ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.2320.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 2320/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., v právní věci žalobce V. K., zast. advokátem, proti žalovaným 1) K. K. a 2) O. K., oběma zastoupeným advokátkou, o vyklizení obytných místností, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 4 C 183/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2005, čj. 39 Co 434/2004-115, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 17. 6. 2004, čj. 4 C 183/2000-79, uložil žalovaným povinnost vyklidit a vyklizené předat žalobci kuchyň, spíž, komoru, WC, chodbu, koupelnu a 3 obytné pokoje ve 4. patře, domu čp. 658 v P. – H., G. 5 do 6 měsíců od právní moci rozsudku; dále rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 13. 4. 2005, čj. 39 Co 434/2004-115, odvolání žalované odmítl, ve vztahu k žalovanému výše uvedený rozsudek soudu prvního stupně změnil ve věci samé tak, že žalobu zamítl; ve výroku o nákladech tohoto řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku především uvedl, že žalovaní v řízení jednají samostatně a pokud žalovaná odvoláním brojila pouze proti tomu, že žalovanému nebyla přiznána bytová náhrada, nebyla k podání odvolání subjektivně oprávněna, a proto bylo její odvolání podle ust. §218 písm. b) o.s.ř. odmítnuto.
Odvolací soud poté na základě odvolání žalovaného přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné, neboť věc byla nesprávně právně posouzena.
V dané věci byly na základě rozhodnutí odboru bytového hospodářství bývalého ONV v P. ze dne 18. 11. 1982, čj. Byt 7–2638/1977–k přiděleny předmětné místnosti žalované a poté na základě dohody ze dne 29. 11. 1982 o odevzdání a převzetí bytu jí vzniklo právo osobního užívání bytu podle §154 odst. 1 a §155 odst. 1 obč. zák., v tehdy platném znění, které se k 1. 1. 1992 transformovalo na právo nájmu bytu.
Podle odvolacího soudu i kdyby rozhodnutí z 18. 11. 1982 o přidělení předmětných místností jako bytu bylo nesprávné (přidělený byt by neměl povahu bytu), je nutno z něj vycházet, neboť soud není oprávněn, s výjimkou správního soudnictví, přezkoumávat věcnou správnost správního aktu.
Odvolací soud dále v odůvodnění rozsudku uvedl, že právo nájmu podle ust. §706 odst. 1 a §708 obč. zák, ve znění účinném po 1. 1. 1992, přešlo na žalovaného neboť žalovaná (matka žalovaného) opustila po uzavření sňatku dne 24. 8. 2000 společnou domácnost a v lednu 2001 se svým manželem (J. Ř.) uzavřela smlouvu o užívání bytu s Bytovým družstvem Ch. 10/500, jehož jsou společnými členy. S ohledem na to odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu zamítl a přitom odkázal i na rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 10. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2043/2003, v němž byla řešena obdobná problematika.
Dovoláním ze dne 27. 6. 2005 napadl žalobce rozsudek odvolacího soudu ve výroku, v němž byla žaloba ve věci samé zamítnuta s tím, že dovolání je přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a bylo podáno z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.).
V podrobnostech žalobce v dovolání uvedl, že posuzování otázky, zda soubor místností je bytem je v soudní praxi ustálený. Vymezení bytu jako předmětu občanskoprávních vztahů předpokládá rozhodnutí stavebního úřadu o tom, že soubor místností je způsobilý k trvalému užívání a je určen k trvalému bydlení – viz rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1010/97, 2 Cdon 1842/97, 26 Cdo 2152/2000 a 28 Cdo 1082/2001 a další. Stejně tak je ustálená soudní praxe v otázce, že mimo rámec správního soudnictví nemůže soud zkoumat věcnou správnost správního aktu – viz rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1393/97, 3 Cdon 1091/96.
