ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.2773.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 2773/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně Z. R. , zastoupené JUDr. Jiřinou Hážovou, advokátkou se sídlem v Kladně, náměstí Starosty Pavla 14, proti žalovanému statutárnímu městu Kladnu , se sídlem v Kladně, náměstí Starosty Pavla 44, zastoupenému JUDr. Jiřím Linkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 41/39, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 13 C 178/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2009, č. j. 27 Co 301/2009-47, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2009, č. j. 27 Co 301/2009-47, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 10. března 2009, č. j. 13 C 178/2008-29, vyhověl žalobě a určil, že je neplatná výpověď žalovaného (ze dne 28. července 2008) z nájmu žalobkyně k „bytu č. 7 o velikosti 2+1 ve 3. nadzemním podlaží domu č. p. 2064 ulice M. H. v K.“ (dále též jen „Výpověď“ a „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. listopadu 2009, č. j. 27 Co 301/2009-47, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů především za zjištěno, že žalovaný dal žalobkyni výpověď z nájmu předmětného bytu z důvodu podle §711 odst. 2 písm. c/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), že Výpověď odůvodnil konstatováním, že žalobkyně má vedle předmětného bytu ještě dům č. p. 24 – objekt bydlení, v obci D., katastrální území D. u K. (dále jen „dům č. p. 24“), a že žalobkyně (nájemkyně předmětného bytu) ke dni doručení Výpovědi skutečně vlastnila dům č. p. 24. Dále zjistily, že dům č. p. 24 původně nebyl způsobilý k trvalému bydlení, že syn žalobkyně ho na vlastní náklady zrekonstruoval, že z hlediska vnitřní dispozice obsahuje dům č. p. 24 jednu bytovou jednotku, v níž (po rekonstrukci) bydlí syn žalobkyně, jeho družka a jejich nezletilé děti, a že od roku 2001 žije žalobkyně v předmětném bytě a řádně plní povinnosti vyplývající z nájmu bytu. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně – s odkazem na ustanovení §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. – dovodil, že „žaloba byla podána po právu, neboť na žalobkyni nelze spravedlivě požadovat, aby opustila jediný byt, který dlouhodobě užívá a přistěhovala se do rodiny svého syna“. Současně – byť bez bližšího odůvodnění – dovodil, že Výpověď je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Naproti tomu odvolací soud především dovodil, že byl naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák., neboť – jak výslovně uvedl – „ke dni doručení výpovědi z nájmu bytu byla ( žalobkyně ) vlastnicí domu v D., ve kterém se nachází bytová jednotka“ . Poté rovněž dovodil, že Výpověď není v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.). S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. 26 Cdo 1619/2003 konstatoval, že rozhodnými okolnostmi při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. jsou zjištěný věk, zdravotní stav a důsledky, které by mohla mít pro zdravotní stav nájemce změna prostředí; naopak žalovanou tvrzené důvody (dispozice domu č. p. 24, která neumožňuje její bydlení s rodinou syna, a to, že syn dům č. p. 24 zrekonstruoval vlastními prostředky) nepokládal za právně významné okolnosti při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. Proto vyhovující rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Odvolacímu soudu především vytkla, že na naplněnost výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. c/ o.s.ř. usoudil pouze z toho, že vedle předmětného bytu měla ještě dům č. p. 24. Jde-li o posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák., měl odvolací soud podle jejího názoru vzít v úvahu její věk, který vyplývá již z jejího označení v žalobě. Měla rovněž za to, že se nemůže přestěhovat do domu č. p. 24, „který není dispozičně uzpůsoben tomuto soužití, neboť v domě s jednou bytovou jednotkou žije pětičlenná rodina jejího syna, a tedy tento dům není uzpůsoben soužití tří generací …“. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) zastává dovolací soud názor, že dovoláním byl zpochybněn jak závěr o naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák., tak také závěr, který odvolací soud přijal s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.
Při posuzování otázky naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. vycházel dovolací soud z judikatury, na níž se soudní praxe ustálila při výkladu ustanovení §711 odst. 1 písm. g/ zákona č. 40/1964 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. – dále jen „obč. zák. před novelou“ (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 20. května 2008, sp. zn. 26 Cdo 2777/2007, a z 10. listopadu 2009, sp. zn. 26 Cdo 5383/2008).
