ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.2229.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 2229/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce P. H., proti žalovaným 1) V. B. a 2) E. B., zastoupeným advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 22 C 87/98, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. března 2004, č.j. 19 Co 515/2003-142, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 10. 6. 2003, č.j. 22 C 87/98-116 (poté, co jeho zamítavý rozsudek ze dne 7. 12. 2001, č.j. 22 C 87/98-84, byl k odvolání žalobce zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2002, č.j. 20 Co 412/2002-97, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), přivolil k výpovědi z nájmu žalovaných k „bytu č. 10, III. kategorie, sestávajícímu se dle dohody o výměně bytu z r. 1965 1+1, přebudovaný na původně 1+3, nyní 1+5, III. kategorie s příslušenstvím, nacházejícímu se ve druhém nadzemním podlaží domu č.p. 112 v P., P. 24“ (dále „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“), určil, že výpovědní lhůta je tříměsíční a žalovaným uložil byt vyklidit do 15 dnů po zajištění přístřeší; dále rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobce i žalovaných Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 10. 3. 2004, č.j. 19 Co 515/2003-142, zastavil odvolací řízení o odvolání žalobce, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že žalobce je zapsán v katastru nemovitostí na LV č. 226 pro k.ú. H. jako vlastník předmětného domu, který mu byl vydán v roce 1992 v rámci restituce na základě dohody o vydání věci, že mezi žalobcem a 1. žalovaným byla uzavřena dohoda o výměně bytů, schválená rozhodnutím Obvodního národního výboru v P. ze dne 23. 11. 1965, podle níž se 1. žalovaný nastěhuje do předmětného bytu a žalobce do jeho bytu v H., že dle protokolu ze dne 8. 12. 1965 převzal 1. žalovaný předmětný byt do užívání, že dne 21. 11. 1991 uzavřel 1. žalovaný s obchodní společností R. I. C. S., s.r.o. (dále „obchodní společnost“) jako s nájemcem „smlouvu o dočasném, částečném pronájmu“ (dále „smlouva z 21. 11. 1991“), kterou přenechal této obchodní společnosti část předmětného bytu do užívání jako kancelář za částku 200 USD měsíčně, a že žalovaní nezískali písemný souhlas žalobce s pronájmem části bytu, ačkoliv ho o něj žádali. Podle názoru odvolacího soudu je výpověď z nájmu bytu daná žalobcem žalovaným, společným nájemcům předmětného bytu, platná, a vyhovuje náležitostem právního úkonu ve smyslu ustanovení §37 odst. 1 obč. zák., tj. i požadavku určitosti, neboť mezi účastníky je nesporné, o jaký byt (soubor místností) se jedná; okolnost, že došlo k jeho přestavbě a že faktický stav neodpovídá stavu kolaudačnímu, je nerozhodná. Odvolací soud dále dovodil, že podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991 bylo možno přenechat část bytu k užívání jinému občanovi, a to se souhlasem místního národního výboru, který musel být udělen formou rozhodnutí vydaného ve správním řízení. Vzhledem k tomu, že žalovaní přenechali smlouvou ze dne 21. 11. 1991 část bytu do užívání obchodní společnosti a neměli k tomu souhlas správního orgánu – v řízení předložili pouze žádost ze dne 27. 11. (správně 27. 1.) 1993 o udělení souhlasu k užívání části bytu k jiným účelům než k bydlení, nikoliv souhlas správního orgánu, jak nesprávně uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně – nelze tuto smlouvu považovat za platnou dohodu o přenechání části bytu do užívání; nemohlo proto ani dojít k transformaci užívacího vztahu na podnájem podle §871 odst. 2 obč. zák. Jelikož žalovaní nezískali písemný souhlas vlastníka domu k podnájmu ani později, v době, kdy byla část bytu dále podnajímána, je správný závěr soudu prvního stupně, že žalovaní hrubě porušili své povinnosti nájemce a svým jednáním naplnili výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) ve spojení s §719 obč. zák. Odvolací soud neshledal důvodnou námitku žalovaných, že rozhodnutí ve věci brání překážka věci pravomocně rozsouzené (§159a odst. 5 o.s.ř.), neboť předmětem řízení ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 27 C 198/96, bylo přivolení k jiné výpovědi z nájmu bytu (ze dne 5. 9. 1996).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost odůvodnili podle „§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., resp. ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.“ a v němž uplatnili dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř. Namítají, že v „totožné“ věci již bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 5. 1997, č.j. 27 C 198/96, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 1998, č.j. 21 Co 529/97-38, kdy žaloba byla zamítnuta, neboť byt, o kterém žalobce tvrdí, že jsou žalovaní jeho nájemci, neexistuje. Ačkoliv žalobce v dané věci podal totožnou žalobu, odvolací soud (ve zrušujícím usnesení) vyjádřil odlišný právní názor, že výpověď je určitá a platná. Dovolatelé s tímto názorem nesouhlasí a namítají, že výpověď postrádá přesné uvedení bytu, který je předmětem nájmu a který odpovídá kolaudačnímu stavu, a je proto absolutně neplatná. Uvádějí dále, že odvolací soud bez opory v provedeném dokazování dospěl (na rozdíl od soudu prvního stupně) k závěru, že žalovaní neobdrželi souhlas správního orgánu k užívání části bytu k jiným účelům než k bydlení; je zcela evidentní, že tento názor odvolacího soudu na posouzení listiny ze dne 27. 1. 1993 je nesprávný, neboť tato listina „je souhlasem příslušného úřadu jako pronajímatele k užívání bytu, resp. jeho části“, a žalovaní tak splnili veškeré zákonné povinnosti umožňující jim přenechat část bytu k užívání, resp. následně k podnájmu. Dovozují, že žalobce „se stal najisto vlastníkem a pronajímatelem až v roce 2000“, kdy pravomocně skončil spor týkající se vydání předmětného domu, a bylo tak definitivně potvrzeno jeho vlastnické právo, a protože měli od jeho právního předchůdce souhlas s přenecháním resp. podnájmem části bytu jinému subjektu, nemuseli žádat o poskytnutí písemného souhlasu žalobce. Podle názoru dovolatelů z dikce ustanovení §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. vyplývá, že nájemce „porušuje“ své povinnosti, tedy že podnájem bez souhlasu pronajímatele trvá; vzhledem k tomu, že v době podání žaloby (v roce 1998) již byt nepodnajímali (podnájem byl ukončen v roce 1997), není daný výpovědní důvod naplněn a právní posouzení věci odvolacím soudem je proto nesprávné. Závěrem poukazují na to, že se vždy chovali jako řádní nájemci, že byt zrekonstruovali a bydleli v něm, a že žalobce má zájem jej získat a využít k podnikatelským účelům. Navrhli, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení; současně navrhli odklad jeho vykonatelnosti.
Žalobce (nezastoupen advokátem) ve svém dovolacím vyjádření uvedl, že žalovaní (stejně jako ostatní nájemci bytů v předmětném domě) byli v roce 1996 informováni o tom, že převzal předmětný dům, i o tom, na jaké konto mají platit nájemné, že žalovaní provedli v bytě nepovolené stavební úpravy, jsou si vědomi toho, jaký je jeho stávající stav, a přesto zpochybňují označení bytu; rovněž vyvracel jejich tvrzení o tom, že se chovali jako jeho řádní nájemci.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno 10. března 2004, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.“).
Dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.).
Z ustanovení §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. vyplývá, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení; k vadám vyjmenovaným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.) přihlíží, i když nebyly v dovolání uplatněny. Dovolací soud neshledává opodstatněnou dovolací námitku, že ve věci bylo již pravomocně rozhodnuto a odkazuje v tomto směru na odůvodnění napadeného rozsudku. Protože jiné vady tohoto druhu tvrzeny nebyly a jejich existence se nepodává ani z obsahu spisu, zabýval se dále dovolací soud přezkoumáním napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva.
Naplnění uvedeného dovolacího důvodu spatřují dovolatelé v tom, že odvolací soud bez opory v provedeném dokazování dospěl k závěru, že neobdrželi souhlas správního orgánu k užívání části bytu k jiným účelům než k bydlení, a dovozují, že listina ze dne 27. 1. 1993 je „souhlasem příslušného úřadu jako pronajímatele k užívání bytu, resp. jeho části“. Z obsahu uvedené listiny se toliko podává, že je adresována Obvodnímu úřadu P., odboru bytového hospodářství, a to ve věci: „žádost o udělení souhlasu k užívání bytu (části bytu) k jinému účelu než k bydlení“, že V. B. požádal Bytový podnik P., státní podnik v likvidaci o vyjádření k užívání popsaného bytu (části bytu) způsobem „jako kancelář“; neobsahuje ani stanovisko adresáta k zamýšlenému využití bytu, ani projev vůle (souhlas) pronajímatele s přenecháním části bytu do užívání jinému (konkrétnímu) subjektu. Z uvedeného vyplývá, že skutkový závěr odvolacího soudu má oporu v provedeném dokazování; dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. nebyl tudíž uplatněn důvodně.
Nesprávnost právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) je v dovolání v prvé řadě spatřována v posouzení otázky platnosti výpovědi pronajímatele (žalobce) z nájmu bytu. Nejvyšší soud zaujal právní názor, podle kterého nebylo-li mezi účastníky řízení sporu o tom, že žalovaní na adrese uvedené ve výpovědi z nájmu bytu obývají jediný byt a jen ohledně tohoto bytu jsou v nájemním vztahu k žalobci, pak skutečnost, že ve výpovědi z nájmu bytu došlo k záměně patra za podlaží, v němž se byt nachází, a že je v ní nesprávně uvedeno číslo bytu, nezpůsobila neplatnost výpovědi. Ve spojení s dalšími údaji uvedenými v žalobě, jejíž byla součástí, nemohla být taková výpověď žalovanými (nájemci) v době doručení objektivně vnímána jinak než jako určitý a srozumitelný projev vůle (§37 obč. zák.) týkající se bytu, jehož jsou (společnými) nájemci a ve vztahu ke kterému jsou v nájemním poměru se žalobci (srov. rozsudek ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněný pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, dále též např. usnesení ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1745/2004, uveřejněné pod C 3116 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 31). Se zřetelem k uvedenému lze považovat za správný právní názor odvolacího soudu, že výpověď daná žalobcem žalovaným v rámci žaloby v dané věci vyhovuje požadavku určitosti ve smyslu ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. a je platná, byť je zde rozpor mezi kolaudačním a faktickým stavem dispozice bytu (jak to ostatně bylo vyjádřeno již ve zrušujícím usnesení odvolacího soudu ze dne 23. 7. 2002, č.j. 20 Co 412/2002-97); mezi účastníky není totiž sporu o tom, o jaký byt jehož nájem je vypovídán, se jedná.
Dovolatelé dále namítají, že splnili „veškeré zákonné povinnosti umožňující jim přenechat část bytu k užívání, resp. následně k podnájmu“. Jak správně uvedl odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku, dohodu o přenechání části bytu bylo možno uzavřít jen s přivolením místního národního výboru, přičemž tento souhlas musel být dán formou rozhodnutí vydaného ve správním řízení, a existence takovéhoto souhlasu nebyla v řízení prokázána. Institut přenechání části bytu upravený v §394 a násl. občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991 (dále též „obč. zák. před novelou“) předpokládal přenechání bytu do užívání jinému občanovi, a to pro účely bydlení. O takovýto případ však v souzené věci nešlo, když smlouvou ze dne 21. 11. 1991 přenechali žalovaní část bytu do užívání obchodní společnosti, a to k nebytovým účelům. Právní názor odvolacího soudu, že smlouvu ze dne 21. 11. 1991 nelze považovat za platnou dohodu o přenechání části bytu a že nepřicházela v úvahu transformace na podnájem dle §871 odst. 2 obč. zák., je tudíž správný. Pro úplnost lze dodat, že uvedenou smlouvou nemohl být založen ani právní vztah nájmu nebytových prostor, upravený zákonem č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, který nabyl účinnosti 1. 5. 1990. Podle §2 uvedeného zákona totiž mohli s nebytovými prostory nakládat jejich vlastníci, případně ti, kteří vykonávají právo hospodaření, tj. pronajímatelé, nikoliv nájemci bytů. Byty bylo přitom možno považovat za nebytový prostor jen za předpokladu, že rozhodnutím správního orgánu byl udělen souhlas k jejich užívání k nebytovým účelům (srov. §1 písm. b/ uvedeného zákona).
Odvolacímu soudu lze rovněž přisvědčit pokud dovodil, že žalovaní svým jednáním naplnili výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. ve spojení s §719 obč. zák.
Podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. může pronajímatel vypovědět nájem bytu s přivolením soudu, jestliže nájemce hrubě porušuje své povinnosti vyplývající z nájmu bytu.
Podle §719 odst. 1 obč. zák. pronajatý byt nebo jeho část lze jinému přenechat do podnájmu jen s písemným souhlasem pronajímatele. Porušení této povinnosti se považuje za porušení povinnosti podle §711 odst. 1 písm. d).
Judikatura dovolacího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 15. 2. 2001, sp.zn. 26 Cdo 532/2000, uveřejněný pod č. 144 v časopisu Soudní judikatura 12/2001 a pod C 207 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 2, rozsudek ze dne 12. 8. 2003, sp.zn. 21 Cdo 633/2002, rozsudek ze dne 25. 5. 2005, sp.zn. 26 Cdo 206/2005 a ze dne 17. 1. 2006, sp.zn. 26 Cdo 1249/2005) je ustálena v názoru, že naplnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. nelze podmiňovat tím, že toto v zákoně specifikované protiprávní jednání nájemce trvá i ke dni dání (doručení) výpovědi, resp. ke dni vyhlášení rozsudku; rozhodné je, že uvedený výpovědní důvod byl ke dni dání (doručení) výpovědi naplněn.
V dané věci je nesporné (a dovolatelé to ani nezpochybňují), že žalovaní přenechali v roce 1991 část předmětného bytu do užívání jinému, že tento stav trval po několik let (do roku 1997) a že k tomu neměli písemný souhlas žalobce; za tohoto stavu je tedy nutno mít uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. ve spojení s §719 obč. zák. za naplněný, byť tento protiprávní stav netrval i v den dání (doručení) výpovědi (v roce 1998).
Námitka žalovaných, že žalobce „se stal najisto vlastníkem a pronajímatelem až v roce 2000“ (vzhledem k sporu, týkajícímu se vydání předmětného domu) je nepřípadná, byl-li žalobce zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětného domu; ostatně žalovaným byla tato skutečnost nepochybně známa, když jej žádali o souhlas s podnájmem části bytu.
Jelikož se žalovaným prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o.s.ř. správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud – aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. a o skutečnost, že úspěšnému žalobci nevznikly (podle obsahu spisu) prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by měl vůči neúspěšným žalovaným právo.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. února 2006
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu