ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.2590.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 2590/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně A. V., zastoupené advokátem, proti žalované J. N., zastoupené advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 6 C 1154/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. května 2004, č. j. 31 Co 192/2004-150, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. května 2004, č. j. 31 Co 192/2004-150, a rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 28. ledna 2004, č. j. 6 C 1154/2001-133, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Praha-západ k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
K odvolání žalované a dřívějšího žalovaného Ivana Nováka (manžela žalované) Krajský soud v Praze (odvolací soud) usnesením ze dne 30. září 2003, č. j. 31 Co 229/2003-113, zrušil v pořadí první vyhovující rozsudek Okresního soudu Praha-západ (soudu prvního stupně) ze dne 31. října 2002, č. j. 6 C 1154/2001-79, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně rozsudkem ze dne 28. ledna 2004, č. j. 6 C 1154/2001-133, opětovně žalobě vyhověl a přivolil k výpovědi žalobkyně z nájmu žalované a dřívějšího žalovaného I. N. (dále jen „dřívější žalovaný“) k „bytu o velikosti 2+1 v I. poschodí domu čp. 304 v H. ulici v M.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), určil, že tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, a uložil žalované a dřívějšímu žalovanému povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do patnácti dnů po uplynutí výpovědní lhůty. V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně mimo jiné za zjištěno, že žalobkyně je vlastnicí předmětného domu, že předmětný byt byl rozhodnutím Městského národního výboru v M., odboru komunálního hospodářství a služeb, ze dne 3. března 1988 přidělen žalované, že žalovaná a dřívější žalovaný odmítli žalobkyni poskytnout součinnost při prováděné rekonstrukci předmětného domu (neumožněním přístupu řemeslníků do bytu) a že z tohoto důvodu není předmětný byt napojen na horkovod a nefunguje zde kanalizace. Dále také zjistil, že syn žalobkyně J. V., jemuž je více jak třicet let, nemá vlastní byt, že v současnosti bydlí ve sklepních prostorách předmětného domu, které však nejsou bytem, že žalovaná a dřívější žalovaný mají (od roku 1995) ve společném jmění dům č. p. 73 v Ř., sestávající z kuchyně, dvou pokojů a sociálního zařízení (dále jen „dům v Ř.“), že rodina žalované bydlí v domě v Ř. a předmětný byt neužívá, že dřívější žalovaný dojíždí do zaměstnání a dcera žalované a dřívějšího žalovaného do školy do M. a že vzdálenost Ř. od M. je téměř zanedbatelná. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně dovodil, že jsou naplněny uplatněné výpovědní důvody podle §711 odst. 1 písm. a/, g/ a h/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu (dále jen „obč. zák.“). Podle soudu prvního stupně je totiž v daném případě dána potřeba předmětného bytu pro syna žalobkyně (výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. a/ ob.č zák.), žalovaná a dřívější žalovaný mají dva byty (vedle předmětného bytu ještě dům v Ř.) a přitom nejde o případ, kdy by na nich nebylo možno spravedlivě požadovat, aby užívali pouze jeden byt, neboť bydlení v domě v Ř., u něhož je rovněž zahrada, jim poskytuje vyšší standart bydlení a každodenní dojíždění do zaměstnání či školy do M. není vzhledem ke vzdálenosti Ř. od M. vyloučeno (výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.), a v předmětném bytě nebydlí proto, že svou bytovou potřebu uspokojují bydlením v domě v Ř. (výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák.).
K odvolání žalované a dřívějšího žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 25. května 2004, č. j. 31 Co 192/2004-150, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil ve vztahu k žalované tak, že přivolil k výpovědi z nájmu předmětného bytu, určil, že její nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, a uložil jí povinnost byt vyklidit do patnácti dnů poté, co jí bude zajištěno (poskytnuto) přístřeší; ve vztahu k dřívějšímu žalovanému změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu předmětného bytu zamítl. Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, avšak – na rozdíl od soudu prvního stupně – dovodil, že u dřívějšího žalovaného není dána pasivní věcná legitimace, neboť podle §871 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb., se právo osobního užívání podnikového bytu, svědčící první žalované, transformovalo ke dni 1. ledna 1992 na její právo nájmu a dřívější žalovaný pouze odvozoval své právo v bytě bydlet od užívacího a následně nájemního práva žalované (manželky). Proto žalobu ve vztahu k němu zamítl. Ohledně žalované pokládal za správný závěr soudu prvního stupně o naplněnosti výpovědních důvodů podle §711 odst. 1 písm. a/ a g/ obč. zák. Současně dovodil, že výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. není ve vztahu k ní naplněn, neboť „žalobkyně přistoupila k provádění rekonstrukce svého domu, včetně sporného bytu, aniž by měla souhlas žalované“, přičemž „za situace, kdy došlo k odpojení elektřiny, vody, topení apod., nezbylo žalované nic jiného, aby se přestěhovala do jiného bytu“. Vyklizovací povinnost žalované z bytu vázal – s odkazem na ustanovení §711 odst. 1 písm. g/ ve spojení s §712 odst. 5 věty první obč. zák. – na poskytnutí přístřeší.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání především namítla, že „se svojí rodinou byla chováním pronajímatelky … postavena do situace, že jí nezbývalo nic jiného, než si opatřit byt, aby měla s rodinou kde bydlet a nešlo tedy o její „svobodné“ rozhodnutí užívat dva byty, ale o naprostou nezbytnost“. V této souvislosti označila za otázku zásadního právního významu otázku, „zda pronajímatel, který sám znemožnil nájemci užívání bytu, k němuž má právo nájmu, může použít výpovědní důvod podle ust. §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. za situace, kdy nájemce je nucen opatřit si jiný byt, neboť jinak by neměl s rodinou kde bydlet“. Užití výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. je proto za této konkrétní situace podle dovolatelky v rozporu s dobrými mravy. Dále uvedla, že „v rozporu s dobrými mravy je takové právní posouzení věci, které nepřiznává dovolatelce právo na rovnocenný náhradní byt při existenci výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. a) obč. zák., pokud si v tísni a nouzi byla nucena sama opatřit si bydlení pro svojí rodinu z důvodu již několikrát shora uvedených“. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že jí žalovaní dne 30. listopadu 2004 předmětný byt předali, což doložila protokolem o převzetí bytu ze dne 30. listopadu 2004. Ohledně věci samé odkázala na provedené důkazy.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 25. května 2004, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o.s.ř.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud nepřehlédl, že ve výroku o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, o určení, že nájemní poměr žalované skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, a o uložení vyklizovací povinnosti žalované z bytu, se rozhodnutí soudů obou stupňů po obsahové stránce shodují (práva a povinnosti v právních vztazích žalobkyně a žalované byly – ve vztahu k výpovědním důvodům podle §711 odst. 1 písm. a/ a g/ obč. zák. – v této části posouzeny soudy obou stupňů stejně). Byť odvolací soud označil i tento výrok svého rozsudku ve věci samé jako „měnící“, jde ve skutečnosti o výrok potvrzující.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (v daném případě proti jeho potvrzujícímu výroku) se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. nemůže být dovolání přípustné proto, že soud prvního stupně rozhodl (v tomto výroku) ve svém v pořadí prvním rozsudku stejně jako ve svém v pořadí druhém rozsudku, potvrzeném (v tomto výroku) dovoláním napadeným rozsudkem.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka odvolacímu soudu vytkla, že se nezabýval posouzením rozporu výpovědi z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. s dobrými mravy (podle §3 odst. 1 obč. zák.). Dovolací soud zastává názor, že nezabýval-li se odvolací soud (a ani soud prvního stupně) otázkou, zda uplatnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. není – vzhledem k tvrzeným okolnostem – výkonem práva v rozporu s dobrými mravy (podle §3 odst. 1 obč. zák.), jde o rozhodnutí (odvolacího soudu), kterému lze vzhledem k ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. přisoudit zásadní právní význam. To tím spíše, že vzhledem k závěru o naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. (správnost tohoto závěru nebyla dovoláním napadena) může mít uvedená otázka zásadní vliv na vymezení práv a povinností účastníků zejména ve vztahu k přisouzené bytové náhradě (srov. §711 odst. 1 písm. a/ a §712 odst. 2 obč. zák. a naproti tomu ustanovení §711 odst. 1 písm. g/ a §712 odst. 5 věty první a druhé obč. zák.). Přitom v naznačených souvislostech nelze opomenout ani to, že v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu je soud povinen provést i jiné důkazy ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány (§120 odst. 2 o.s.ř.). Má-li rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném potvrzujícím výroku zásadní právní význam, stává se tím dovolání – proti potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku – přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Přípustnost dovolání proti měnícímu výroku o bytové náhradě pro žalovanou vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť zde bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé – srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28).
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Soudní praxe dovodila, že i když je výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. dán, nemusí soud návrhu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu (z tohoto výpovědního důvodu) vyhovět, a to s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. února 1999, sp. zn. 2 Cdon 1081/97, uveřejněný pod č. 68 v sešitě č. 7 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura). Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje nájemce (zde může jít o rodinné a sociální poměry vyklizovaného, délku doby, po níž vyklizovaný v bytě bydlí apod.), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi z nájmu bytu domáhá (pronajímatele) – srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura; je tedy třeba brát v úvahu nejen důvody na straně toho, kdo je z bytu vypovídán, ale i rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi nájmu bytu domáhá. Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci – pronajímateli – spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) dočasně odepřena. Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace §3 odst. 1 obč. zák. podloženo úvahou zabývající se všemi výše uvedenými okolnostmi, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné. Přitom úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, jak to vyplývá z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněného pod č. 36 v sešitě č. 7 z roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. tedy je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního občanského práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít.
Přestože byly v řízení tvrzeny okolnosti, které mohly mít význam pro posouzení rozporu výpovědi z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. s dobrými mravy – ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. (srov. např. vyjádření na č. l. 38 – 39 spisu, účastnickou výpověď dřívějšího žalovaného před soudem prvního stupně dne 4. prosince 2001, zprávu na č. l. 65 spisu, odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně na č. l. 85 spisu, protokol o jednání před odvolacím soudem ze dne 16. září 2003, odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně na č. l. 138 – 139 spisu), odvolací soud (a ani soud prvního stupně) se posouzením věci podle citovaného ustanovení nezabýval. Jeho právní posouzení věci je tak v tomto směru neúplné a tudíž nesprávné. V tomto ohledu byl tedy dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. použit opodstatněně.
Vycházeje z uvedených závěrů Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně (který se rovněž posouzením věci podle §3 odst. 1 obč. zák. nezabýval), bylo zrušeno i toto rozhodnutí a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Vzhledem k důvodům, pro něž byla zrušena rozhodnutí soudů obou stupňů, bylo předčasné zabývat se otázkou přisouzené bytové náhrady pro žalovanou.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. srpna 2005
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu