ECLI:CZ:NS:2000:26.CDO.2283.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 2283/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Hany Müllerové ve věci žalobkyně Vězeňské služby České republiky, se sídlem v Praze 4, Soudní 1672, proti žalovaným 1) M. K., 2) H. K., 3) L. S., zastoupeným advokátem, a 4) J. S., o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 40 C 4/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. září 1999, č. j. 11 Co 174/99-74, ve znění usnesení ze dne 1. srpna 2000, č. j. 11 Co 174/99-90, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. září 1999, č. j. 11 Co 174/99-74, ve znění usnesení ze dne 1. srpna 2000, č. j. 11 Co 174/99-90, pokud jím byl ve vztahu k druhé a třetí žalované změněn vyhovující výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. ledna 1999, č. j. 40 C 4/96-52, ve znění usnesení ze dne 11. května 2000, č. j. 40 C 4/96-87, tak, že proti těmto žalovaným byla zamítnuta žaloba na vyklizení a odevzdání tam specifikovaného bytu, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení žalobkyně a těchto žalovaných, se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. září 1999, č. j. 11 Co 174/99-74, ve znění usnesení ze dne 1. srpna 2000, č. j. 11 Co 174/99-90, změnil ve vyhovujícím výroku ohledně druhé a třetí žalované rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (soudu prvního stupně) ze dne 25. ledna 1999, č. j. 40 C 4/96-52, ve znění usnesení ze dne 11. května 2000, č. j. 40 C 4/96-87, tak, že ve vztahu k těmto žalovaným zamítl žalobu na vyklizení a odevzdání „služebního bytu č. 6, I. kategorie, ve 3. poschodí domu čp. 152 v P., sestávajícího ze tří pokojů a kuchyně s příslušenstvím\" (dále jen „sporný byt\", resp. „byt\"); ve vztahu ke čtvrtému žalovanému - vzhledem ke zpětvzetí žaloby - vyhovující rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení ohledně něj zastavil. Současně vyslovil, že v zamítavém výroku ohledně prvního žalovaného zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení žalobkyně, druhé a třetí žalované a čtvrtého žalovaného v řízení před soudy obou stupňů.
Soudy obou stupňů pokládaly rozhodnutí o přidělení bytu, vydané podle §154 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v roce 1979, tedy ve znění zákona č. 58/1969 Sb. (dále jen „obč. zák.\"), za právní úkon ve smyslu §34 obč. zák. Soud prvního stupně v poměrech dané věci dovodil neplatnost rozhodnutí o přidělení bytu prvnímu žalovanému. Uvedené rozhodnutí bylo totiž vydáno dne 11. ledna 1979, tedy v době, kdy dům, v němž se sporný byt nachází, nebyl ještě kolaudován - kolaudace proběhla až dne 21. května 1979 (neplatnost podle §39 obč. zák.). Obsahuje - li rozhodnutí o přidělení bytu ze dne 11. ledna 1979 odkaz na ustanovení §24 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, podle něhož zde vyjmenované byty přiděloval „místní národní výbor na návrh ...\", avšak citované rozhodnutí vydalo „Ministerstvo spravedlnosti ČSR - Správa sboru nápravné výchovy\", „není (rozhodnutí o přidělení bytu) dostatečně určité a srozumitelné a nelze posoudit, zda bylo vydáno orgánem k tomu povolaným a v souladu se zákonem\" (neplatnost podle §37 obč. zák.). Byla - li následná dohoda o odevzdání a převzetí bytu ze dne 6. května 1979 uzavřena na základě neplatného rozhodnutí o přidělení bytu, je rovněž ve smyslu §37 a §39 obč. zák. neplatná. V důsledku toho pak prvnímu žalovanému nevzniklo právo užívat sporný byt (§155 odst. 1 obč. zák.), které by se ve smyslu §871 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník\"), změnilo na nájem bytu, a proto druhá a třetí žalovaná a tehdy rovněž čtvrtý žalovaný „byt užívají bez právního důvodu\". Naproti tomu odvolací soud dovodil, že sporný byt byl „vystavěn ve vlastní investiční výstavbě právní předchůdkyně žalobkyně ...\", šlo „tedy o byt nesoucí znaky bytu podnikového\", který byl přidělován podle §25 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty. Bylo - li rozhodnutí o přidělení bytu vydáno Správou sboru nápravné výchovy jako organizační složkou ministerstva spravedlnosti (podle názoru odvolacího soudu „k tomu kompetentním správním orgánem\") v době, kdy byt „fyzicky existoval a byl připravován pro kolaudační řízení\", nelze je považovat za neplatné podle §37 obč. zák., resp. §39 obč. zák. Proto prvnímu žalovanému vzniklo dohodou o odevzdání a převzetí bytu, platně uzavřenou dne 6. května 1979, právo užívat byt. Protože toto právo, transformované dnem 1. ledna 1992 na nájem bytu, nezaniklo opuštěním bytu, užívají (v současné době již jen druhá a třetí žalovaná) byt „na základě práva příslušníků domácnosti\".
V dovolání směřujícímu proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu žalobkyně odvolacímu soudu vytkla nesprávné právní posouzení věci. Uplatnila tak dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.\"), byť v dovolání, avšak bez bližšího vymezení, rovněž namítla, že odvolací soud „vyšel ze zjištění, která v podstatné části nemají oporu v provedeném dokazování\", tedy jakoby vedle dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. uplatnila i dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. V rámci užitého dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. především namítla, že ze skutečností zjištěných soudy obou stupňů (zejména z provedených listinných důkazů o financování výstavby domu, v němž se byt nachází) nelze dovodit, že šlo o byt vystavený v podnikové bytové výstavbě z vlastních volných prostředků podniku, přidělovaný způsobem uvedeným v ustanovení §25 zákona č. 41/1964 Sb. Z uvedených důkazů vyplývá, že výstavba bytového objektu, v němž se sporný byt nachází, byla financována ze zvláštní části státního rozpočtu určené pro výstavbu bytů ozbrojených složek. Takový byt, který ovšem nebyl bytem vystavěným v podnikové bytové výstavbě z vlastních volných prostředků podniku (bývalý Sbor nápravné výchovy jako zvláštní rozpočtová organizace tzv. vlastní volné prostředky ani mít nemohl), mohl být podle tehdejších předpisů platně přidělován jako byt podnikový ve smyslu §66 zákona č. 41/1964 Sb. pouze místním národním výborem podle §24 zákona č. 41/1964 Sb.; v současné době jde o byt služební ve smyslu §7 odst. 1 písm. c/ zákona č. 102/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, u něhož „nevznikají žádná odvozená užívací práva k bytu rodinným příslušníkům ...\". Současně namítla neplatnost rozhodnutí o přidělení bytu (a následné dohody o odevzdání a převzetí bytu) ve smyslu §37 a §39 obč. zák., „neboť nejsou sdostatek určité a srozumitelné, jsou vydány věcně nepříslušným orgánem a v rozporu se zákonem, neboť v rozporu s §62 zákona č. 41/1964 Sb. se se sporným bytem zacházelo právně jako s bytem, aniž tento k tomuto účelu byl určen stavebním úřadem ... sporný byt do své kolaudace dne 21.5.1979 a její následné právní moci právně neexistoval\". Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o.s.ř.), subjektem k tomu oprávněným (účastnicí řízení) jednajícím v dovolacím řízení prostřednictvím svého zaměstnance s právnickým vzděláním (§241 odst. 1 odst. 2 věta druhá o.s.ř.), splňuje formální i obsahové znaky předepsané ustanovením §241 odst. 2 věty první o.s.ř. a je jím napaden výrok rozsudku, proti němuž je dovolání podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustné.
Žalobkyně nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. nebo že řízení bylo postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. a/, b/ o.s.ř.), a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo.
Posoudit, zda je rozsudek odvolacího soudu se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. a s přihlédnutím k dovolacím námitkám žalobkyně správný (§243b odst. 1 o.s.ř.), znamená především přezkoumat opodstatněnost odvolacím soudem vysloveného závěru, že sporný byt byl svým charakterem bytem vystavěným v podnikové bytové výstavbě z vlastních volných prostředků podniku, který ve smyslu §25 odst. 1 zákona č. 41/1964 Sb. podléhal přidělovací pravomoci „organizace hospodařící s těmito byty po předchozím souhlasu ...\". Následně půjde o posouzení správnosti závěru, podle něhož pro účely vydání rozhodnutí o přidělení bytu a uzavření dohody o odevzdání a převzetí bytu postačila fyzická existence bytu a připravenost ke kolaudaci domu, v němž se byt nacházel; jinak řečeno, kolaudace domu nebyla nutným předpokladem pro vydání rozhodnutí o přidělení bytu a uzavření následné dohody o odevzdání a převzetí bytu.
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav věci spočívající v tom, že soud použil jiný právní předpis (normu hmotného práva), než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis (normu hmotného práva), ale nesprávně jej vyložil, anebo ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle §868 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „občanský zákoník\"), pokud dále není uvedeno jinak (pro účely dané věci jinak uvedeno není), řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní vztahy vzniklé před 1. lednem 1992; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1. lednem 1992 se však posuzují podle dosavadních předpisů. Vzhledem k tomu, že k vydání rozhodnutí o přidělení bytu a k uzavření dohody o odevzdání a převzetí bytu došlo v roce 1979, bude zapotřebí - s přihlédnutím k citovanému ustanovení - otázky určené k dovolacímu přezkumu řešit podle právní úpravy účinné v té době, tj. podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v roce 1979, tedy ve znění po novele provedené zákonem č. 58/1969 Sb. (dále opět jen „obč. zák.\"), a podle zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty (zrušeného s účinností od 1. ledna 1992 - srov. §878 bod č. 2. občanského zákoníku).
Podle ustanovení §154 odst. 1 obč. zák. rozhodnutím o přidělení bytu vydaným místním národním výborem nebo jiným orgánem příslušným podle předpisů o hospodaření s byty, anebo jinými skutečnostmi stanovenými zákonem, vzniklo občanovi právo, aby s ním organizace uzavřela dohodu o odevzdání a převzetí bytu. Právo osobního užívání bytu vzniklo dohodou o odevzdání a převzetí bytu sjednanou mezi organizací a občanem (§155 odst. 1 obč. zák.). Z uvedených ustanovení vyplývá, že právní skutečností působící vznik práva osobního užívání bytu byla dohoda o odevzdání a převzetí bytu. Dohoda přitom mohla být platně uzavřena pouze za předpokladu, že jí předcházelo rozhodnutí příslušného orgánu o přidělení bytu (jiná skutečnost stanovená zákonem). Občanský zákoník nepředepisoval písemnou formu dohody o odevzdání a převzetí bytu, stanovil pouze, že o dohodě se sepíše zápis (§155 odst. 2 věta první obč. zák.); dohoda mohla být tedy platně uzavřena i ústně, případně i mlčky - konkludentně, např. tak, že organizace předala občanovi klíče od bytu a ten se do bytu nastěhoval. Lze rovněž připomenout, že na nájem se dnem 1. ledna 1992 změnilo pouze právo osobního užívání bytu a právo užívání jiných obytných místností a místností nesloužících k bydlení vzniklé podle dosavadních předpisů, pokud trvá ke dni 1. ledna 1992 (§871 občanského zákoníku) - srov. rovněž rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. srpna 1995, sp. zn. 2 Cdo 162/94, a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. března 1997, sp. zn. 2 Cdon 335/97, uveřejněné pod č. 25 a 26 v příloze sešitu č. 10 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura. Zbývá pak dodat, že na nájem služebního bytu se změnilo osobní užívání bytů sloužících k trvalému ubytování pracovníků organizace (§871 odst. 4 občanského zákoníku), pokud byt splňoval kritéria stanovená zákonem pro služební byty (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 21/97, uveřejněný pod č. 28 v příloze sešitu č. 11 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura). Přitom bytem se ve smyslu §62 zákona č. 41/1964 Sb. rozuměla místnost nebo soubor místností, které byly podle rozhodnutí stavebního úřadu určeny k bydlení a mohly tomuto účelu sloužit jako samostatné bytové jednotky. Pro úplnost lze připomenout, že pro účely zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), se bytem podle jeho §2 písm. b/ rozumí místnost nebo soubor místností, které jsou podle rozhodnutí stavebního úřadu určeny k bydlení. Další definice bytu, byť pro účely vyhlášky č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu, je v současné době obsažena v §3 odst. 1 citované vyhlášky - bytem se zde rozumí soubor místností, popřípadě jednotlivá obytná místnost, který svým stavebně technickým uspořádáním a vybavením splňuje požadavky na trvalé užívání a je k tomuto užívání určen.
Právní posouzení věci odvolacím soudem nelze pokládat za správné, zabýval - li se tento soud otázkou neplatnosti rozhodnutí o přidělení bytu z hledisek obsažených v ustanovení §39 (a rovněž §37) obč. zák. jakoby šlo o právní úkon. Rozhodnutí místního národního výboru o přidělení bytu bylo totiž rozhodnutím vydaným ve správním řízení (zákon č. 71/1967 Sb.), tj. sice právní skutečností, avšak nikoli právním úkonem. Rozhodnutí ostatních orgánů příslušných k přidělení bytu podle předpisů o hospodaření s byty mělo stejnou povahu (§1 odst. 2 a §58 odst. 4 zákona č. 71/1967 Sb.) - srov. Občanský zákoník, Komentář, Díl I., vydaný nakladatelstvím Panorama v roce 1987, strana 549.
Z důvodů uvedených v předchozím odstavci tohoto rozhodnutí je tedy vyloučena úvaha o neplatnosti rozhodnutí o přidělení bytu ze dne 11. ledna 1979 pro rozpor se zákonem ve smyslu §39 obč. zák., byť bylo vydáno v době, kdy dům, v němž se byt nacházel, nebyl ještě kolaudován. Bez významu tak v těchto souvislostech zůstává právní závěr, podle něhož existence kolaudačního rozhodnutí je předpokladem toho, aby určité místnosti mohly být předmětem občanskoprávních vztahů jako byty, vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1010/97, uveřejněném na straně 36 v sešitě č. 1 z roku 2000 časopisu Právní rozhledy (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 1848/97, uveřejněný pod č. 15 v příloze č. I/2000 časopisu Soudní judikatura).
Mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat ani věcnou správnost správního aktu (v daném případě rozhodnutí o přidělení bytu); může jej přezkoumat jen se zřetelem k tomu, zda jde o akt nicotný (nulitní) - k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, uveřejněný pod č. 9 v sešitě č. 2 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Přitom nicotným aktem je správní akt vydaný tzv. absolutně věcně nepříslušným správním orgánem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. prosince 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, uveřejněný pod č. 11 v sešitě č. 2 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z jehož první právní věty rovněž vyplývá, že mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu, vždy však zkoumá, zda jde o správní akt /zda nejde o paakt/, zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný a vykonatelný).
Podle §7 vyhlášky č. 45/1964 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení občanského zákoníku (citovaná vyhláška byla zrušena ke dni 13. listopadu 1995 nařízením vlády č. 258/1995, kterým se provádí občanský zákoník - srov. §7 vládního nařízení), se pro účely ustanovení §184 písm. a/ obč. zák. považovaly za byty trvale určené pro ubytování pracovníků organizace byty podnikové, byty vystavěné v podnikové bytové výstavbě z vlastních volných prostředků podniků a byty služební. Definice podnikového bytu byla obsažena v §66 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty. Podle ní šlo o byty trvale určené pro ubytování pracovníků hospodářských, rozpočtových nebo jiných organizací, zejména byty v domech, které organizace vystavěly jako investoři nebo získaly nebo získají ze státní bytové výstavby. Seznamy těchto bytů vedly místní národní výbory, které je také na návrh organizace v postupu podle §24 odst. 1 a 2 zákona č. 41/1964 Sb. přidělovaly. Definici pojmu „byty vystavěné v podnikové bytové výstavbě z vlastních volných prostředků podniků\" zákon č. 41/1964 Sb. (a ani jiný v té době platný právní předpis) neobsahoval; šlo o byty, jejichž výstavba byla financována podle předpisů k tomu účelu vydaných. V době, kterou je zapotřebí sledovat, šlo o nařízení vlády č. 151/1975 Sb., o finančním hospodaření státních hospodářských a některých dalších socialistických organizací, vyhlášku č. 152/1975 Sb., o financování reprodukce základních prostředků, a Zásady pro financování podnikové výstavby, které byly schváleny usnesením vlády ČSSR č. 232 z 23. září 1976 a které byly rozvedeny ve výnosu federálního ministerstva financí ze dne 8. prosince 1976, č. j. II/28 757/76, č. 73 Finančního zpravodaje - částka 15/1976. Podle §25 odst. 1 zákona č. 41/1964 Sb. byty vystavěné v podnikové bytové výstavbě z vlastních volných prostředků podniku přidělovala organizace hospodařící s těmito byty po předchozím souhlasu závodního výboru základní organizace Revolučního odborového hnutí po projednání na její členské schůzi a po vyjádření místního národního výboru.
Závěr, že sporný byt byl bytem vystavěným v podnikové bytové výstavbě z vlastních volných prostředků podniku, nelze rovněž - vzhledem ke zjištěným skutečnostem - pokládat za správný; tento závěr totiž ze zjištěných skutečností (do plánu investiční výstavby Sboru nápravné výchovy bylo zařazeno zabezpečení vlastní bytové výstavby na léta 1978 - 1980, dne 30. října 1975 bylo investorovi útvaru SNV č. 2 P. uděleno „předběžné\" rozhodnutí o přípustnosti stavby v P. s tím, že jde o stavbu 18 bytových jednotek, a na základě výsledku místního šetření ze dne 15. února 1979 bylo vydáno kolaudační rozhodnutí této stavby), jak správně namítla žalobkyně, dovodit nelze.
Otázku, zda skutečně o takový byt šlo, je totiž zapotřebí řešit z pohledu již citovaných předpisů, které tehdy upravovaly financování výstavby těchto bytů. Při řešení této otázky bude v první řadě zapotřebí vyřešit několik svou povahou předběžných otázek. Především jde o otázku, zda Sbor nápravné výchovy zřízený zákonem č. 59/1965 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, byl v kritické době právnickou osobou, resp. byl organizační složkou ministerstva spravedlnosti, a v návaznosti na to otázku tehdejšího investora stavby (domu, v němž se sporný byt nachází). Poté lze přistoupit k řešení otázky, zda investora stavby lze zařadit mezi subjekty, jejichž finanční hospodaření (§2 nařízení vlády č. 151/1975 Sb.) a způsob financování reprodukce základních prostředků a jiného hmotného majetku (§1 vyhlášky č. 152/1975 Sb.) je citovanými předpisy upraveno, tj. zda investor stavby patří mezi subjekty, na něž se - z hlediska věcné působnosti - vztahovaly citované předpisy, upravující financování výstavby bytů vystavěných v podnikové bytové výstavbě z vlastních volných prostředků podniku.
Napadený rozsudek není tedy z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., obsahově konkretizovaného dovolacími námitkami žalobkyně, ve smyslu ustanovení §243b odst. 1 věty před středníkem o.s.ř. správný. Dovolací soud jej proto podle §243b odst. 1 věty za středníkem o.s.ř. zrušil a podle §243b odst. 2 věty první o.s.ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V dalším řízení vyřeší odvolací soud především otázku charakteru sporného bytu. Dojde - li k závěru, že šlo o byt vystavěný v podnikové bytové výstavbě z vlastních volných prostředků podniku (přidělovaný podle §25 odst. 1 zákona č. 41/1964 Sb. „organizací hospodařící s těmito byty po předchozím souhlasu ...\"), posoudí (s dopady do právních poměrů druhé a třetí žalované), zda prvnímu žalovanému vzniklo právo osobního užívání bytu (§154 odst. 1, §155 odst. 1 obč. zák.), které by se ve smyslu §871 občanského zákoníku s účinností od 1. ledna 1992 transformovalo na nájem bytu. Přijme - li naopak závěr, že šlo o byt podnikový ve smyslu §66 zákona č. 41/1964 Sb. (přidělovaný podle §24 odst. 1 zákona č. 41/1964 Sb. místním národním výborem), posoudí (rovněž s dopady do právních poměrů druhé a třetí žalované), zda o jeho přidělení rozhodnutím ze dne 11. ledna 1979 nerozhodl k tomu absolutně věcně nepříslušný orgán (srov. rozhodnutí uveřejněné pod R 9/1999 a R 11/2000).
Dovolací soud se z důvodu předčasnosti nezabýval posouzením správnosti závěru, že kolaudace domu nebyla nutným předpokladem pro vydání rozhodnutí o přidělení bytu a pro uzavření následné dohody o odevzdání a převzetí bytu; šlo - li totiž o byt podnikový, neměl by pro rozhodnutí ve věci samé tento závěr žádný význam.
V novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i řízení dovolacího (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. října 2000
JUDr. Miroslav F e r á k, v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová