ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.2114.2011.1
sp. zn. 26 Cdo 2114/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně B. U., zastoupené JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem Praha 2, Jugoslávská 12, proti žalovanému Ing. S. U. , o určení výlučného nájemce bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 6 C 72/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. září 2010, č. j. 17 Co 135/2010-76, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. října 2009, č. j. 6 C 72/2009-34, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je výlučnou nájemkyní „bytu o 3 pokojích, kuchyňském koutu s přísl., ve 13. podlaží domu čp. v P. 10 – V., M. ulici č. 61“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. září 2010, č. j. 17 Co 135/2010-76, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Na zjištěném skutkovém základě (jenž je účastníkům řízení znám a nelze ho v daném případě úspěšně zpochybnit prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů /dále jen „o.s.ř.“/ – viz posléze uvedený výklad) odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že na základě rozhodnutí velitele Posádkové správy v Praze o přidělení bytu ze dne 27. listopadu 1986 (učiněného se souhlasem příslušného národního výboru) a následné dohody o užívání bytu ze dne 17. prosince 1986 se žalovaný (tehdy voják z povolání) stal osobním uživatelem předmětného bytu jako vojenského bytu (zde odkázal na §68 odst. 1 bod 1. zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, ve znění pozdějších předpisů /dále jen „zákon č. 41/1964 Sb.“/, a §7 vyhlášky č. 45/1964 Sb.), jenž měl charakter bytu trvale určeného pro ubytování pracovníků organizace. Následně rovněž dovodil, že uzavřením manželství dne 19. prosince 1986 nemohlo účastníkům vzniknout právo společného užívání předmětného bytu manžely, neboť u bytů trvale určených pro ubytování pracovníků organizace byla vzhledem k ustanovení §182 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen „obč. zák. před novelou“), vyloučena možnost aplikace ustanovení §172 až §181 obč. zák. před novelou; byla tudíž vyloučena i možnost, aby k takovému bytu vzniklo právo společného užívání bytu manžely ve smyslu §175 a násl. obč. zák. před novelou. V návaznosti na to dospěl k závěru, že právo osobního užívání bytu žalovaného se dne 1. ledna 1992 transformovalo podle §871 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen „obč. zák.“), na právo nájmu služebního bytu svědčící opět pouze žalovanému; předmětný byt totiž splňoval kritéria stanovená zvláštním zákonem pro služební byty, konkrétně ustanovením §8 zákona č. 102/1992 Sb. Poté zaujal rovněž právní názor, že přestal-li být žalovaný k 31. prosinci 1997 vojákem z povolání, pozbyl předmětný byt charakter bytu služebního ve smyslu posledně uvedeného ustanovení a žalovanému se tak nájem služebního bytu přeměnil na (obecný) nájem bytu; ani v důsledku toho však účastníkům nevzniklo právo společného nájmu bytu manžely podle §703 odst. 1 obč. zák. Uzavřel, že za tohoto stavu žalobkyně užívá předmětný byt z titulu rodinněprávního vztahu (manželství) k žalovanému, který je i po svém odstěhování z bytu v lednu 1998 nadále jeho výlučným nájemcem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž namítla, že změnil-li se „v mezidobí“ právní charakter předmětného bytu (nově šlo o „byt obecní“ s jiným pronajímatelem), vznikl k němu účastníkům – z důvodů specifikovaných v dovolání – společný nájem bytu manžely podle §703 odst. 1 obč. zák. Měla rovněž za to, že v důsledku trvalého opuštění předmětného bytu žalovaným v lednu 1998 jim společný nájem bytu zanikl a ona se stala jeho výlučnou nájemkyní. V této souvislosti odkázala na §707 obč. zák. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (citované ustanovení bylo zrušeno uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11).
Na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že dovoláním nebyla zpochybněna správnost (předběžného) právního názoru, že předmětný byt byl vojenským bytem podle §68 odst. 1 bodu 1. zákona č. 41/1964 Sb. Dovolací soud proto z uvedeného právního názoru vychází. Vojenskými byty ve smyslu citovaného ustanovení byly byty v obytných domech určených výhradně pro ubytování vojáků z povolání (případně jiných pracovníků vojenské správy) a jednotlivé byty, které vojenská správa získala ze státní bytové výstavby. Charakter vojenského bytu byl u těchto bytů trvalý, nezáleželo tedy na tom, zda v nich bydleli vojáci z povolání či osoby, které vojáky z povolání být přestaly. Tehdejší soudní praxe přitom dovodila, že tyto vojenské byty splňovaly znaky bytů podnikových podle §66 zákona č. 41/1964 Sb., a proto byly byty trvale určenými pro ubytování pracovníků organizace ve smyslu ustanovení §7 vyhlášky č. 45/1964 Sb. (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. září 1970, sp. zn. 1 Cz 11/70, uveřejněné pod č. 39 v sešitě č. 5 z roku 1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Týž závěr pak dovodil i Nejvyšší soud České republiky, a to např. v rozsudcích ze dne 31. října 2000, sp. zn. 20 Cdo 2287/98, ze dne 20. prosince 2000, sp. zn. 26 Cdo 119/2000, a ze dne 7. června 2007, sp. zn. 26 Cdo 1572/2006.
Judikatura dovolacího soudu je dlouhodobě ustálena rovněž v názoru, že pro vznik práva společného nájmu bytu manžely (§871 odst. 1 obč. zák.) bylo podmínkou, aby v době před 1. lednem 1992 svědčilo manželům právo společného užívání bytu manžely (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 1998, sp. zn. 2 Cdon 1330/97, uveřejněný pod č. 111 v sešitě č. 11 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, ze dne 22. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 1898/99, uveřejněný pod C 325 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a ze dne 5. prosince 2002, sp. zn. 26 Cdo 2204/2001). Nevzniklo-li před uvedeným datem právo společného užívání bytu manžely – jako tomu bylo u bytů trvale určených pro ubytování pracovníků organizace (srov. §182 obč. zák. před novelou), mezi něž patřily i byty podnikové (§7 tehdy účinné vyhlášky č. 45/1964 Sb.), nemohlo tzv. „dodatečně“ vzniknout právo společného nájmu bytu manžely, a to ani kdyby se právo osobního užívání nepřeměnilo podle §871 odst. 4 obč. zák. na nájem služebního bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 56/96, uveřejněný pod č. 61 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
V ustálené judikatuře nebyl zaznamenán odklon ani od názoru, že důsledkem ztráty charakteru služebního bytu za trvání manželství není vznik práva společného nájmu bytu manžely; uvedená okolnost vede pouze ke změně nájmu služebního bytu na nájem bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. listopadu 2002, sp. zn. 26 Cdo 584/2001, uveřejněný pod č. 39 v sešitě č. 3 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura a pod C 1557 ve svazku 22 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, jehož závěry jsou využitelné i v poměrech právní úpravy účinné do 31. prosince 1991, a dále např. jeho rozhodnutí z 18. září 2003, sp. zn. 21 Cdo 830/2002, z 5. dubna 2004, sp. zn. 26 Cdo 462/2003, a z 22. září 2010, sp. zn. 26 Cdo 1102/2010). Od uvedeného právního názoru nemá dovolací soud důvodu, a to i přes uplatněné dovolací námitky, se odklánět ani v projednávané věci.
Jestliže tedy odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu dovodil, že účastníkům nevzniklo k předmětnému bytu právo společného užívání bytu manžely a ani následně k 1. lednu 1992, resp. k 31. prosinci 1997 právo společného nájmu bytu manžely, neodchýlil se od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe. Pro úplnost zbývá dodat, že nevznikl-li účastníkům společný nájem bytu manžely, je – logicky vzato – vyloučeno uvažovat o jeho „zániku“ trvalým opuštěním společné domácnosti jedním z manželů podle §708 ve spojení s §707 odst. 1 obč. zák.
Se zřetelem k řečenému dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalovanému nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelce právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. května 2012
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu