ECLI:CZ:NS:2023:26.CDO.2748.2022.1
sp. zn. 26 Cdo 2748/2022-125
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně ALAGAS s.r.o. , se sídlem v Ostravě, Nádražní 3222/138c, IČO 27768601, zastoupené Mgr. Tomášem Krásným, advokátem se sídlem v Ostravě, Milíčova 1386/8, proti žalovanému statutárnímu městu Ostrava , se sídlem v Ostravě, Prokešovo náměstí 1803/8, IČO 00845451, o oprávněnost výpovědi z nájmu a o vyklizení, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 27 C 88/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. května 2022, č. j. 15 Co 7/2022-103, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) částečným rozsudkem ze dne 22. 9. 2021, č. j. 27 C 88/2020-66, určil, že výpověď z nájmu části tam specifikovaných nebytových prostor ze dne 25. 8. 2020 daná žalovaným žalobkyni je neoprávněná (dále jen „výpověď“).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. 5. 2022, č. j. 15 Co 7/2022-103, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl.
Dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu není z posléze uvedených důvodů přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“
Žalobkyně ve svém dovolání nenapadla závěr odvolacího soudu o (absolutní) neplatnosti v ústní formě v roce 2012 učiněných změn písemné smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 29. 9. 2006, z něhož odvolací soud dovodil oprávněnost výpovědních důvodů spočívajících ve využívání nebytových prostor v rozporu se sjednaným účelem nájmu a ve změně předmětu podnikání v provozovně bez předchozího písemného souhlasu pronajímatele. V této souvislosti pouze namítá, že výpovědní důvody byly dány dlouhodobě a právní předchůdce žalovaného je nevyužil. Tato námitka je však irelevantní, neboť pro posouzení existence výpovědních důvodů je rozhodující, zda jsou dány k okamžiku doručení výpovědi (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněný pod č. 43/1999 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 26 Cdo 532/2002, které lze aplikovat i na nájem nebytových prostor, resp. nyní na nájem prostoru sloužícího k podnikání). Uvedenou námitku lze zohlednit pouze při posouzení toho, zda výpověď je v rozporu s dobrými mravy, čehož se žalobkyně rovněž dovolává.
Problematika dobrých mravů byla dříve upravena v §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“, přičemž uvedené ustanovení patřilo k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, jejíž vymezení tak závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, proto i v tomto případě je dovolací přezkum založen na posouzení úvah odvolacího soudu z hlediska přiměřenosti. Ustálená judikatura vychází z toho, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., je třeba učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, uveřejněné pod č. 53/2003 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1165/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2009, sp. zn. 26 Cdo 974/2008). S účinností od 1. 1. 2014 je tato problematika obsažena v §2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – dále „o. z.“ a v §8 o. z., který vylučuje právní ochranu při zjevném zneužití práva; judikaturu přijatou k výkladu rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák., lze přiměřeně aplikovat i na výklad podle o. z. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014, ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 26 Cdo 2539/2017, nebo ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4106/2017).
Jestliže odvolací soud po zvážení podstatných okolností případu s přihlédnutím k poměrům obou účastníků shledal, že výpověď není v rozporu s dobrými mravy, nelze jeho úvahu považovat za nepřiměřenou. Dovolatelka si jako podnikatelka, profesionálka, musela být vědoma neplatnosti ústních dodatků ke smlouvě o nájmu, a tedy toho, že nebytové prostory užívá v rozporu s ujednáními ve smlouvě o nájmu, přičemž k okolnosti, že výpověď byla učiněna v době pandemie covidu, nelze přihlížet. Rozpor s dobrými mravy nezpůsobuje ani skutečnost, že důvody výpovědi byly dány po delší dobu a předchozí pronajímatel jich nevyužil, neboť žalovaný mohl nájem vypovědět teprve po té, co se stal pronajímatelem (vlastníkem nemovitosti).
Vzhledem k tomu, že dovolání žalobkyně není přípustné, Nejvyšší soud jej podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu žalobkyně na odklad právní moci napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu právní moci dovoláním napadeného rozsudku [§243 písm. b) o. s. ř.], neboť jde o návrh akcesorický (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, nebo ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017).
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vzhledem k tomu, že v dané věci byl vydán zatím jen částečný rozsudek, bude i o nákladech řízení (včetně řízení dovolacího) rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci samé.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 2. 2023
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu