ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.2695.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 2695/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Roberta Waltra a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobců a/ F. N., b/ D. N., c/ Z. T., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1/ J. S., a 2/ M. S., zastoupeným advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 33 C 276/2002, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. června 2003, č. j. 19 Co 1139/2003-74, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. června 2003, č. j. 19 Co 1139/2003-74, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. 3. 2003, č.j. 33 C 276/2002-59, zamítl žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu „bytu, o velikosti 1+5 s příslušenstvím, I. kategorie, ve 2. podlaží, v domě čp. 226/3 v katastrálním území Č. B.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobců Krajský soud v Českých Budějovicích (soud odvolací) rozsudkem ze dne 12. 6. 2003, č.j. 19 Co 1139/2003-74, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že přivolil k výpovědi z nájmu dané žalovaným z předmětného bytu, určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, a uložil žalovaným předmětný byt vyklidit a vyklizený předat žalobcům do patnácti dnů ode dne, kdy jim bude zajištěn přiměřený náhradní byt; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Soudy obou stupňů vzaly za prokázané, že žalobci jsou spoluvlastníci předmětného domu, v němž se nalézá předmětný byt, jehož jsou žalovaní nájemci. Žalobci dali žalovaným výpověď z nájmu předmětného bytu, kterou odůvodnili tím, že předmětný byt potřebují pro syna žalobců a/ a b/ M. N., který je zletilý, má dlouhodobou známost, hodlá založit rodinu a nesvědčí mu žádný neodvozený právní důvod bydlení k bytu či domu, má tedy potřebu samostatného bydlení. Soudy obou stupňů dovodili, že výpovědní důvod dle §711 odst. 1 písm. a/ občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) je dán. Soud prvního stupně však s poukazem na věk žalovaných, jejich zdravotní stav, okolnost, že užívají předmětný byt již 40 let, dále na to, že změna prostředí by pro ně znamenala mimořádně nepříznivé důsledky, a na skutečnost, že žalobci v r. 2002 dosáhli změny účelu užívání jednoho z bytů v předmětném domě na nebytové prostory, dovodil, že výkon práva žalobců je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.
Odvolací soud naproti tomu dospěl k závěru že přes vážné okolnosti na straně žalovaných nelze žalobu zamítnout, neboť by tím byli žalobci nepřiměřeně omezováni ve výkonu vlastnického práva. Uvedl, že věk žalovaných, jejich zdravotní stav a změna prostředí (jejíž nepříznivé důsledky pro žalované soud prvního stupně nekonkretizoval) v daném případě nepřeváží potřebu a vůli pronajímatelů jako vlastníků domu využít předmětný byt pro potřeby zletilého syna. Zaujal názor, že je zcela na vůli žalobců, jak s byty ve svém vlastnictví naloží a že ve skutečnosti, že mají i jiný byt, který začali pronajímat a nepoužili ho pro potřeby syna, nelze spatřovat rozpor s dobrými mravy. Zdůraznil kvalitativně odlišný vztah k bytu na straně žalovaných, kteří jsou jeho nájemci, a na straně žalobců jako vlastníků, kteří by neměli být bez skutečně vážných důvodů omezováni v realizaci svého vlastnického práva. Poukázal též na skutečnost, že žalovaným vznikne právo na zajištění přiměřeného náhradního bytu v témže městě, takže i dostupnost lékařské péče zůstane žalovaným zachována.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., a v němž uplatnili dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Vyjádřili nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že ve skutečnosti, že žalobci mají mimo obytného domu, v němž je předmětný byt, a mimo vlastního rodinného domu ještě byt, který pronajímají jiným osobám, nelze spatřovat rozpor s dobrými mravy. Namítali, že je třeba objektivně posoudit možnost uspokojit bytovou potřebu syna žalobců a/ a b/ v bytě, který žalobci pronajímají. Navrhli, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – neúspěšnými účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 o.s.ř.) a je podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; vady tohoto druhu nebyly tvrzeny a jejich existence se ze spisu nepodává. Dovolací soud proto přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu posléze uvedeného ustanovení jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V dané věci jde o žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu odůvodněnou tvrzením, že žalobci (spoluvlastníci předmětného domu) potřebují předmětný byt pro syna žalobců a/ a b/.
Podle §711 odst. 1 písm. a) obč. zák. pronajímatel může vypovědět nájem bytu s přivolením soudu v případě, že byt potřebuje pro sebe, manžela, pro své děti, vnuky, zetě nebo snachu, své rodiče nebo sourozence.
V projednávané věci dospěly soudy obou stupňů k závěru, že žalobci prokázali, že potřebují předmětný byt pro syna žalobců a/ a b/, že tedy je dán výpovědní důvod dle §711 odst. 1 písm. a/ obč. zák., a tento závěr dovolatelé ani nezpochybňují.
Zbývá proto zabývat se dovoláním vznesenou otázkou, zda odvolací soud správně posoudil věc z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč.zák.
Podle ustálené judikatury ani v případě, že výpovědní důvod, uvedený v §711 odst. 1 písm. a) obč.zák. je dán, nemusí soud mimořádně návrhu na přivolení k výpovědi vyhovět, a to právě s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. Úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, a to s přihlédnutím k okolnostem na straně nájemce, ale i pronajímatele (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 1996, pod pořadovým číslem 36). V citovaném rozhodnutí se jako okolnosti, jež mohou mít při posouzení věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. právní význam, uvádí příkladmo zjištěný věk, zdravotní stav a důsledky, které by mohla mít pro zdravotní stav nájemce změna prostředí. Při úvaze o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč.zák., je tedy třeba brát v úvahu nejen důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení domáhá ten, který je z bytu vypovídán, ale i rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi z nájmu bytu domáhá. Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci – pronajímateli – spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) dočasně odepřena. Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace §3 odst. 1 obč.zák. podloženo úvahou zabývající se všemi výše uvedenými okolnostmi, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné. Dovolací soud dále vyslovil v rozsudku ze dne 16. 3. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1619/2003, (viz Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaný nakladatelstvím C. H. Beck, svazek 29, C 2682), názor, že k okolnostem významným pro posouzení, zda výpověď z nájmu bytu daná z důvodu potřeby bytu pro osoby vyjmenované v ustanovení §711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. není v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), patří též míra naléhavosti bytové potřeby osoby, v jejíž prospěch je nájem bytu vypovídán.
Odvolací soud se v souzené věci aplikací citovaného ustanovení zabýval a dospěl k závěru, že žalobcům nelze odepřít výkon jejich vlastnického práva. V této souvislosti mimo jiné zaujal názor, že v té skutečnosti, že žalobci mají i jiný byt, který začali pronajímat a nepoužili ho pro potřeby svého syna, rozpor s dobrými mravy spatřovat nelze. Zdůraznil přitom, že posouzení věci z hlediska dobrých mravů nesmí vést k eliminaci vlastníkova dispozičního práva.
Uvedené závěry odvolacího soudu nejsou v souladu s výše citovanou judikaturou. Absolutizované pojetí vlastnického práva vyjádřené v rozhodnutí odvolacího soudu by ve svých důsledcích vedlo k tomu, že by ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. bylo na výkon práva pronajímatele dát výpověď z nájmu bytu neaplikovatelné. Míra naléhavosti uspokojit potřebu bydlení syna žalobců a/ a b/ právě v bytě užívaném žalovanými je pak mimo jiné určována i tím, zda, popř. z jakých důvodů, nemůže uspokojovat tuto potřebu v jiném bytě ve vlastnictví žalobců. Z toho pak vyplývá nesprávnost závěru odvolacího soudu, že existence takového bytu nemůže (ani v souvislosti s jinými významnými hledisky) úvahu o aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. ovlivnit.
Se zřetelem k uvedenému dovolací soud podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu podle §243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta první za středníkem, §226 o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. listopadu 2004
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu