ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.2168.2011.1
sp. zn. 26 Cdo 2168/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce Stavebního bytového družstva Vsetín, se sídlem ve Vsetíně, Štěpánská 967, zastoupeného JUDr. Františkem Novosadem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Smetanova 1101, proti žalované V. Š. , bytem v H. 508, zastoupené Mgr. Petrem Juráněm, advokátem se sídlem v Brně, Dvořákova 13, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 20 C 335/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. listopadu 2010, č. j. 42 Co 313/2010-111, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. listopadu 2010, č. j. 42 Co 313/2010-111, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě (soud odvolací) rozsudkem ze dne 11. 11. 2010, č. j. 42 Co 313/2010-111, potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně (soud prvního stupně) ze dne 28. 5. 2010, č. j. 20 C 335/2009-87, kterým zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost vyklidit byt č. 2, o velikosti 1+1 v domě č.p. 508 v H. (dále též jen „předmětný byt“, resp. „byt“), a rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Za správné považoval zjištění soudu prvního stupně, že žalobce přenechal bratrovi žalované S. S. (dále jen „bratr žalované“) do užívání předmětný byt, a to od 1. 10. 2005 na dobu neurčitou, že s ním v den jeho smrti (24. 11. 2008) žila žalovaná, která nemá vlastní byt. Zjištění, že žalovaná žila s bratrem v den jeho smrti, učinil z výpovědí svědků M. J., B. K. a M. M. Shodně se soudem prvního stupně nepřihlédl k výpovědím svědků L. S. a J. K., neboť nebyly označeny jako důkaz do skončení prvního jednání a jejich provedení bránila koncentrace řízení (§118b zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.“). Závěr, že žalovaná nemá vlastní byt, odůvodnil soud prvního stupně tím, že mezi účastníky řízení nebylo sporu, že žalovaná (nyní) nedisponuje žádným vlastním bydlením, důkaz ke zjištění, zda se žalovaná sama nepřipravila v minulosti o bydlení byl rovněž uplatněn v rozporu s §118b o. s. ř. a považoval jej za nadbytečný, neboť tato skutečnost není pro právní posouzení věci významná. Odvolací soud se ztotožnil i s těmito závěry a zdůraznil, že žalobce věrohodně nezpochybnil, že žalovaná nemá vlastní byt.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (aniž by výslovně označil otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí), a uplatnil v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. Nesouhlasil se závěrem soudů obou stupňů, že důkaz výslechem svědků L. S. a J. K. (jehož výslech považoval za rozhodující) byl proveden v rozporu se zásadami koncentrace a nelze k němu proto přihlédnout. Namítal, že o koncentraci řízení byli účastníci poučeni soudem až při druhém jednání, u něhož navrhoval, aby i další osoby uvedené v „čestném prohlášení“ byly vyslechnuty jako svědci. Za nesprávný považoval postup soudu, který přihlédl jen ke svědecké výpovědi osob z tohoto prohlášení, které sám (bez návrhu účastníků) předvolal k prvnímu jednání. Při podání žaloby měl za to, že listinnými důkazy (které přiložil) je dostatečně prokázáno, že žalovaná se svým bratrem nevedla společnou domácnost. Splněním této zákonné podmínky nutné k přechodu nájmu se ostatně soudy ani nezabývaly, zkoumaly jen, zda žalovaná žila v den smrti bratra v jeho bytě. Odvolacímu soudu rovněž vytýkal, že se ani nevypořádal se všemi odvolacími námitkami, zejména s tím, že z listinných důkazů vyplývalo, že žalovaná před i po smrti svého bratra bydlela v N. Dále poukazoval na skutečnost, že předmětný byt byl bratru žalované přidělen po jeho vyloučení z družstva jako byt náhradní. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval jeho přípustností. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá, rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl totiž jeho prvním rozhodnutím ve věci. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (který byl nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl.ÚS 29/11, uplynutím dne 31. 12. 2012 zrušen, do této doby zůstává i nadále aplikovatelným právním předpisem pro posouzení přípustnosti dovolání, jež byla podána v době jeho účinnosti – srovnej nález Ústavního soudu ze dne 6. 3.2012, sp. zn. IV.ÚS 1572/11).
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, způsobilým dovolacím důvodem je proto zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení); k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 3 o. s. ř. - jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu - a §241a odst. 2 písm. a) - že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci - se nepřihlíží. Založí-li však soud své rozhodnutí na výkladu procesního práva, je argumentace, kterou dovolatel proti takovému výkladu brojí (a podává vlastní výklad zkoumaných procesních norem), argumentací uplatněnou v režimu dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (srovnej např. dílo Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád II. §237. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009 str. 1886).
Právě takový dovolací důvod dovolatel s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) uplatnil (námitkou, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily otázku včasnosti tvrzení a důkazů uplatněných v koncentrovaném řízení). Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tak zpochybnil správnost závěru odvolacího soudu, že tvrzení (o vlastním bytu žalované) a důkazy (k tomuto tvrzení i k tvrzení o neexistenci společné domácnosti) uplatnil v rozporu se zásadou koncentrace podle §118b odst. 1 o. s. ř.
Protože tato právní otázka je soudy rozhodována rozdílně, ač se jí již Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích zabýval, má napadené rozhodnutí zásadní právní význam, a dovolání se tím stává – pro řešení zmíněné otázky – přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Z obsahu spisu plyne, že žalobce v žalobě došlé soudu dne 10. 11. 2009, jíž se domáhal vyklizení žalované z předmětného bytu, tvrdil, že nájemcem bytu (nejednalo se o byt družstevní) byl bratr žalované, který v bytě bydlel sám, že po jeho smrti žalovaná písemně kontaktovala žalobce, a z její korespondence bylo zřejmé, že s bratrem nevedla společnou domácnost, že bydlela v N. a že o byt má zájem. K žalobě připojil listinné důkazy, mj. i korespondenci účastníků, jejíž součástí byla i listina se jmény svědků M. J., B. K., J. K. a M. M. s poznámkou, že tito svědci viděli žalovanou bydlet se svým bratrem, s výjimkou J. K., tyto osoby také listinu (dále též jen „Prohlášení“) podepsaly. Soud zaslal žalované žalobu k vyjádření podle §114a odst. 2 písm. a) o. s. ř., žalovaná spolu s vyjádřením založila do spisu totožné Prohlášení a navrhla, aby soud případně vyslechl svědkyni D. Z., která nesprávně vyplnila evidenční list bytu za rok 2008. Po té soud nařídil jednání, v předvolání k jednání poučil účastníky, že skončením prvního jednání o věci nastává koncentrace řízení. K prvnímu jednání soud předvolal i svědky, a to B. K., M. J. a M. M., které vyslechl, další důkazy neprováděl a jednání (účastníci zvažovali mimosoudní vyřešení sporu) odročil na neurčito. Před nařízením dalšího jednání navrhl žalobce výslech svědků J. K., L. S. a D. Z. a znovu poukázal na listiny – dopisy žalované – z nichž vyplývá, že žalovaná nežila s bratrem v den jeho smrti v předmětném bytě ve společné domácnosti. U druhého jednání ve věci pak soud tyto svědky vyslechl, jednání odročil a u dalšího jednání poučil žalovanou (jejího zástupce) podle §118a odst. 1, 3 o. s. ř. „o nutnosti tvrdit a prokázat skutečnosti, z nichž by vyplývalo, že na ni přešel nájem předmětného bytu“, žalovaná další tvrzení, ani důkazy neoznačila a poukázala na koncentraci řízení. Soud dále provedl dokazování čtením listin (založených účastníky do spisu před prvním jednáním), žalovaná doplnila tvrzení ohledně (neexistence) vlastního bytu, zamítl návrh žalobce na doplnění dokazování k prokázání zániku nájmu žalované k bytu v N. a po té ho poučil podle §118a odst. 1, 3 o. s. ř. „o nutnosti tvrdit a prokázat skutečnosti vylučující přechod nájmu bytu na žalovanou“; žalobce odkázal na všechny provedené důkazy a na své tvrzení o bydlišti žalované v N. Soud již další důkazy neprováděl, ve věci rozhodl, závěr o skutkovém stavu opřel jen o část listin a výpovědi svědků B. K., M. J. a M. M., k ostatním provedeným důkazům, tj. k části listinných důkazů (obsahujících zejména korespondenci účastníků a záznam o kontrole bytu) a k výpovědi svědků D. Z., L. S. a J. K., nepřihlédl, neboť měl za to, že byly provedeny v rozporu se zásadou koncentrace. Odvolací soud pak zamítl důkazní návrh žalobce, jímž mělo být zjištěno, z jakého právního důvodu žalovaná přestala užívat byt v N., protože skutková zjištění i právní posouzení věci učiněné soudem prvního stupně považoval za správné, neprováděl další dokazování, a ani účastníky nepoučil podle §118a odst. 1, 3 o. s. ř.
Ve věci nebylo nařízeno a provedeno přípravné jednání, podle §118b odst. 1 věta druhá o. s. ř. proto nastala koncentrace řízení skončením prvního jednání ve věci. Zákon nevyžaduje, aby účastníci byli o koncentraci poučeni před skončením prvního jednání (byť poučení před skončením jednání bude s ohledem na závažné důsledky koncentrace nepochybně pravidlem), postačuje, aby je soud o této skutečnosti poučil (v souladu s §5 o. s. ř.) v předvolání k jednání (srovnej např. dílo Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. §115 – 119a. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009 str. 839). Poučil-li soud v dané věci účastníky v předvolání k jednání, že skončením prvního jednání ve věci nastane ze zákona koncentrace řízení, účastníci si byli (měli být) vědomi omezení, které pro ně z toho plyne a závěr obou soudů, že skončením prvního jednání nastala koncentrace řízení je tak správný.
Nesprávně však soudy posoudily, které důkazy a tvrzení byly uplatněny včas. Koncentrace řízení znamená, že soud smí přihlédnout jen ke skutečnostem a důkazům, které účastník uplatnil do koncentrace řízení (neuplatní-li se některá z výjimek z koncentrace). Zásada koncentrace řízení nebrání soudu, aby takto (včas) uplatněné důkazy provedl i po té, co již ke koncentraci došlo. Jestliže tedy žalobce k žalobě připojil listinné důkazy (které byly způsobilé prokázat jím tvrzené skutečnosti), uplatnil je v souladu s §118b odst. 1 o. s. ř. včas a provedení těchto důkazů proto koncentrace řízení nebránila. Ostatně soud prvního stupně provedl částí těchto listin důkaz až u druhého jednání, u prvního jednání žádné dokazování listinami prováděno nebylo (z odůvodnění rozsudků obou soudů nelze zjistit proč tyto listinné důkazy považoval za přípustné a zbývající, založené do spisu současně, nikoliv). Koncentrace řízení nebránila soudu ani přihlédnout k výpovědi svědkyně D. Z., neboť její výslech navrhovala žalovaná již v písemném vyjádření k žalobě.
Povinností soudu provést i jiné než účastníky navržené důkazy, jestliže potřeba jejich provedení vyšla v řízení najevo (§120 odst. 3 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval již za účinnosti občanského soudního řádu ve znění do 30. 6. 2009, tj. před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb., kdy se koncentrace ze zákona vztahovala jen na věci výslovně uvedené v §118b odst. 1. V rozsudku ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 29 Odo 1538/2006, uveřejněném pod č. 28/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dospěl k závěru, že ani v režimu zákonné koncentrace není soud této povinnosti zbaven, zákonná koncentrace řízení omezuje soud v rozsahu těchto aktivit potud, že může brát v úvahu jen takové důkazy, jejichž potřeba provedení vyšla najevo do skončení prvního jednání, které se ve věci konalo. Tyto judikatorní závěry se uplatní i po účinnosti zákona č. 7/2009 Sb., kdy se koncentrace řízení stala univerzální zásadou pro projednání všech věcí ve sporném řízení.
Soudy však v rozporu s §120 odst. 3 a §118b odst. 1 o. s. ř. nepřihlédly k výslechu svědka J. K., ačkoliv i jeho jméno se objevilo na Prohlášení. Přitom ke svědeckým výpovědím ostatních osob uvedených v Prohlášení (B. K., M. J. a M. M.), přihlédly, aniž by provedení těchto důkazů některý z účastníků formálně navrhl do koncentrace řízení. Koncentrace řízení nebránila provedení důkazu výslechem svědků, o nichž vyšlo najevo z obsahu spisu (z listiny založené do spisu oběma účastníky před prvním jednání ve věci), že byli sousedy bratra žalované a že jejich výpovědi jsou způsobilé prokázat (ne)existenci vedení společné domácnosti žalované s bratrem (zákonný předpoklad přechodu nájmu podle §706 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 10. 2011, dále též jen „obč. zák.“). Soud sám předvolal a vyslechl (a k jejich výpovědím také přihlédl) jen ty svědky, kteří zároveň k textu v Prohlášení, že žalovaná žila se svým bratrem v předmětném bytě, připojili i své podpisy, zatímco souseda, který tento text nepodepsal (avšak v Prohlášení byl rovněž označen), sám nepředvolal a k jeho později učiněné výpovědi ani nepřihlédl. Nelze přitom opominout, že využije-li soud své právo výjimečně provádět i důkazy, které účastníci nenavrhli (§120 odst. 3 o. s. ř.), nesmí tím zasahovat do rovného postavení účastníků.
K přechodu nájmu podle §706 odst. 1 obč. zák. je třeba, aby osoba, na niž má nájem přejít, vedla s nájemcem společnou domácnost a zároveň neměla svůj byt. Žalobce již v žalobě tvrdil, že žalovaná s bratrem před i po jeho smrti v předmětném bytě nebydlela a že bydlela v N., k prokázání svého tvrzení předložil listinné důkazy. Toto tvrzení žalobce je ve vztahu k (ne)splnění zákonného předpokladu (ne)existence vlastního bytu žalované neúplné, neboť z něj není zřejmé, zda žalovaná měla v N. výlučné nebo odvozené právo k nějakému bytu, a zda toto právo měla v době, kdy na ni měl nájem k bytu přejít. Protože se však jedná o jeden ze zákonných předpokladů přechodu nájmu, měl soud žalobce v souladu s ustanovením §118a odst. 1 o. s. ř. vyzvat k jejich doplnění. Nebylo-li účastníku řízení poskytnuto poučení podle ustanovení §118a odst. 1 (případně odst. 3 o. s. ř.) dříve, než nastala koncentrace řízení (ač se tak objektivně stát mělo), nebrání ustanovení §118b odst. 1 o. s. ř. tomu, aby tyto skutečnosti vylíčil, resp. aby označil důkazy potřebné k prokázání svých skutkových tvrzení i poté, kdy koncentrace nastala (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1829/2011, uveřejněný pod č. 59/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek téhož soudu ze dne 27. 03. 2008, sp. zn. 29 Odo 1538/2006, uveřejněný pod č. 28/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Napadený rozsudek tak není z hlediska uplatněných dovolacích námitek podřazených dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správný. Dovolací soud proto rozsudek podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil, včetně závislých výroků o nákladech řízení (§242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.), a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.). V dalším řízení, v němž důsledky režimu koncentrace zůstávají zachovány, se soud bude zabývat splněním předpokladů pro přechod nájmu předmětného bytu na žalovanou, tedy nejen tím, zda (ne)bydlela s bratrem, ale také, zda s ním (ne)vedla společnou domácnost a zda měla vlastní byt a své závěry řádně odůvodní.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. listopadu 2012
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc.
předsedkyně senátu