ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.2818.99.1
sp. zn. 26 Cdo 2818/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Michala Mikláše ve věci žalobkyně Č. s. r. o., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) B. Š. a 2) B. Š., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 13 C 52/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. července 1999, č. j. 9 Co 488/98-47, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Labem (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. dubna 1998, č. j. 13 C 52/97-26, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi z nájmu „bytu o velikosti 3+1 s příslušenstvím v prvním patře domu čp. 79 v Ú. – S. (dále jen „předmětný byt\", resp. „byt\"), kterou dal navrhovatel odpůrcům\", určil, že „tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci tohoto rozsudku\", žalovaným (a všem, kdo s nimi bydlí) uložil byt vyklidit do 15 dnů od „přidělení přiměřeného náhradního bytu\" a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání všech účastníků řízení Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. července 1999, č. j. 9 Co 488/98-47, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu, dané žalobkyní žalovaným dne 28. února 1997 (dále jen „výpověď ze dne 28. února 1997\"), a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Soud prvního stupně otázku platnosti výpovědi ze dne 28. února 1997 výslovně neposuzoval a zabýval se naplněností v ní uplatněných výpovědních důvodů podle §711 odst. 1 písm. a/, e/, f/ a g/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.\"). Naproti tomu odvolací soud především dovodil, že ve výpovědi ze dne 28. února 1997 jako jednostranném hmotněprávním úkonu, který musí vedle obecných náležitostí právních úkonů obsahovat rovněž náležitosti stanovené v §710 a §711 obč. zák., nejsou „náležitě konkretizovány\" výpovědní důvody podle §711 odst. 1 písm. a/ a f/ obč. zák. (na výpovědních důvodech podle §711 odst. 1 písm. e/ a g/ obč. zák. již žalobkyně v odvolacím řízení podle vyjádření odvolacího soudu „netrvala\"). I přes právě uvedený závěr však následně dovodil, že z hlediska požadované konkretizace výpovědního důvodu snad obstojí výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. a/ obč. zák., spočívající podle žalobkyně v potřebě ubytovat v bytě svou dceru, avšak uzavřel, že výkladem citovaného ustanovení lze dospět k závěru, že zmíněný výpovědní důvod může uplatnit pouze fyzická osoba a nikoliv osoba právnická, kterou je rovněž žalobkyně. Ohledně výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. f/ obč. zák. odvolací soud navíc uvedl, že „je charakterizován stavební souvislostí bytu s nebytovými prostorami, schválenou na základě stavebního zákona, existující již v době podání výpovědi\".
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. S přihlédnutím k jeho obsahu v něm uplatnila dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.\"). V dovolání, byť poněkud nesrozumitelně, především uvedla, že se neztotožňuje se závěrem, „že obchodní společnost jako vlastník nemovitosti nemůže podat tento žalobní návrh, neboť údajně nejsou náležitě konkretizovány výpovědní důvody o přivolení výpovědi z nájmu k bytu\". Z dalšího obsahu dovolání lze však jednoznačně dovodit její nesouhlas se závěrem, že výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. může uplatnit pouze fyzická osoba a nikoliv osoba právnická. Má totiž zato, že potřeba bytu může svědčit i pronajímateli, který je obchodní společností; existuje zde potřeba, aby byt za účelem správcovství, údržby a hlídání celé nemovitosti užívala buď „členka společnosti či rodinný příslušník vlastnice\", jak žalobkyně výslovně v dovolání uvedla. Dále namítla, že žalovaní jsou podílovými spoluvlastníky rodinného domu ve V. a byt se pouze účelově snaží držet pro svou dceru. Byt je však třeba uvolnit z důvodu rekonstrukce celé nemovitosti. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 2. července 1999, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.\").
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř.) a je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Napadený rozsudek byl proto podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. přezkoumán v celém rozsahu, přičemž dovolací soud byl vázán uplatněným dovolacím důvodem i jeho obsahovou konkretizací. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §237 o.s.ř. a k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.); zmíněné vady však namítány nebyly a jejich existence se nepodává ani z obsahu spisu.
O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. jde tehdy, jestliže soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo správně určenou právní normu nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., včetně jeho obsahové konkretizace, půjde v dovolacím řízení o odpověď na otázku, zda v daném případě lze pokládat výpověď ze dne 28. února 1997 za právní úkon, který je – z důvodu nedostatečné konkretizace užitých výpovědních důvodů podle §711 odst. 1 písm. a/ a f/ obč. zák. – ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. neplatný pro neurčitost právě ohledně zmíněných výpovědních důvodů. Současně půjde o posouzení, zda podle §711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. může nájem bytu vypovědět pouze pronajímatel – fyzická osoba, jak dovodil odvolací soud, či zda tohoto výpovědního důvodu může užít rovněž pronajímatel – právnická osoba, jak míní žalobkyně.
Podle §710 odst. 1 obč. zák. nájem bytu zanikne písemnou dohodou mezi pronajímatelem a nájemcem nebo písemnou výpovědí. Pronajímatel přitom může vypovědět nájem bytu jen s přivolením soudu a z důvodů taxativně zákonem stanovených (§711 odst. 1 obč. zák. ). Odkázala-li žalobkyně ve výpovědi ze dne 28. února 1997 na ustanovení §711 odst. 1 písm. a/, e/, f/ a g/ obč. zák., pak je třeba konstatovat, že pronajímatel může – s přivolením soudu – nájem bytu vypovědět mimo jiné tehdy, jestliže potřebuje byt pro sebe, manžela, pro své děti, vnuky, zetě nebo snachu, své rodiče nebo sourozence (§711 odst. 1 písm. a/ obč. zák.), je-li potřebné z důvodu veřejného zájmu s bytem nebo s domem naložit tak, že byt nelze užívat nebo vyžaduje-li byt nebo dům opravy, při jejichž provádění nelze byt nebo dům delší dobu dále užívat (§711 odst. 1 písm. e/ obč. zák.), jde-li o byt, který souvisí stavebně s prostory, určenými k provozování obchodu nebo jiné podnikatelské činnosti a nájemce nebo vlastník těchto nebytových prostor chce tento byt užívat (§711 odst. 1 písm. f/ obč. zák.), má-li nájemce dva nebo více bytů, vyjma případů, že na něm nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt (§711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.).
Podle ustálené judikatury musí výpověď pronajímatele z nájmu bytu splňovat jednak náležitosti stanovené v §710 odst. 1 a 3 obč. zák., jednak obecné náležitosti právního úkonu ve smyslu §34 a násl. obč. zák. Podle §37 odst. 1 obč. zák. musí být projev vůle učiněn mimo jiné určitě; jinak je neplatný. Požadavek určitosti (§37 odst. 1 obč. zák.) se týká i specifikace užitého výpovědního důvodu. Přitom zmíněnému požadavku neodporuje, je-li uplatněný výpovědní důvod ve výpovědi z nájmu bytu vymezen uvedením skutkových okolností, které jej zakládají. Pro úplnost zbývá dodat, že k výpovědi může ovšem soud přivolit pouze za předpokladu, že ke dni doručení výpovědi nájemci byl tímto způsobem skutkově vymezený výpovědní důvod skutečně naplněn (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. listopadu 1998 sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněný pod č. 43 v sešitě č. 7 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a pronajímatel v řízení o přivolení k výpovědi svá tvrzení o skutečnostech, jimiž je výpověď odůvodněna, rovněž prokáže – ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud České republiky v rozsudcích z 8. června 1999, sp. zn. 26 Cdo 2259/98, a z 24. února 2000, sp. zn. 20 Cdo 1456/99.
Závěr o neurčitosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit. Podle §35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není - li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Projev vůle pronajímatele, vtělený do výpovědi z nájmu bytu, je tedy určitý, jestliže je výkladem objektivně pochopitelný; jinak řečeno, může - li typický účastník v postavení adresáta výpovědi z nájmu tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu odpovídajícím způsobem vnímat. Ke stejným závěrům dospěl Nejvyšší soud v rozsudcích ze dne 17. srpna 1999, sp. zn. 26 Cdo 1663/99, a ze dne 17. února 2000, sp. zn. 26 Cdo 2535/98.
Z obsahu spisu vyplývá, že v dané věci se žalobou, podanou u soudu prvního stupně dne 17. března 1997, žalobkyně domáhala přivolení k výpovědi z nájmu bytu, kterou dala žalovaným dne 28. února 1997 (dále opět jen „výpověď ze dne 28. února 1997\"). Přitom ve výpovědi ze dne 28. února 1997 uvedla, že dává žalovaným „výpověď z nájmu bytu dle §711 odst. 1 písm. a), e), f), g) obč. zák.\", a užité výpovědní důvody specifikovala pouze tak, že „tento předmětný byt o velikosti 1+3 v I. podlaží navrhovatelka potřebuje pro rodinného příslušníka, dceru, která současně je ve společnosti zaměstnána\".
Z uvedeného vyplývá, že shora vymezenému požadavku určitosti výpovědi z nájmu bytu učinila žalobkyně zadost pouze ve vztahu k výpovědnímu důvodu podle §711 odst. 1 písm. a/ obč. zák., jak v konečném důsledku správně uzavřel odvolací soud. V této souvislosti lze pouze připomenout, že již v rozsudku ze dne 22. prosince 1998, sp. zn. 3 Cdon 1477/96, uveřejněném pod č. 38 v sešitě č. 4 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud České republiky dovodil, že požadavku skutkové konkretizace důvodu výpovědi z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. odpovídá, aby pronajímatel ve výpovědi též uvedl, ve prospěch které z osob v tomto ustanovení uvedených byt potřebuje. Protože další výpovědní důvody, tj. výpovědní důvody podle §711 odst. 1 písm. e/, f/ a g/ obč. zák., žalobkyně ve výpovědi ze dne 28. února 1997 nijak skutkově nevymezila, lze – s přihlédnutím ke shora uvedenému výkladu – pokládat za správný odvolacím soudem přijatý závěr, že tyto výpovědní důvody nebyly „náležitě konkretizovány\", tedy závěr, že výpověď ze dne 28. února 1997 je ve vztahu k těmto výpovědním důvodům neplatná pro neurčitost. Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. tedy nebyl v tomto ohledu použit důvodně.
Již v rozsudku ze dne 28. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 213/97, Nejvyšší soud České republiky dovodil, že právnická osoba, která je pronajímatelem bytu, nemůže vypovědět nájem bytu podle §711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. V rozsudku ze dne 26. března 1998, sp. zn. 3 Cdon 1/96, uveřejněném pod č. 154 v sešitě č. 21 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, pak Nejvyšší soud České republiky přijal závěr, že vypovědět nájem bytu podle §711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. může pouze pronajímatel – fyzická osoba. Ke stejnému závěru („Vypovědět nájem bytu podle §711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. lze z důvodu potřeby bytu k bydlení, tj. uspokojení potřeby, samotného pronajímatele, nebo dalších fyzických osob, které jsou v uvedeném vztahu k pronajímateli. Potřeba bytu pro pronajímatele, jímž je právnická osoba, nepřichází v úvahu.\") dospěl Nejvyšší soud rovněž v rozsudku ze dne 26. května 1999, sp. zn. 2 Cdon 921/97. Od těchto závěrů se Nejvyšší soud neodchyluje ani v projednávané věci; proto je správný rovněž závěr, že žalobkyně jako právnická osoba nemohla vypovědět nájem bytu z důvodu uvedeného v ustanovení §711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. Ani zde tedy nebyl dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. použit důvodně.
Protože správnost rozhodnutí odvolacího soudu se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud - aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) - dovolání zamítl (§243b odst. 1 věta před středníkem, odst. 5 o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalovaným náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti žalobkyni právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. dubna 2001
JUDr. Miroslav F e r á k, v.r.
předseda senátu