Nesprávnost právního posouzení spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud nepřihlédl k ustanovení části třetí, hlavy první občanského zákoníku ve znění účinném v době vydání rozhodnutí o přidělení bytu (18. 11. 1982). Předpokladem vzniku práva osobního užívání bytu bylo rozhodnutí o přidělení bytu vydané podle předpisů o hospodaření s byty ve smyslu ust. §154 odst. 1 obč. zák., v tehdy platném znění. Proces vzniku práva osobního užívání bytu byl dovršen až uzavřením dohody o odevzdání a převzetí bytu dle §155 odst. 1 obč. zák., v tehdy platném znění. Nemožnost přezkoumávat věcnou správnost správního aktu mimo rámec správního soudnictví se týká pouze rozhodnutí o přidělení bytu, nikoliv však dohody o odevzdání a převzetí bytu. Při hodnocení platnosti dohody o odevzdání a převzetí bytu je proto třeba mj. aplikovat i ust. §39 obč. zák. Za byt bylo možno považovat místnost nebo soubor místností splňující předpoklady uvedené v tehdy platném ust. §62 zák. č. 46/1964 Sb., o hospodaření s byty a protože bylo v daném případě prokázáno, že předmětný byt uvedený v dohodě o odevzdání a převzetí právně neexistoval, je nutné tuto dohodu považovat za neplatnou pro nezpůsobilost předmětu dohody. V důsledku neplatnosti dohody o odevzdání a převzetí bytu tak nemohlo vzniknout žalované právo osobního užívání bytu, poté (po 1. 1. 1992) změněné na právo nájmu a následně po opuštění domácnosti žalovanou, právo nájmu nemohlo přejít na žalovaného, který proto užívá dotčené bytové prostory bez právního důvodu.
Dovolatel dále v dovolání uvedl, že „vznik bytu jako právní kategorie“ podléhal režimu stavebních předpisů, nikoliv režimu předpisů o hospodaření s byty. Rozhodnutí ze dne 18. 11. 1982 o přidělení bytu ve smyslu „konstituování bytu“ je nicotné, neboť ONV odbor bytového hospodářství neměl pro konstituování bytu pravomoc.
Na základě uvedeného proto dovolatel navrhuje, aby dovolací soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k 2. žalovanému změněn tak, že se žaloba zamítá, a věc vrátil – v tomto rozsahu – tomuto soudu k dalšímu řízení.
Podle obsahu spisu se 2. žalovaný k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) konstatoval, že dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
V posuzovaném případě je dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť dovoláním byl napaden výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn odpovídající výrok rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé.
Dovolatel v dovolání uplatnil dovolací důvod uvedený v ust. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil popř. ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §242 odst. 1 o.s.ř. dovolací soud přezkoumává rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel v dovolání obsahově vymezil. K vadám řízení uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.) je dovolací soud povinen přihlédnout, je-li dovolání přípustné, i když nebyly uplatněny v dovolání (§242 odst. 3, 2 věta o.s.ř.). Uvedené vady nebyly tvrzeny a z obsahu spisu taktéž nevyplývají.
Dovolatel v dovolání odvolacímu soudu, stručně vyjádřeno, vytýká, že nesprávně posoudil platnost dohody o předání a převzetí předmětného bytu, protože v rozhodnutí o přidělení bytu ze dne 18. 11. 1982 bylo rozhodnuto o neexistujícím bytu a s ohledem na to pak nemohlo žalované vzniknout právo užívání bytu, poté jeho nájem a právo nájmu nemohlo pak přejít na žalovaného.
Ze skutkových zjištění, která nebyla v dovolání zpochybněna, vyplývá, že rozhodnutím ze dne 18. 11. 1982, čj. byt 7–2638/1977 bývalého odboru bytového hospodářství ONV v P., byly žalované přiděleny místnosti, a to kuchyň, spíž, komora, WC, chodba, koupelna a tři obytné pokoje ve 4. patře domu čp. 658 v P., G. 5 jako byt a na základě tohoto rozhodnutí byla uzavřena dne 29. 11. 1982 dohoda o předání a převzetí tohoto bytu.
Výměrem Magistrátu města P. z 19. 2. 1929, čj. 29/29 – ref. byt, bylo svoleno k uspořádání bytů v domě čp. 658 tak, že v I. až IV. patře bude po jednom bytě, ve IV. patře o velikosti 4+1. Rozhodnutím odboru výstavby Magistrátu m P. z 15. 1. 1996 byla příčka, rozdělující byt ve IV. patře na byt žalované a p. E., shledána jako neoprávněný stavební zásah nezachycený v žádné dokumentaci; za právní stav nemovitosti je považován stav dle projektové dokumentace ověřené Magistrátem m. P. z 12. 8. 1926, čj. 20994/26. V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 95/96 o odstranění nepovolené stavby (příčky) se nepodařilo zjistit, kdy k vybudování příčky a faktickému rozdělení IV. parta na dva byty došlo.
Dovolací soud konstatně zastává názor, že při posouzení otázky, zda soubor místností či jednotlivá místnost je bytem, je třeba vycházet ze stavebněprávních předpisů a rozhodující je kolaudační stav, nikoliv stav vycházející z faktického způsobu užívání místností (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2043/2001).
Vznik práva osobního užívání bytu je s ohledem na ust. §868 obč. zák., ve znění po 1. 1. 1992, nutno posuzovat podle občanského zákoníku ve znění před uvedeným datem (tj. před novelou provedenou zák. č. 509/1991 Sb.).
Podle tehdy platných ust. §154 odst. 1 a §155 odst. 1 obč. zák. vznikalo právo osobního užívání na základě uzavřené dohody o odevzdání a převzetí bytu; předpokladem pro uzavření dohody však bylo rozhodnutí o přidělení bytu vydané národním výborem nebo jiným orgánem příslušným podle předpisů o hospodaření s byty. Z toho je zřejmé, že dohoda o předání a převzetí bytu mohla být platně uzavřena pouze tehdy, byla-li uzavírána na základě předchozího rozhodnutí o přidělení bytu. Rozhodnutí národního výboru o přidělení bytu bylo rozhodnutím vydaným ve správním řízení, v té době podle zák. č. 71/1967 Sb.
Soudní praxe je dále ustálena v názoru, že mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat správnost správního aktu. Správní akt lze přezkoumat jen s ohledem na to, zda nejde o akt nicotný (nulitní). Nicotným aktem je správní akt vydaný tzv. absolutně věcně nepříslušným správním orgánem (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000, poř. č. 11, sešit č. 2).
Pro posuzovanou věc z výše uvedeného vyplývá, že předmětné místnosti byly žalované přiděleny rozhodnutím ze dne 18. 11. 1982 jako byt a na základě tohoto rozhodnutí byla uzavřena dne 29. 11. 1982 dohoda o předání a převzetí. Na základě toho vzniklo žalované právo osobního užívání bytu, které se po 1. 1. 1992 změnilo na právo nájmu.
Na tomto závěru nemůže změnit nic ani skutečnost, že by přidělený byt neměl povahu bytu ve smyslu ust. §62 tehdy platného zák. č. 41/1964 Sb., neboť je nutné z rozhodnutí o přidělení bytu vycházet (jeho správnost nelze v tomto řízení přezkoumávat). S ohledem na uvedené nelze dospět ani k závěru, že by se jednalo o správní akt nicotný.
Taktéž nelze přisvědčit námitce dovolatele, že dohoda o předání a převzetí bytu je neplatná, neboť jejím předmětem je neexistující byt a to proto, že uvedená dohoda byla uzavírána na základě rozhodnutí o přidělení bytu na jehož základě vzniklo právo žalované na uzavření této dohody (§154 odst. 1 obč. zák. ve znění účinném před 1. 1. 1992 vynutitelné i soudní cestou a je zřejmé, že touto námitkou dovolatel fakticky napadá správnost rozhodnutí o přidělení bytu.
Pokud dále žalovaná v důsledku svého sňatku v lednu 2001 opustila společnou domácnost sdílenou se žalovaným, byla namístě aplikace ust. §706 odst. 1, 2 věty a §708 obč. zák. ve znění platném do 30. 3. 2006 o přechodu nájmu bytu na žalovaného.
Dovolací soud s ohledem na uvedené uzavřel, že uplatněný dovolací důvod dle ust. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je neopodstatněný a rozhodnutí odvolacího soudu je správné.
Nejvyšší soud proto podle ust. §243b odst. 2 o.s.ř. rozhodl tak, že dovolání pro jeho nedůvodnost zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, 1. věty o.s.ř. v návaznosti na ust. §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. a s ohledem na to, že 2. žalovanému podle spisu žádné náklady v tomto řízení nevznikly tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. května 2006
JUDr. Ing. Jan Hušek, v. r.
předseda senátu