Ustálená soudní praxe dovodila, že o situaci, kdy nájemce má ve smyslu §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. před novelou (nyní §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.) dva nebo více bytů, jde v případě, svědčí-li nájemci právní titul k užívání dvou (více) bytů. Tak je tomu nejen tehdy, kdy nájemci svědčí právo nájmu bytu ve smyslu §685 a násl. obč. zák. ke dvěma (více) bytům, ale i tehdy, užívá-li nájemce jeden byt z titulu práva nájmu bytu a další byt z titulu vlastnického práva k domu či bytu či práva odpovídajícího věcnému břemenu apod. Z hlediska naplněnosti předpokladu existence dvou (více) bytů ve smyslu ustanovení §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. před novelou (nyní §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.) je tedy především rozhodné, zda nájemci svědčí dva, resp. více právních titulů zakládajících právo na bydlení trvalé povahy (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1978, pod pořadovým číslem 14, str. 160, dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. srpna 2000, sp. zn. 26 Cdo 813/99, a ze dne 12. července 2007, sp. zn. 26 Cdo 1837/2006). Přitom soudní praxe se ustálila v názoru, že také existenci výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. před novelou (nyní §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.) je nutno posuzovat k okamžiku doručení výpovědi nájemci bytu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. února 1999, sp. zn. 2 Cdon 1081/97, uveřejněný pod č. 68 v sešitě č. 7 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, a ze dne 16. února 2006, sp. zn. 26 Cdo 2460/2005).
Z ustanovení §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. před novelou (§711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.) však vyplývá, že výpovědní důvod podle citovaného ustanovení není naplněn, nelze-li na nájemci „spravedlivě požadovat“, aby užíval pouze jeden ze dvou či více bytů, které má. Ustanovení §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. před novelou (nyní §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.) patří – vzhledem k užitému slovnímu spojení „spravedlivě požadovat“ – k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak ponechávají na soudu, aby podle svého uvážení v každém konkrétním případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Přitom v soudní praxi nebyl doposud zaznamenán odklon od právního názoru, že uvedený pojem je zapotřebí posuzovat především z objektivního hlediska (srov. např. R 62/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. října 1996, sp. zn. 2 Cdon 252/96, uveřejněný v příloze sešitu č. 14 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, a ze dne 19. listopadu 2003, sp.zn. 26 Cdo 1772/2002). Soudní praxe – a to i s přihlédnutím ke znění §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. před novelou – se ustálila v názoru, že musí jít o stav, kdy nájemce „užívá“ dva či více bytů k účelu, k němuž je byt určen, tj. k bydlení (zásadně zde nelze zahrnout např. případy, kdy nájemce užívá jeden ze dvou bytů k uskladnění nábytku, k podnikání či zanechá-li byt prázdný – srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. října 2000, sp. zn. 26 Cdo 2471/99, uveřejněného pod č. 4 v sešitě č. 1 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. března 2000, sp. zn. 26 Cdo 209/2000), a přitom na něm – z objektivního hlediska – nelze spravedlivě požadovat, aby svou potřebu bydlení uspokojoval užíváním pouze jednoho bytu. Soudní praxe rovněž dovodila, že o situaci, kdy na nájemci nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt (§711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. před novelou), jde především tehdy, jestliže užívá k bydlení současně dva byty, z nichž ani jeden nevyhovuje svou velikostí či kvalitou bytové potřebě nájemce a členů jeho rodiny, nebo tehdy, užívá-li druhý byt v místě svého pracoviště, odkud nemůže denně dojíždět do místa trvalého bydliště apod. Bez významu není ani okolnost, po jakou dobu stav užívání dvou (více) bytů trvá, a zda (případně jaké) činí nájemce kroky k vyřešení bytové situace (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. října 2000, sp. zn. 26 Cdo 2471/99, uveřejněný pod č. 4 v sešitě č. 1 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura).
O situaci výše uvedenou (faktické užívání dvou bytů) v daném případě sice nejde, avšak z dikce uvedeného ustanovení nelze dovozovat, že by výpovědní důvod dle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. před novelou byl uplatnitelný výlučně v situaci, kdy nájemce skutečně užívá k bydlení dva a více bytů. Ustálená soudní praxe (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 107/2004, z 24. června 2004, sp. zn. 26 Cdo 761/2003, z 1. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 909/2004, a 12. července 2007, sp. zn. 26 Cdo 1837/2006) totiž dovodila, že ustanovení §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. před novelou (nyní §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák.) je třeba vyložit a aplikovat tak, aby bylo dosaženo spravedlivého uspořádání vztahů pronajímatele a nájemce, a mimo jiné též eliminován stav, kdy nájemce na úkor pronajímatele sám využívá výhod regulovaného nájemného a svou vlastní nemovitost, v níž by bez obtíží mohl uspokojovat svou bytovou potřebu, pronajímá za tržní nájemné, resp. svůj další nájemní byt za těchto pro něj výhodných podmínek např. podnajímá či vůbec nevyužívá.
V poměrech projednávané věci není – s přihlédnutím ke zjištěnému skutkovému stavu – bez významu ani otázka, zda nájemce má objektivně možnost byt ve vlastní nemovitosti k bydlení užívat. V rozsudku ze dne 11. října 2000, sp. zn. 26 Cdo 2471/99, uveřejněném pod č. 4 v sešitě č. 1 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud České republiky mimo jiné dovodil, že na nájemcích (jimž byla dána výpověď z nájmu bytu z důvodu podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.) lze spravedlivě požadovat, aby užívali byt v nemovitosti vlastnicky náležející žalované, neboť měli objektivně možnost zajistit si v této nemovitosti pro sebe vyhovující bytové podmínky, a pokud tak neučinili, nelze tuto skutečnost zohlednit k tíži žalobce – vlastníka nemovitosti, v níž se nachází byt, z něhož dostali žalovaní výpověď. V uvedeném rozhodnutí byl dále vyjádřen názor, že při hodnocení, zda lze na nájemci spravedlivě požadovat, aby k bydlení užíval pouze jeden byt, není bez významu okolnost, po jakou dobu stav užívání dvou (více) bytů trvá a zda (příp. jaké) činí nájemce kroky k vyřešení své bytové situace. Nejvyšší soud dále dovodil, že neužívá-li nájemce fakticky byt v nemovitosti, jejímž je vlastníkem, avšak má objektivní možnost jej užívat, je třeba rovněž zkoumat, zda takový byt je způsobilý uspokojovat bytové potřeby jeho rodiny, tj. zda na něm lze spravedlivě požadovat, aby užíval právě a pouze tento byt ve své nemovitosti; přitom nelze ponechat bez povšimnutí ani velikost, případně vybavení takového bytu (srov. rozsudky ze dne 18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 107/2004, uveřejněný pod C 2685 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a ze dne 24. června 2004, sp. zn. 26 Cdo 761/2003).
Z dovoláním nezpochybněného skutkového stavu vyplývá, že žalobkyně byla nájemkyní předmětného bytu a že ke dni dání Výpovědi byla rovněž vlastnicí domu č. p. 24. Na tomto skutkovém základě přijal odvolací soud právní názor, že byl naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. Jestliže se však nezabýval otázkou, zda lze na dovolatelce spravedlivě požadovat, aby užívala pouze byt v domě č. p. 24 (a to i z pohledu okolností, které v této souvislosti tvrdila a které uvedla rovněž v dovolání), je jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž nesprávné. Už na tomto místě dovolací soud připomíná, že při posuzování otázky, zda lze na nájemci spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt, nelze „izolovaně“ zdůrazňovat a ve skutečnosti vytrhávat z kontextu pouze jednu okolnost a ve skutečnosti opomenout a tudíž ani nevyhodnotit další právně významné okolnosti, tj. i okolnosti na straně pronajímatele. Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. byl použit opodstatněně.
Je-li – s přihlédnutím k řečenému – neúplně a tudíž nesprávně vyřešena otázka naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák., je předčasné zabývat se správností názoru, který odvolací soud přijal s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Dovolací soud však přes to pokládá za potřebné se i k tomuto vyjádřit.
Soudní praxe se již v minulosti (tj. za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb.) ustálila v názoru, že při rozhodování o přivolení k výpovědi pronajímatele z nájmu bytu má své místo úvaha, zda výpověď z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Přitom dlouhodobě ustálená soudní praxe dosud nezaznamenala odklon ani od názoru, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. před novelou, je nutno učinit (zejména v případě, že se účastník řízení tohoto ustanovení výslovně dovolává) po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje nájemce (zde může jít např. o rodinné a sociální poměry vyklizovaného apod.), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi z nájmu bytu domáhá (pronajímatele) – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96. Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci – pronajímateli – spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) dočasně odepřena. Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace §3 odst. 1 obč. zák. podloženo úvahou zabývající se všemi rozhodnými okolnostmi, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné. Přitom úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, jak to vyplývá z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněného pod č. 36 v sešitě č. 7 z roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. před novelou tedy je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního občanského práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít.
S uvedenými názory se Nejvyšší soud ztotožňuje i v současné době. Je ovšem zapotřebí zdůraznit, že v řadě svých rozhodnutí (srov. rozsudky z 23. listopadu 2009, sp. zn. 26 Cdo 1592/2008, z 25. listopadu 2009, sp. zn. 26 Cdo 1109/2009, z 23. března 2010, sp. zn. 26 Cdo 2561/2008, z 27. dubna 2010, sp. zn. 26 Cdo 4093/2008, a dále např. usnesení z 24. srpna 2009, sp. zn. 26 Cdo 4908/2007) zaujal právní názor (který sdílí i v projednávané věci), že podle právní úpravy účinné od 31. března 2006 posuzuje soud otázku rozporu výpovědi pronajímatele z nájmu bytu s dobrými mravy ( §3 odst. 1 obč. zák. ) v rámci úvahy o neplatnosti výpovědi (§39 obč. zák. ). Pro úplnost je zapotřebí dodat, že při posuzování otázky neplatnosti výpovědi z nájmu bytu podle §39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy budou právně významné pouze skutečnosti, které byly objektivně dány v době, kdy pronajímatel uvedený právní úkon (výpověď z nájmu bytu) doručil nájemci; okolnosti nastalé po tomto okamžiku nelze při tomto právním posouzení zohledňovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. listopadu 2010, sp. zn. 26 Cdo 5277/2009).
Z řečeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Dovolací soud jej proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil a podle §243b odst. 3 věty první o.s.ř. pak věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta první o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. dubna 2011
JUDr. Miroslav F e r á k, v. r.
předseda senátu