ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.2357.99.1
sp. zn. 26 Cdo 2357/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce A) Z. B. a B) T. B., proti žalovaným 1. G. Š. a 2. M. Š., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 354/92, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. března 1999, č.j. 12 Co 106/99 - 197, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobcům společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 950,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 poté, kdy byl jeho předcházející rozsudek v téže věci ze dne 26. 1. 1994, č. j. 15 C 354/92 - 38, zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 1995, č. j. 21 Co 186/95 - 79, a kdy usnesením, vyhlášeným u jednání dne 27. 2. 1998 (č.l. 136 p. v.), připustil změnu žaloby, opětovně rozhodl rozsudkem ze dne 23. 9. 1998, č.j. 15 C 354/92 - 166, tak, že „přivoluje žalobcům k výpovědi nájmu bytu č. 8 sestávajícího z 2 + 1, I. kategorie, v I. patře domu čp. 1246 v P. (dále též jen „předmětný byt“ nebo „byt“), dané žalovaným“, s tím, že výpovědní lhůta je tříměsíční a počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku. Žalovaným uložil povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalobcům po uplynutí výpovědní lhůty do patnácti dnů po zajištění přiměřeného náhradního bytu, a zavázal je také nahradit žalobcům společně a nerozdílně náklady řízení v částce 7.065,- Kč. Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že každý ze žalobců je spoluvlastníkem jedné čtvrtiny nemovitosti, v níž se nachází předmětný byt (dále též jen „předmětná nemovitost“), že souhlas k vedení sporu dali také MUDr. P. T. a Mgr. L. B. (každý z nich jako spoluvlastník jedné šestiny předmětné nemovitosti), že žalovaní jsou společnými nájemci předmětného bytu, a že výpověď z nájmu bytu (opřená o výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. a/ obč. zák.) byla oběma žalovaným doručena v průběhu soudního řízení (když „první žalovaný toto potvrdil ve své výpovědi a u druhé žalované platí domněnka doručení, když druhá žalovaná si zásilku určenou do vlastních rukou v 15-denní úložní době nevyzvedla“). Dále učinil zjištění, že v předmětné nemovitosti není žádný byt volný, resp. že se v průběhu řízení neuvolnily takové byty, které by uspokojily jak bytovou potřebu žalobců, tak i žalovaných. Obvodní soud dospěl k závěru, že výpovědní důvod ve smyslu §711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. je dán, a žalobě proto vyhověl.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 3. 1999, č. j. 12 Co 106/99 - 197, změnil rozsudek soudu prvního stupně jen ve výroku o nákladech řízení (které vyčíslil částkou 7.635,- Kč); ve věci samé pak napadené rozhodnutí potvrdil a zavázal žalované nahradit žalobcům náklady odvolacího řízení. Odvolací soud vzal zejména za prokázáno, že k výpovědi z nájmu bytu, kterou dali žalobci oběma žalovaným, i k žalobě o přivolení k této výpovědi, byl dán souhlas „ostatních spoluvlastníků nemovitosti“, že žalovaným byla dána řádná výpověď (v tomto ohledu učinil z výpovědí samotných žalovaných zjištění, že „výpověď z nájmu bytu obdrželi oba žalovaní a to výpověď datovanou dnem 26. 4. 1996. Tato výpověď byla adresována oběma žalovaným a není tedy podstatné, že ji na poště vyzvedl pouze prvý žalovaný a seznámil s ní druhou žalovanou až doma“), a že žalobci prokázali svou bytovou potřebu ve smyslu §711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. Zároveň zamítl návrh žalovaných na připuštění dovolání, když vyslovil názor, že otázky, pro které by podle návrhu žalobců mělo být připuštěno dovolání, tj.
- zda soud mohl vést řízení bez doručení výpovědi pronajímatelů nájemcům,
- zda soud mohl vést řízení bez účasti všech spoluvlastníků domu na straně žalobce,
- zda soud mohl vést řízení v případě neexistence výpovědí žalovaným jako nájemcům,
- zda soud mohl vyhovět žalobě za situace, kdy se v průběhu řízení uvolnilo šest bytů v domě, aniž by zkoumal důvod, proč žalobci neuspokojují svou případnou bytovou potřebu užíváním některého z těchto bytů,
- zda žalobce může v průběhu řízení měnit objektivní odůvodnění své bytové potřeby, respektive zda zánik původního (navíc neprokázaného) objektivního důvodu nemá vést k zamítnutí žaloby, a
- zda žalobce dostatečně nerealizuje své vlastnické právo již tím, že užívá věc způsobem, ke které je určena, tedy v daném případě inkasováním nájemného z bytů v činžovním domě,
nemají zásadní charakter a jsou již judikaturou řešeny nebo jejich řešení je bez významu pro rozhodnutí v dané věci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř., a dovolací důvody v něm uplatněné podřadili ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o. s. ř. Namítli, že žalobci, kteří vlastní (celkem) ideální polovinu nemovitosti, neměli souhlas ostatních spoluvlastníků k výpovědi z nájmu bytu jako hmotněprávnímu úkonu; v této skutečnosti spatřují rozpor s ustanovením §139 odst. 2 obč. zák. Dovolatelé též dovozovali, že řízení probíhalo, aniž byl dán základní předpoklad pro přivolení k výpovědi z nájmu bytu, tj. samotná výpověď. Ta totiž nebyla v žalobě obsažena, resp. měla být posouzena jako neplatná, neboť v ní nebyla uvedena lhůta, kdy má nájem bytu skončit, a to, že je tato lhůta uvedena v petitu žaloby, nemůže nedostatek výpovědi zhojit. O další výpovědi z nájmu bytu, která byla doručena pouze jednomu ze žalovaných, by podle názoru dovolatelů muselo být zahájeno nové soudní řízení. Dovolatelé vytýkali soudu, že nepřihlédl k tomu, že se v průběhu řízení v předmětné nemovitosti uvolnilo šest bytů, a „žalobci neměli žádný rozumný důvod, proč by nemohli využít některého z uvolněných bytů a tak uspokojit svou bytovou potřebu“. Soudy obou stupňů pouze paušálně odůvodnily závěr, že byty jsou nevyhovující, protože některé nemají ani příslušenství; podle dovolatelů však takový závěr „nemá oporu v provedeném dokazování“. V dovolání rovněž formulovali názor, že žalobce nemůže v průběhu řízení měnit objektivní odůvodnění své bytové potřeby, nemůže svou bytovou potřebu odůvodnit jinak nebo neodůvodnit ji vůbec (v daném případě žalobce na počátku odůvodňoval bytovou potřebu tím, že se bude starat o dům, později se tato skutečnost i vzhledem k jeho zhoršenému zdravotnímu stavu změnila). Podle dovolatelů vlastník realizuje své vlastnické právo tím, když užívá věc způsobem, ke kterému je určena, a v případě nájemního domu spočívá realizace vlastnického práva zejména v tom, že majitel byty pronajímá a inkasuje z nich nájemné. Povaha věci sice nevylučuje, aby vlastník užíval nájemní dům (sám v něm bydlel), avšak toto právo „by nemělo být upřednostňováno proti (zákonem chráněnému) nájemnímu právu k bytu“. Dovolatelé rovněž nesouhlasili s názorem odvolacího soudu, že by realizací vlastnického práva „vybíráním nájemného“ byla vlastníku odepřena možnost užívat pro svou potřebu některý z bytů v domě. Vycházejíce z této argumentace navrhli, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Žalobci navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto. V dovolacím vyjádření se ztotožnili se závěry soudů obou stupňů, polemizovali s jednotlivými dovolacími argumenty žalovaných a vyslovili názor, že většina otázek formulovaných v rámci dovolacích důvodů buď již byla judikaturou vyřešena, anebo jde o „účelová tvrzení a polopravdy“. V této souvislosti zmínili zejména tvrzení žalovaných o nesouhlasu ostatních spoluvlastníků k vedení soudního řízení, o absenci výpovědi z nájmu bytu a jejího doručení žalovaným. Odmítli i tvrzení, že soudy nepřihlédly k tomu, že se v průběhu řízení uvolnilo v domě několik bytů, a vyjádřili názor, že otázka, zda lze v průběhu řízení měnit objektivní odůvodnění bytové potřeby, nemá oporu v platném právu, neboť pokud zákon v §711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. zakotvuje „oprávněný výpovědní důvod“, není relevantní, jak je bytová potřeba oprávněné osoby odůvodněna.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas osobami k tomu oprávněnými (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), a má formální i obsahové znaky uvedené v §241 odst. 2 o. s. ř. Zabýval se dále přípustností dovolání, neboť pouze z podnětu přípustného dovolání může dovolací soud přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v §237 odst. 2 o. s. ř.), jsou-li zde vady vyjmenované pod písmeny a/ až g/ tohoto procesního ustanovení (tzv. zmatečnosti), k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); takové vady ovšem nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu nevyplývají.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je dále přípustné za podmínek uvedených v ustanoveních §238 a §239 o. s. ř. V posuzovaném případě však přípustnost dovolání nezakládá ani ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. (rozsudek odvolacího soudu není ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé rozsudkem měnícím, nýbrž potvrzujícím), ani ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. (obvodní soud ve věci rozhodl ve svém - v pořadí druhém - rozsudku stejně jako v rozsudku prvém, který byl zrušen odvolacím soudem). Přípustnost dovolání nelze opřít ani o §239 odst. 1 o. s. ř., neboť odvolací soud ji výrokem svého potvrzujícího rozsudku nevyslovil (naopak návrhu žalovaných, opírajícímu se o toto procesní ustanovení, nevyhověl).
Zbývá tudíž posoudit přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř., z něhož ji ostatně dovolatelé vyvozují. Podle tohoto procesního ustanovení nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř. není ovšem založena již tvrzením dovolatele, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, ale nastává jen tehdy, jestliže dovolací soud shledá toto tvrzení opodstatněným. Zásadní význam po právní stránce má rozhodnutí odvolacího soudu tehdy, obsahuje-li řešení právní otázky, jež má právní význam i pro posouzení jiných (obdobných) sporů, a může mít proto vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů. Tak je tomu především v případech, kdy jde o právní otázky, které vyšší soudy doposud neřešily nebo otázky, jejichž řešení je v rozhodovací praxi těchto soudů nejednotné nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je posuzována v konstantní (zejména publikované) judikatuře, a také tehdy, shledá-li dovolací soud, že existují důvody, pro které je zapotřebí se od této konstantní judikatury odchýlit. O tom, že dovoláním napadené rozhodnutí takový význam má, nevydává dovolací soud žádné rozhodnutí; otázku významu rozhodnutí řeší jako otázku předběžnou a tím, že na ni odpoví kladně, stává se podané dovolání přípustným. Neučiní-li však takový závěr, dovolání přípustné není a dovolací soud je bez věcného projednání odmítne podle §243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Z toho, že přípustnost dovolání je zde spojena se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že v řízení o dovolání, jehož přípustnost je založena ustanovením §239 o. s. ř., nemůže být uplatněn dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř., totiž námitka, že skutková zjištění soudu nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolací přezkum se totiž otevírá pouze pro posouzení otázek právních a dovolání lze odůvodnit toliko tvrzeními odpovídajícími ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. - námitkami, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením věci je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl tento skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit nebo byl sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy). Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu, jinými slovy jestliže na tomto - nesprávném - právním posouzení napadené rozhodnutí spočívalo.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. současně platí, že dovolací soud - s výjimkou vad v tomto ustanovení uvedených - je vázán uplatněným dovolacím důvodem; proto se mohou právní otázky, na jejichž řešení rozhodnutí spočívá, stát skutečným předmětem dovolacího přezkumu pouze tehdy, zpochybnil-li dovolatel správnost řešení, která ve vztahu k nim odvolací soud přijal. K tomu, aby konkrétní dovolání bylo shledáno přípustným ve smyslu §239 odst. 2 o. s. ř., je konečně zapotřebí, aby dovolací soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam právě pro otázky objektivně otevřené přezkumu, jež současně dovolatel fakticky napadl.
Jak je patrno z reprodukce obsahu dovolání, dovolatelé jeho prostřednictvím zpochybňují existenci výpovědi z nájmu bytu jako hmotněprávního úkonu, resp. platnost tohoto právního úkonu, když dovozují, že výpověď z nájmu bytu, obsažená původně v žalobě, byla neplatná pro nedostatek uvedení lhůty, kdy má nájem skončit, a byla nahrazena pozdější výpovědí (v roce 1996), která ale byla doručena pouze prvnímu žalovanému, nikoli však druhé žalované. Namítají, že žalobci jako podíloví spoluvlastníci (celkem) jedné ideální poloviny domu, v němž se nachází předmětný byt, neměli souhlas dalších podílových spoluvlastníků k výpovědi, a vyjadřují právní názor, že o výše zmíněné další výpovědi „mělo být zahájeno nové soudní řízení“. Tvrzením, že soud nepřihlédl k tomu, že v průběhu řízení se v domě uvolnilo šest bytů a „žalobci neměli žádný rozumný důvod, proč by nemohli využít některého z uvolněných bytů a tak uspokojit svou bytovou potřebu“, tvrzením, že žalobce nemůže v průběhu řízení měnit objektivní odůvodnění své bytové potřeby, že povaha věci sice nevylučuje, aby vlastník užíval nájemní dům (sám v něm bydlel), avšak toto právo „by nemělo být upřednostňováno proti (zákonem chráněnému) nájemnímu právu k bytu“, a že v případě nájemního domu spočívá realizace vlastnického práva zejména v tom, že majitel byty pronajímá a inkasuje z nich nájemné, zpochybňují právní závěr, na němž napadený rozsudek spočívá, tj. závěr, že výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. a/ obč. zák., uplatněný žalobci ve výpovědi z nájmu bytu, byl prokázán. Všechny citované námitky lze podřadit ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., neboť jsou kritikou právního posouzení věci. Naproti tomu výtka, že odůvodnění rozsudku týkající se hodnocení kvality dalších bytů v domě, uvolněných v průběhu řízení, „nemá oporu v dokazování“, je námitkou podřaditelnou ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. (skutková zjištění nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování) - tedy uplatněním dovolacího důvodu v tomto řízení nezpůsobilého, případně - s přihlédnutím k tvrzení dovolatelů, že toto odůvodnění je „účelové a paušální“, též námitkou kusosti důvodů ve smyslu §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř. (řízení trpí tzv. jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). K dovolacímu důvodu podle §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř. sice soud přihlíží z úřední povinnosti (§241 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), avšak pouze v případě, jde-li o dovolání přípustné.
Výpověď z nájmu bytu pronajímatelem (dále též jen „výpověď“) je jednostranným hmotněprávním právním úkonem, jehož obsahem je projev pronajímatelovy vůle směřující k zániku nájemního vztahu s nájemcem; tento projev vůle musí mít (pod sankcí neplatnosti) písemnou formu. Jde přitom o právní úkon adresovaný, tj. je učiněn (výpověď je dána) v okamžiku, kdy dojde nájemci - druhému subjektu nájemního vztahu (kdy se dostane do sféry jeho dispozice).
Výpověď musí obsahovat uvedení výpovědní lhůty (§710 odst. 3 obč. zák.) a také způsobilý výpovědní důvod, tj. některý z důvodů, jejichž taxativní výčet je uveden v §711 odst. 1 písm. a/ až i/ obč. zák.
Je-li více pronajímatelů a vyplývá-li jejich postavení z podílového spoluvlastnictví, uplatní se při dání výpovědi zásady, vyjádřené v §139 odst. 2 obč. zák., podle něhož o hospodaření se společnou věcí rozhodují spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti podílů, a při rovnosti hlasů nebo nedosáhne-li se většiny anebo dohody, rozhodne na návrh kteréhokoliv spoluvlastníka soud.
Z toho, že výpověď je dána v okamžiku dojití nájemci (tehdy je právní úkon učiněn), plyne, že také tento okamžik je rozhodný pro úsudek, zda jsou v konkrétním případě splněny podmínky, jež hmotné právo stanoví pro platnost tohoto právního úkonu. To samozřejmě platí i o té podmínce, jež spočívá v existenci výpovědního důvodu (§711 odst. 1 obč. zák.), který pronajímatel ve výpovědi tvrdí.
Požadavku určitosti výpovědi odpovídá, je-li tvrzený výpovědní důvod vymezen uvedením rozhodných skutkových okolností, které jej zakládají. Výstižnou konkretizací výpovědního důvodu je uvedení rozhodných skutkových okolností, ze kterých pronajímatel jeho existenci vyvozuje. Prokáže-li je v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, a mohou-li být tvrzené (prokázané) skutkové okolnosti podkladem pro právní závěr, že uplatněný výpovědní důvod v rozhodném okamžiku (ke dni dání výpovědi) skutečně existoval, soud žalobě pronajímatele vyhoví.
Právní normy vymezující jednotlivé výpovědní důvody mají zpravidla relativně neurčitou hypotézu a v řízení o přivolení k výpovědi je na soudu, aby při úvaze, zda uplatněný výpovědní důvod obstojí, stanovil z předem neuzavřeného okruhu znaků ty, jejichž pomocí lze určit vlastní obsah hypotézy právní normy, o jejíž aplikaci jde. Takovému výkladu právní normy a tím i právnímu posouzení věci lze důvodně vytýkat nesprávnost jen tehdy, neobstojí-li určení hypotézy, k němuž soud dospěl, z objektivních (logických nebo věcných) hledisek. Účastník, který ve sporu neuspěl, se však nemůže účinně bránit tvrzením, že hypotéza právní normy mohla být vymezena jinak.
Výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. lze uplatnit, jestliže pronajímatel potřebuje byt pro sebe, manžela, pro své děti, vnuky, zetě nebo snachu, své rodiče nebo sourozence. Citované ustanovení je v ustálené soudní praxi vykládáno extenzívně, tj. vztahuje se nejen na případy, kdy sám pronajímatel nebo další uvedené osoby nemají vlastní možnost samostatného bydlení, ale i na situace, kdy pronajímatel sice má vlastní byt, chce však realizovat své vlastnické právo (k jehož obsahu patří právo užívat předmět vlastnictví) a bydlet v domě, jehož je vlastníkem, a o dům pečovat; vždy by však mělo jít o potřebu bytu k účelu bydlení.
V souzené věci lze dovolatelům přisvědčit v tom, že výpověď z nájmu bytu, obsaženou v původní žalobě datované dne 4. 6. 1992 (č.l. 1 - 2 spisu), by nebylo možno považovat za platný právní úkon ve smyslu shora podaného výkladu, protože neobsahovala uvedení výpovědní lhůty (§710 odst. 3 obč. zák.). S dovolateli lze souhlasit i v tom, že žalobci dali žalovaným novou výpověď (jde o výpověď ze dne 26. 4. 1996, jejíž kopie tvoří č. l. 92 procesního spisu). Namítají-li ale, že o této (nové) výpovědi by „muselo být zahájeno nového soudní řízení“, přehlížejí skutečnost, že soud prvního stupně poté, kdy žalobci u jednání dne 27. 2. 1998 navrhli připuštění změny žaloby (č.l. 136 p. v.), tomuto procesnímu návrhu vyhověl a jednal dále již o přivolení k oné „další“ výpovědi z nájmu předmětného bytu (tedy o výpovědi s datem 26. 4. 1996).
Na otázku, zda výpověď z nájmu bytu může být dána až v průběhu řízení a stát se předmětem řízení v postupu podle §95 o. s. ř., dala rozhodovací praxe soudů jednoznačně kladnou odpověď (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 294/96 ze dne 27. 11. 1996, a sp. zn. 2 Cdon 546/96 ze dne 31. 7. 1996). Ve prospěch takového postupu - i když s důrazem na to, že nemůže mít místo až v odvolacím řízení - se Nejvyšší soud vyjádřil i v rozsudku sp. zn. 20 Cdo 2176/98 ze dne 31. 7. 2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, ročník 2001, pod poř. č. 40. Dovolatelům tak nelze dát za pravdu v tom, že by se nová výpověď mohla stát předmětem soudního řízení pouze a výlučně na základě nové žaloby, a že by proto v souzené věci soud rozhodoval o přivolení k výpovědi, která předmětem řízení nebyla.
Jestliže je zároveň právní závěr odvolacího soudu o naplnění hmotněprávních předpokladů, uvedených v §139 odst. 2 obč. zák., opřen (kromě jiného) o skutková zjištění učiněná ze svědecké výpovědi MUDr. P. T., podílového spoluvlastníka jedné ideální šestiny předmětného domu (svědek byl slyšen jednak u jednání dne 26. 1. 1994 a znovu dne 27. 2. 1998 - tedy již poté, kdy se stala předmětem řízení výpověď ze dne 26. 4. 1996), a dovozuje se z ní nejen souhlas tohoto spoluvlastníka s vedením sporu, ale i souhlas s vlastní výpovědí z nájmu předmětného bytu, kterou dali oběma žalovaným žalobci - podíloví spoluvlastníci (celkem) jedné ideální poloviny domu, nelze ani tomuto právnímu názoru vytknout, že by odporoval konstantní judikatuře.
Totéž platí i o právním závěru odvolacího soudu, že výpověď z nájmu bytu, datovaná 26. 4. 1996, netoliko (podle obsahu) směřovala proti oběma žalovaným - společným nájemcům bytu, ale také jim oběma byla dána. V souzené věci bylo totiž po skutkové stránce zjištěno (a není zpochybněno), že tato výpověď byla v písemné formě jako doporučená poštovní zásilka adresovaná společně oběma žalovaným (tj. v podobě jediné zásilky), odeslána na adresu jejich bydliště, kde se oba zdržovali, že doručovanou listinu osobně převzal jeden z adresátů (první žalovaný) a bezprostředně poté se s jejím obsahem seznámila (přečtením) i druhá žalovaná (spoluadresátka), jíž první žalovaný písemnost ukázal. Právní názor odvolacího soudu, že výpověď z nájmu (jako adresovaný hmotněprávní úkon) tímto způsobem došla do sféry dispozice obou jejích adresátů, je v souladu s výkladem přijatým v ustálené soudní praxi.
Ani námitce dovolatelů, že pro potřeby žalobců by měl být dostačující jiný byt v dané nemovitosti, nelze přisvědčit. Žalobci jako spoluvlastníci domu mají právo (za podmínek uvedených v §139 obč. zák.) zvolit si v domě k vlastnímu bydlení byt, který jim vyhovuje, a nelze jim vnucovat jiné způsoby řešení bytové situace. Žalovaní ve svém dovolání také naznačují, že podle jejich názoru by právo vlastníka „nájemního“ domu bydlet v některém z bytů, které se v takovém domě nacházejí, „nemělo být upřednostňováno proti /zákonem chráněnému/ nájemnímu právu k bytu“, když - opět podle názoru dovolatelů - vlastník takového domu má realizovat své vlastnické právo tím, že byty pronajímá a inkasuje z nich nájemné. Ani zde se však odvolací soud neodchýlil od výkladu §711 odst. 1 písm. a/ obč. zák., konstatně podávaného v rozhodovací praxi soudů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1849/97), když je navíc nutno zdůraznit, že v této rozhodovací praxi (a ostatně ani v odborné literatuře) se nevyskytuje právní názor, který by výše naznačeným způsobem rozlišoval mezi vlastníky tzv. „nájemních“ domů (míněny jsou zřejmě domy s větším počtem bytových jednotek) na straně jedné, a vlastníky domů jiných než „nájemních“ na straně druhé, a který by tak prvou skupinu vlastníků oproti skupině druhé omezoval při výkonu vlastnických práv.
Namítají-li konečně dovolatelé že žalobci nemohou v průběhu řízení měnit objektivní odůvodnění své bytové potřeby, není tato námitka právně významná již proto, že předmětem řízení bylo přivolení k výpovědi z nájmu bytu, datované dne 26. 4. 1996, v níž - jak je patrno z kopie výpovědi na č.l. 92 - žalobci uvedli doslova: „... tento byt potřebujeme k uspokojení naší bytové potřeby“. Citovaná formulace s dostatečnou určitostí naplňuje uplatněný výpovědní důvod dle §711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. bez ohledu na to, zda případně - při podrobnějším zdůvodňování existence výpovědního důvodu mimo rámec vlastní výpovědi z nájmu - vyjadřovali žalobci také záměr kromě vlastního bydlení (uspokojování bytové potřeby) starat se o dům, jehož jsou podílovými spoluvlastníky.
Dovolací soud tedy uzavírá, že žádná z právních otázek, které byly v dovolání uplatněny (a obsahově vymezeny), nemá výše vyložený zásadní právní význam, pro který by mohl dovodit, že toto dovolání je přípustné podle §239 odst. 2 o. s. ř. Na jiném místě tohoto usnesení také vysvětlil, že přípustnost dovolání žalovaných nemá oporu v žádném jiném v úvahu přicházejícím procesním ustanovení.
Všechny uvedené závěry dovolacího soudu tak vedou ke konečnému posouzení dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání, (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) usnesením odmítl (§243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení dovolací soud rozhodl ve smyslu části dvanácté, hlavy první, bodu 10. zákona č. 30/2000 Sb. podle §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2, věty první (per analogiam) o. s. ř., když zavázal oba žalované, kteří nesou procesní zavinění na tom, že jejich dovolání muselo být odmítnuto, ke společné a nerozdílné náhradě nákladů dovolacího řízení žalobcům. Přisouzené náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 800,- Kč za jeden úkon právní služby, spočívající v sepisu dovolacího vyjádření u dvou zastoupených osob (tj. dvakrát 400,- Kč podle §9 odst. 1, §7, §11 odst. 1 písm. k/ a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.), a z náhrady hotových výdajů advokáta podle §13 odst. 1 a 3 citované vyhlášky v celkové částce 150,- Kč (dvakrát 75,- Kč).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 18. prosince 2001
JUDr. Hana Müllerová, v.r.
předsedkyně senátu