvedeného důvodu „nemohli bez své viny v původním řízení použít důkazy, které mohly bezpochyby přivodit pro ně příznivější rozhodnutí ve věci“, a že tedy z procesního hlediska nezavinili, že nesplnili důkazní povinnost. Přitom zdůraznili, že v souvislosti s uvedeným nedostatkem procesního poučení „je nutno brát v úvahu, že ze čtyř žalobců mají tři žalobci trvalé bydliště mimo území České republiky a již dlouhou dobu na území České republiky nežijí“. Rovněž soudům vytkli, že se jim nedostalo poučení o tom, že „by se měli v dané věci obrátit na některého z advokátů … s žádostí o poskytnutí právní pomoci“; nebyli tak v původním řízení poučeni „o procesním právu obhajoby ve formálním smyslu“. Dále poznamenali, že v žalobě na obnovu řízení označili konkrétní důkazy, které v původním řízení provedeny nebyly, přičemž soud prvního stupně se v odůvodnění svého rozhodnutí přiklonil k „ničím nepodloženému závěru, že všechny důkazy byly získány z veřejných evidencí, takže mohly být získány dříve“, tj. v původním řízení před ukončením dokazování před soudem prvního stupně. Dále uvedli, že tyto důkazy nemohli bez své viny v původním řízení použít, protože o jejich existenci nevěděli a k prokázání této skutečnosti navrhli proto důkaz výslechem svědka A. S., který však „nebyl k jejich tíži proveden, ačkoliv z něj mohlo vyplynout, že se … bez své viny nemohli seznámit s důkazy, které navrhli v původním řízení až po vynesení rozsudku soudu prvního stupně“. Základ nesprávného právního posouzení věci spatřovali v tom, že odvolací soud podle jejich názoru nepřípustným způsobem rozšířil pojem „bez své viny“, neboť „hodnotil to, zda … nemohli označené důkazy dříve použít“. Za jediný správný považovali názor, že uvedené důkazy nemohli bez své viny použít, neboť o jejich existenci nevěděli, nebyli o nich informováni. Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s rozhodnutím soudů obou stupňů, uvedla, že z jejich strany nedošlo k pochybení, a navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nedůvodné „zamítl“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení §237 až §239 o.s.ř.
Ustanovení §238 odst. 1 písm. b/, 238a a §239 o.s.ř. nezakládají přípustnost dovolání proti napadenému usnesení proto, že toto rozhodnutí nelze podřadit žádnému z tam vyjmenovaných případů.
Podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. je dovolání přípustné též proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení. Ustanovení §237 o.s.ř. platí obdobně (§238 odst. 2 o.s.ř.).
Ustanovení §238 o.s.ř. tak vymezuje přípustnost dovolání proti usnesením vyjmenovaným v jeho odstavci 1 za podmínek, jež jsou uvedeny v §237 o.s.ř. (včetně omezení, jež plynou z ustanovení §237 odst. 2 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a/ jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Z ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s dikcí §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. pak plyne, že pro účely přípustnosti dovolání je rozhodnutím ve věci samé též usnesení, jímž odvolací soud změnil nebo potvrdil usnesení soudu prvního stupně o povolení obnovy řízení nebo o zamítnutí žaloby na obnovu řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 270/2003, uveřejněné pod č. 172 v sešitě č. 10 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura).
Dovolání není přípustné ani podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř., neboť napadené usnesení není usnesením měnícím a usnesení soudu prvního stupně potvrzené napadeným usnesením bylo prvním rozhodnutím o žalobě na obnovu řízení.
Konečně není splněna ani podmínka přípustnosti uvedená v ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (ve spojení s ustanovením §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), jelikož napadené rozhodnutí není rozhodnutím po právní stránce zásadního významu.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. platí, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
V projednávané věci dovolatelé sice formálně odkázali na dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., avšak ve skutečnosti – vzhledem k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnili prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. především námitky skutkové. Přehlédli ovšem, že je-li, jako v daném případě, přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §238 odst. 1 písm. a/ ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní skutková námitka. Dále – opět s přihlédnutím k obsahu dovolání – uplatnili rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., a to námitkami, že nebyli v původním řízení poučeni o tom, že „doposud neoznačili všechny důkazy tak, aby se soud mohl přiklonit v pozdějším rozhodnutí na jejich stranu“, že se jim nedostalo ani poučení, že „by se měli v dané věci obrátit na některého z advokátů … s žádostí o poskytnutí právní pomoci“, a že v původním řízení nebyl proveden navržený důkaz výslechem svědka A. S. V tomto směru uplatněné námitky se však vztahují k řízení v původní věci vedené pod sp. zn. 16 C 145/2004 Obvodního soudu pro Prahu 3 a nikoliv k napadenému usnesení odvolacího soudu. Ničím tak nebyl zpochybněn názor odvolacího soudu, že důvodem obnovy řízení mají být důkazy, které v původním řízení před soudem prvního stupně dovolatelé navrhli a které nebyly provedeny ať již proto, že byly podle názoru soudu nadbytečné, či proto, že byly v odvolacím řízení nepřípustné. Bez zřetele k tomu dovolací soud dodává, že k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. k vadám podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., (a také k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř.) dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) zásadně nezakládají (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005, a dále např. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 12. dubna 2006, sp. zn. IV. ÚS 155/06, a z 15. srpna 2008, sp. zn. III. ÚS 1482/08). Nad rámec toho lze dodat, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy (§120 odst. 1 o.s.ř.); nebyl tak proto povinen učinit ani soud v řízení v původní věci. Zbývá dodat, že neprovede-li soud některé z navržených důkazů, měl by v odůvodnění rozhodnutí uvést, proč tyto důkazy neprovedl (§157 odst. 2 o.s.ř.); neučinil-li tak, může dovolací soud, avšak v dovolacím řízení v této (původní) věci, z takové vady vyvozovat důsledky jen tehdy, měla-li tato vada za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tak by tomu mohlo být jen v případě, že navržené důkazy směřovaly k objasnění skutečností, které jsou významné z hlediska právního posouzení věci a které zároveň již nebyly dostatečně spolehlivě prokázány jinak.
Se zřetelem k uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti napadenému usnesení odvolacího soudu není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (ve spojení s §238 odst. 1 písm. a/, odst. 2 o.s.ř.). Dovolací soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), proto dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal dovolatele, kteří zavinili, že jejich dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalované vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.750,- Kč (§2 odst. 1, §10 odst. 1 a 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300, Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 11. března 2009
JUDr. Miroslav F e r á k, v. r.
předseda senátu