ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.2393.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 2393/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyň a) J. K., a b) J. R., zastoupené obecným zmocněncem, proti žalované H. N., zastoupené advokátkou, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 11 C 196/97, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 15. července 2004, č. j. 40 Co 1023/2003-192, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Přerově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 30. dubna 2003, č. j. 11 C 196/97-163, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost vyklidit do 15 dnů od zajištění náhradního bytu o velikosti 1+1 v P. „byt o třech pokojích, kuchyni a příslušenství nacházející se v přízemí domu čp. 2196 v P. “ (dále jen „předmětný byt”, resp. „byt”) a do tří dnů od právní moci rozhodnutí „sklep a garáž nacházející se v domě čp. 2196 v P. a zahradu čp. 4553 zapsanou na LV č. 992 pro k. ú. a obec P. u Katastrálního úřadu v P.“; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalovaná v zákonné patnáctidenní lhůtě odvolání.
V průběhu odvolacího řízení dosavadní žalobkyně J. K. a J. R. navrhly, aby na jejich místo vstoupili do řízení manželé M. V. a M. V., oba bytem v P. Uvedený návrh odůvodnily tvrzením, že spoluvlastnické podíly (u každé z nich ve výši jedné ideální poloviny) na nemovitostech („budově č. p. 2196 na parc. č. 4554, pozemku parc. č. 4554, pozemku parc. č. 4553“ – dále jen „předmětné nemovitosti”, resp. „nemovitosti”) převedly kupní smlouvou ze dne 9. května 2003 na manžele V. a že vlastnické právo manželů V. bylo vloženo „rozhodnutím č. j. V-1523/2003-808 s právními účinky ke dni 12. května 2003“.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 15. července 2004, č. j. 40 Co 1023/2003-192, návrhu vyhověl a rozhodl, že do řízení na místo dosavadních žalobkyň vstupují jako žalobci M. V. a M. V. Usnesení odůvodnil konstatováním, že kupní smlouvou ze dne 9. května 2003, tj. po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, převedly původní žalobkyně své spoluvlastnické podíly k nemovitostem na manžele V., že manželé V. se vstupem do řízení souhlasili a že tak došlo ke splnění předpokladů procesního nástupnictví podle §107a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“).
Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení §239 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. a uplatněné dovolací důvody podřadila dovolacím důvodům podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. Námitkou, že „žalobkyně nenabyly platně vlastnictví k nemovitostem (v důsledku nesprávného označení smluvních stran v darovací smlouvě ze dne 6. února 1991), které citovanou smlouvou (kupní smlouvou ze dne 9. května 2003) převedly na manžele V.“ a že tak „nemohlo dojít uzavřením předmětné darovací (správně „kupní“) smlouvy k převodu nebo přechodu práva či povinnosti na manžele V.“, především zpochybnila správnost rozhodnutí odvolacího soudu o procesním nástupnictví na straně žalobkyň. V této souvislosti uvedla, že v darovací smlouvě ze dne 6. února 1991, registrované tehdejším Státním notářstvím v P. dne 3. června 1991 pod č. reg. 1 R I, V/ 1111/91, „u druhé obdarované je uvedena nezletilá J. R., zatímco v textu darovací smlouvy je jako druhá nabyvatelka označena J. R. … jako matka je ad 2) uvedena J. R., zatímco darovací smlouvu za nezletilé podepisuje J. R.“. Závěrem shrnula, že „pro shora uvedené zásadní nesrovnalosti při označení obdarovaných a jejich zákonných zástupců nemohlo dojít k nabytí vlastnického práva k nemovitostem, které jsou předmětem darovací smlouvy ze dne 6.2.1991, a tudíž nemohla nastat ani právní skutečnost ve smyslu ustanovení §107a/1 o.s.ř.“. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je podle §239 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle §107a o.s.ř.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř.; vady tohoto druhu nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Protože dovolací soud je povinen přihlédnout i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), zabýval se dovolací soud námitkou dovolatelky, že řízení v dané věci je takovouto vadou postiženo. Jak je patrno z obsahu dovolání, spatřuje dovolatelka namítanou vadu v tom, že odvolací soud „nesprávně rozhodl o procesním nástupnictví na straně žalobkyň“ (z hlediska ustanovení §107a odst. 2 o.s.ř.). Uvedená námitka však obsahově směřuje proti nesprávnému (neúplnému) právnímu posouzení věci a nelze v ní spatřovat naplnění tzv. jiné vady řízení ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.
Nejvyšší soud proto přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska skutečně uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; dovolání však neshledal důvodným.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu a jeho obsahové konkretizaci je předmětem dovolacího přezkumu posouzení správnosti právního názoru, že jsou splněny podmínky ve smyslu §107a odst. 2 o.s.ř. pro vyhovění návrhu podle §107a odst. 1 o.s.ř., aby na místo dosavadních žalobkyň vstoupili do řízení jako nabyvatelé práva manželé V.
Podle §107a odst. 1 o.s.ř. má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v §107. Podle odstavce 2 téhož ustanovení soud návrhu účastníka vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány.
V ustanovení §107a o.s.ř. je upraveno procesní nástupnictví, k němuž dochází v důsledku hmotněprávní singulární sukcese práva nebo povinnosti, která nastává po zahájení řízení (za řízení), aniž by jeho účastník ztratil způsobilost být účastníkem řízení. Jak vyplývá z dikce citovaného ustanovení, k procesnímu nástupnictví nedochází – na rozdíl od §107 o.s.ř. – ze zákona a soud se jím bez návrhu (z úřední povinnosti) nezabývá. Nastane-li po zahájení řízení právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, nemá to samo o sobě vliv na okruh účastníků řízení. K procesnímu nástupnictví tak může dojít jen tehdy, jestliže žalobce s poukazem na konkrétní právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde, navrhne, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka, a jestliže soud tomuto návrhu vyhoví.
V návrhu na vstup účastníka na straně žalobce podle §107a odst. 1 o.s.ř. musí původní žalobce zejména označit právní skutečnost, která měla za následek převod nebo přechod práva, uvést, kdy k ní došlo, a označit toho, kdo má vstoupit na jeho místo.
Jak vyplývá z výše uvedeného, aby soud podle §107a odst. 2 o.s.ř. vyhověl návrhu žalobce, musí být prokázány formální podmínky, že nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva na jiného, že se tato právní skutečnost týká práva nebo povinnosti dosavadního účastníka řízení a že nastala (došlo k ní) po zahájení řízení. Přitom návrh na vstup účastníka musí byl podán za řízení, tedy dříve, než soud o věci samé rozhodl, a musí být doložen souhlas nabyvatele práva se vstupem do řízení, má-li nabyvatel práva nastoupit na místo dosavadního žalobce; naproti tomu souhlas nabyvatele povinnosti, který má vstoupit do řízení na místo žalovaného, se nevyžaduje.
Ohledně právní skutečnosti uvedené žalobcem tak soud zkoumá, zda vůbec jde o právní skutečnost, zda jde o takovou skutečnost, s níž právní předpisy obecně spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti, zda opravdu nastala a zda je v konkrétním případě způsobilá mít za následek přechod nebo převod práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde. Otázkou, zda tvrzená povinnost (právo), která měla být převedena nebo která měla přejít na jiného, tu vskutku je, nebo zda podle právní skutečnosti uvedené žalobcem platně na jiného přešla nebo byla převedena, se nezabývá, neboť tato otázka se týká již posouzení existence v řízení uplatněného nároku, které nelze provést při zkoumání procesního nástupnictví, ale jen v rozhodnutí o věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. června 2003, sp. zn. 21 Cdo 306/2003, uveřejněné pod č. 31 v sešitě č. 4 z roku 2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 136 v sešitě č. 8 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura).
Jak vyplývá z obsahu spisu, byly v dané věci všechny předpoklady vyžadované ustanovením §107a o.s.ř. pro postup soudu podle jeho odstavce 2 splněny. Po zahájení odvolacího řízení a před vydáním konečného rozhodnutí o věci samé navrhly dosavadní žalobkyně odvolacímu soudu vstup žalobců (manželů V.) do řízení jako nabyvatelů vlastnického práva k předmětným nemovitostem na základě uzavřené kupní smlouvy ze dne 9. května 2003; přitom manželé V. se vstupem do řízení souhlasili. Původní žalobkyně rovněž doložily kupní smlouvu ze dne 9. května 2003.
Dovolací soud konstatuje, že bez právního významu pro postup soudu podle §107a odst. 2 o.s.ř. je tvrzení žalované o tom, že žalobkyně nenabyly platně vlastnické právo k předmětným nemovitostem z důvodu „nesrovnalostí při označení obdarovaných a jejich zákonných zástupců“ v darovací smlouvě ze dne 6. února 1991 (a že tudíž nemohly vlastnické právo kupní smlouvou ze dne 9. května 2003 ani platně převést na manžely V.). Uvedené okolnosti totiž nelze řešit v rozhodnutí o vstupu žalobců do řízení na místo původních žalobkyň, nýbrž až v rozhodnutí o věci samé, jež bude vydáno po řízení, v němž žalovaná bude mít možnost uplatnit svá procesní práva.
Lze uzavřít, že odvolacímu soudu, který za splnění podmínek podle §107a odst. 2 o.s.ř. vyhověl – s odkazem na citované ustanovení – návrhu na vstup žalobců do řízení na místo původních žalobkyň, žádné právní pochybení podle názoru dovolacího soudu vytknout nelze.
Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší soud k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné, a proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 149 v sešitě č. 8 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura a pod č. 48 v sešitě č. 6 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. března 2005
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu