ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.2674.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 2674/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně Č. d., a.s., proti žalovanému R. V., zastoupenému advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 24 C 194/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. června 2004, č. j. 58 Co 195/2004-197, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. 1. 2004, č.j. 24 C 194/2001-178, (poté, co jeho předchozí vyhovující rozsudek ze dne 21. 2. 2002, č.j. 24 C 194/2001-34, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2002, č.j. 29 Co 310/2002-81, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení) přivolil k výpovědi z nájmu bytu sestávajícího ze tří pokojů a kuchyně s příslušenstvím, II. kategorie, situovaného v nemovitosti č.p. 598, v P., katastrální území M. (dále jen „předmětný byt“), kterou dala žalobkyně žalovanému dne 3. 10. 2001, určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku; žalovanému dále uložil předmětný byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do 15 dnů po zajištění náhradního bytu; současně rozhodl i o nákladech řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně dala žalovanému výpověď z nájmu předmětného bytu založenou na důvodech uvedených v §711 odst. 1 písm. b) a d) občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), že žalovaný užívá předmětný byt, že žalovaný ke dni 19. 1. 1990 rozvázal 20 let trvající pracovní poměr u právního předchůdce žalobkyně z důvodu pracovního úrazu a byl mu přiznán invalidní důchod. Dovodil, že žalovaný byl uživatelem předmětného bytu, jenž měl charakter bytu podnikového. Dále považoval za zjištěné, že žalobkyně prokázala potřebu předmětného bytu pro jiného zaměstnance a že byt splňuje znaky bytu služebního dle §7 zákona č. 102/1992 Sb. Shledal tak naplnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. b) obč. zák. Dále považoval soud prvního stupně za prokázáno, že stavební úpravy domu, v němž se nalézá předmětný byt (výměna celé střešní krytiny, výměna fasády nemovitosti, výměna stávajících oken za plastová, změna tvaru zastřešení verandy včetně odstranění balkonu) byly provedeny žalovaným bez souhlasu pronajímatele. Stavební řízení ohledně výměny oken, střešní krytiny a obnovy fasády je u stavebního úřadu navíc přerušeno právě z toho důvodu, že nájemce bytu stavebnímu úřadu souhlas pronajímatele nemovitosti jako vlastníka nedoložil. Za této situace měl soud prvního stupně za naplněný i výpovědní důvod hrubého porušení povinností nájemce vyplývajících z ustanovení §694 obč. zák. ve smyslu §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. Při úvaze o bytové náhradě pak zohlednil oba výpovědní důvody, přičemž u prvního by žalovanému náležel přiměřený náhradní byt, u hrubého porušení povinností nájemce by postačilo poskytnout přístřeší, z důvodů zvláštního zřetele hodných však lze vázat povinnost k vyklizení na zajištění náhradního bytu. S poukazem na délku pracovního poměru, žalovaným nezaviněný důvod jeho skončení a na péči žalovaného o nezletilého syna podmínil soud prvního stupně vyklizení bytu zajištěním náhradního bytu.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 2. 6. 2004, č.j. 58 Co 195/2004-197, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Nejdříve se odvolací soud vypořádal s námitkou údajné nesprávnosti posouzení charakteru bytu. Ztotožnil se s závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný se stal nájemcem (správně uživatelem) předmětného (tehdy podnikového) bytu podle §154 a 155 tehdy platného obč. zák., že vztah osobního užívání předmětného bytu se podle ustanovení §871 odst. 4 obč. zák. změnil na byt služební, neboť splňuje zákonné podmínky dle §7 zákona č. 102/1992 Sb. a žalovaný pro právního předchůdce žalobkyně 20 let pracoval. Povaha bytu se navíc posuzuje podle bytu samotného, nikoli podle osoby, která jej užívá. Pokud žalovaný namítal, že v domku provedl změny na vlastní náklady v intencích §691 a §692 obč. zák., neboť odstraňoval závady, odvolací soud odkázal na důkazy provedené soudem prvního stupně a dospěl k závěru, že žalovaný neodstraňoval závady, ale prováděl stavební úpravy a jiné podstatné změny v předmětném bytě, a to bez souhlasu pronajímatele. Ani z vyhlášky č. 132/1998 Sb., kterou argumentoval žalovaný, nevyplývá, že by vyhláškou upravené udržovací práce mohly být vykonány bez souhlasu pronajímatele, neboť by tímto mohlo docházet k omezování vlastnického práva pronajímatele. Podle §55 odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“), je vyžadováno ohlášení stavebnímu úřadu u všech udržovacích prací, jejichž provedení by mohlo ovlivnit vzhled nebo stabilitu stavby, a takové práce žalovaný bezpochyby prováděl, tudíž mělo dojít k jejich ohlášení. Skutečnost, že žalovaný žádal žalobkyni o souhlas s úpravami, je také irelevantní, neboť u určitých prací (specifikovaných výše) nebylo prokázáno, že by souhlas pronajímatele s jejich provedením měl. Námitka žalovaného, že od stavebního úřadu obdržel souhlas k provedení stavby mlčky, neboť se do 30 dnů podle §57 odst. 2 stavebního zákona stavební úřad nevyjádřil, nemohla obstát, protože stavební úřad žalovaného coby stavebníka vyzval k doplnění ohlášení, žalovaný však požadované doklady nedoplnil, proto nemohl být k provedení ohlášených stavebních úprav oprávněn. Podle odvolacího soudu byl předmětný byt ve výroku rozhodnutí označen v souladu s platnými doklady (rozhodnutí o přidělení bytu, dohoda o jeho užívání), tedy správně. Z těchto důvodů odvolací soud považoval rozsudek soudu prvního stupně za věcně správný.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a §241a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), vyslovuje přesvědčení o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, a jako dovolací důvody namítá nesprávné právní posouzení věci, vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i to, že rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatel vytýká soudům obou stupňů způsob provádění a hodnocení důkazů, namítá, že žalobkyně svá tvrzení dokládala fotodokumentací jiného než předmětného objektu a své svědky nutila před soudem lhát a že nedoložila svou aktivní legitimaci, neboť neprokázala výpisem z katastru nemovitostí, že je vlastníkem nemovitosti, v níž se nachází předmětný byt. Přesto soud prvního stupně usnesením ze dne 5. 3. 2003, č.j. 24 C 194/2001-114, rozhodl o procesním nástupnictví žalobkyně namísto státní organizace Č. d., a to na základě listinných důkazů, které vyhotovila sama žalobkyně. Ve vztahu k výpovědnímu důvodu podle §711 odst. 1 písm. b) obč. zák. žalobkyně dle názoru dovolatele nedoložila, že sporný byt se stal bytem služebním ve smyslu §871 odst. 4 zákona č. 509/1991 Sb. a §7 odst. 1 písm. a), b) a odst. 2 zákona č. 102/1992 Sb., neboť neprokázala, že sloužil, slouží a bude sloužit k ubytování jejích pracovníků, ani že je žalobkyně jeho vlastníkem. Dovolatel dále v dovolání podrobně rozebírá, z jakých důvodů se domnívá, že předmětný byt nesplňuje předpoklady bytu služebního stanovené v §7 odst. 1 písm. a) a b), odst. 2 zákona č. 102/1992 Sb. Žalobkyně také – uvádí se dále v dovolání – soudy uváděla v omyl ohledně skutkového stavu věci, například neuvedením významné skutečnosti, že rozhodnutím stavebního odboru Městské části P. ze dne 22. 10. 2001 bylo přerušeno řízení o odstranění stavby z důvodu řízení vedeného před soudem prvního stupně pod sp. zn. 21 C 235/2000, v němž se rozhoduje o předběžné otázce oprávněnosti provedených stavebních prací a o nahrazení souhlasu vlastníka s nimi. Navíc žalovaný tvrdí, že by se do předmětného bytu jako bytu služebního nikdy nenastěhoval, protože by ho musel po skončení pracovního poměru opustit. Žalovaný před soudem opakovaně prohlásil, že po žalobkyni nebude požadovat úhradu provedených prací. Žalobkyně se dohodou ze dne 3. 5. 2001 zavázala, že do dvou měsíců od uzavření této dohody, v souladu s výzvou Obvodního úřadu pro Prahu 4, práce provedené žalovaným dodatečně odsouhlasí, což nesplnila. Výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. b) obč. zák. nebyl dle dovolatele prokázán. Soud dospěl k závěru, že jsou zde důvody hodné zřetele (žalovaný přestal pro žalobkyni pracovat v důsledku pracovního úrazu a pečuje o nezletilého syna), přesto přisoudil žalovanému pouze náhradní byt. Soud přivolil k výpovědi z nájmu předmětného bytu, přestože z předloženého „Protokolu o převzetí bytu“ ze dne 14. 2. 1989 vyplývá, že byt se sestává z 1 kuchyně, 3 pokojů, 1 předsíně, 1 komory, 1 spíže, 1 koupelny, 1 WC, 1 balkonu, 1 sklepa, 1 prádelny, 1 půdy a schodiště. Žalobkyně se brání uznat, že jde o rodinný domek, a dokonce u soudu tvrdila, že předmětem nájmu není střecha, fasáda a okna, ale jen byt, proto žalovaný neměl právo odstraňovat závady podle §691 a 692 obč. zák. V bytě, jak jej definovaly žalobkyně i soud, však žalovaný žádné úpravy neprováděl. Soud se nevypořádal s celým předmětem řízení, jelikož žalovaný žádal, aby současně s výpovědí řešil otázku náhrady nákladů vzniklých přístavbou k domu, která mu byla povolena. Podle soudu je žalovaným provedená přístavba o výměře 90 m2 nezkolaudovaná, a tedy fakticky neexistuje. Závěrem žalovaný označuje jednání žalobkyně za rozporné s dobrými mravy. Ze všech uvedených důvodů žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení (správně rozsudek) a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) posoudil dovolání podle §240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 a §241a odst. 1 o.s.ř. a shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť pouze z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o.s.ř. (Ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., na něž poukazuje dovolatel, neupravuje přípustnost dovolání, nýbrž jeden z dovolacích důvodů.).
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm.c)].
Žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, dovolání tudíž není přípustné dle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Ze znění ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. vyplývá, že dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, je-li mezi novým rozsudkem soudu prvního stupně a právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil, příčinná souvislost potud, že právě právní názor odvolacího soudu byl určujícím pro nové rozhodnutí věci soudem prvního stupně. Tak tomu je u názoru na právní posouzení věci (u názoru na to, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popř. jak má být právní předpis vyložen). Právním názorem významným z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nejsou pokyny odvolacího soudu k doplnění řízení, jestliže byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen pro neúplnost skutkových zjištění, pokyny k odstranění procesních vad, popřípadě jiné pokyny o tom, jak má soud prvního stupně dále postupovat po procesní stránce; takovýto právní názor totiž žádným způsobem neusměrňuje soud prvního stupně v tom, jak má věc v novém rozsudku rozhodnout.
V dané věci je především nutno konstatovat, že předchozí rozsudek soudu prvního stupně ze dne 21. 2. 2002, č.j. 24 C 194/2001-34, který byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2002, č.j. 29 Co 310/2002-81, se lišil od rozsudku ze dne 20. 1. 2004, č.j. 24 C 194/2001-178, jen tím, že povinnost žalovaného k vyklizení bytu nevázal na zajištění přiměřeného náhradního bytu, nýbrž jen na zajištění náhradního bytu. Jen ve vztahu k bytové náhradě lze tedy považovat za splněnou podmínku vyplývající z §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., že bylo novým rozsudkem soudu prvního stupně rozhodnuto jinak než v rozsudku předchozím. Z odůvodnění zrušujícího usnesení odvolacího soudu ze dne 17. 10. 2002 však vyplývá, že prvý rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen pro nedostatek skutkových zjištění a nedostatečné odůvodnění, aniž by odvolací soud vyslovil ve vztahu k otázce bytové náhrady jakýkoli právní názor, jímž by soud prvého stupně byl v dalším řízení vázán. Dovolání v dané věci tedy není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.
Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání nezakládají a dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o.s.ř. v tomto případě uplatnitelný není) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o. s. ř.].
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo správně určenou právní normu nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – je výtka nesprávného právního posouzení věci založena především na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Ve skutečnosti tedy dovolatel brojí proti skutkovým zjištěním, učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly. Navíc rovněž namítá, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Přitom jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), stejně jako vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Na námitkách směřujících proti skutkovým zjištěním, resp. proti hodnocení důkazů, je založena dovolací argumentace zpochybňující aktivní legitimaci žalobkyně, závěr o tom, že předmětný byt splňuje zákonné znaky bytu služebního, prostorové vymezení předmětného bytu i naplnění výpovědních důvodů dle §711 odst. 1 písm. b) a d) obč. zák.
Namítané vady řízení (včetně způsobu provádění důkazů, vypořádání se s důkazními návrhy žalovaného a vyčerpání předmětu řízení), i kdyby byly dány (jak již bylo řečeno), přípustnost dovolání založit nemohou.
Ani námitky směřující proti právnímu posouzení věci nečiní napadené rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím zásadního právního významu.
Vychází-li rozhodnutí odvolacího soudu z (nezpochybnitelného) skutkového zjištění, že předmětný byt je bytem v domě ve vlastnictví žalující právnické osoby , který slouží k ubytování jejích pracovníků (a splňuje tak kritéria služebního bytu dle §7 odst. 1 písm. b/ zákona č. 102/1992 Sb.), pak nelze za otázku zásadního právního významu považovat otázku, zda jde o služební byt. Je totiž zřejmé, že žalovaným namítané okolnosti (zařazení domu, v němž se byt nalézá, do privatizace, prodej jiných domků s takovými byty do vlastnictví jejich nájemců, přenechání jiného domku do užívání dceři generálního ředitele ČD) nemají na posouzení povahy bytu dle §7 odst. 1 písm. b) zákona č. 102/1992 Sb. žádný vliv. Pokud pak jde o předpoklady uzavření smlouvy o nájmu služebního bytu dle §7 odst. 2 zákona č. 102/1992 Sb., z povahy věci vyplývá, že jejich splnění nepřichází v úvahu tam, kde nájem služebního bytu vznikl transformací práva osobního užívání podnikového bytu dle §871 odst. 4 obč. zák., jako v dané věci.
Názor, podle něhož nezkolaudovaná stavba právně neexistuje (a nelze se tudíž úspěšně domáhat přivolení k výpovědi z nájmu předmětného bytu pro porušení §694 obč. zák.), odporuje ustálené judikatuře dovolacího soudu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2429/99 /uveřejněn v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 12, pod C 824/, ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 22 Cdo 49/2004, a ze dne 1. 9. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2669/2004).
Ustálená judikatura též dovodila, že nelze – ani na základě aplikace §3 odst. 1 obč. zák. – založit nájemci, jemuž je v řízení o přivolení k výpovědi ukládána povinnost k vyklizení bytu dosud neexistující právo na bytovou náhradu, respektive kvalitativně vyšší formu bytové náhrady, než stanoví kogentní právní úprava obsažená v §712 odst. 5 obč. zák. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2003, sp. zn. 26 Cdo 545/2003, a ze dne 12. 8. 2003, sp zn. 21 Cdo 741/2002, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 25, pod C 1875, a sešit 27, pod C 2104, nebo ze dne 12. 3. 2004, sp. zn. 26 Cdo 255/2003, a ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1633/2003). Vyplývá-li tedy z ustanovení §712 odst. 5 věty druhé obč. zák., že v případě naplnění výpovědního důvodu dle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. je nejvyšší možnou formou bytové náhrady náhradní byt, a zajištěním náhradního bytu bylo vyklizení žalovaného z předmětného bytu podmíněno, pak ani otázka formy bytové náhrady nemůže mít zásadní právní význam.
Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Žalovaný z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobkyni v dovolacím řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalovanému právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. listopadu 2005
JUDr. Robert W a l t r , v.r.
předseda senátu