ECLI:CZ:NS:2016:26.CDO.2158.2016.1
sp. zn. 26 Cdo 2158/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně obce Ktiš , se sídlem v Ktiši 11, zastoupené Mgr. Ondřejem Pustějovským, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Zahradní 314/8, proti žalovanému Vojenským lesům a statkům ČR, s.p. , se sídlem v Praze 6 – Dejvicích, Pod Juliskou 1621/5, IČO: 00000205, zastoupenému JUDr. Václavem Plachým, advokátem se sídlem v Letinách 73, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 5 C 77/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. ledna 2016, č. j. 19 Co 2544/2015-80, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. ledna 2016, č. j. 19 Co 2544/2015-80, potvrdil rozsudek ze dne 3. září 2015, č. j. 5 C 77/2013-55, jímž Okresní soud v Prachaticích (soud prvního stupně) zamítl její žalobu (podanou dne 2. dubna 2013), kterou se domáhala určení, že je výlučnou vlastnicí tam specifikovaných pozemků, a rozhodl o nákladech řízení účastníků; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací shledal, že dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb./ – dále opět jen „o.s.ř.“), neboť napadené rozhodnutí je výrazem ustálené soudní praxe, s níž se ztotožňuje i v posuzovaném případě a od níž nemá důvod se odchýlit ani přes v tomto směru uplatněné dovolací námitky. Při řešení účinně nastolené otázky (otázky, zda lhůta „do 31. března 2013“ upravená v §8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění po novele provedené zákonem č. 173/2012 Sb., je lhůtou hmotněprávní prekluzivní, na jejíž „počítání“ se nevztahuje ustanovení §122 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013) totiž odvolací soud důsledně vycházel z právních názorů (na něž lze pro stručnost odkázat), jež byly ve vztahu k uvedené právní otázce vyjádřeny nejprve v rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. listopadu 2013, sp. zn. 7 Co 2428/2013, uveřejněném pod č. 89/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a následně též v rozhodnutích Nejvyššího soudu z 27. května 2014, sp. zn. 28 Cdo 1782/2014, z 15. října 2014, sp. zn. 28 Cdo 1008/2014, či z 10. března 2015, sp. zn. 28 Cdo 644/2015. Zbývá dodat, že dotčené právní názory jsou plně konformní i s Listinou základních práv a svobod a ústavním pořádkem vůbec, o čemž svědčí zejména nález z 9. srpna 2016, sp. zn. Pl. ÚS 20/2016, jímž Ústavní soud České republiky zamítl ústavní stížnost podanou proti posledně uvedenému rozhodnutí a zároveň odmítl návrh na zrušení ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění po novele provedené zákonem č. 173/2012 Sb.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání podle §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o.s.ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. listopadu 2016
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu