ECLI:CZ:NS:2014:26.CDO.2876.2014.1
sp. zn. 26 Cdo 2876/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce hlavního města Prahy , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupeného prof. Dr.h.c. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Dlouhá 741/13, proti žalované euroAWK s.r.o. , se sídlem v Praze 10 – Vršovicích, Konopišťská 739/16, IČO: 43965717, zastoupené JUDr. Ondřejem Rathouským, advokátem se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Ovocný trh 1096/8, o vyklizení nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 15 C 70/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. ledna 2014, č. j. 70 Co 485/2013-365, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.388,- Kč k rukám prof. Dr.h.c. JUDr. Jana Kříže, CSc., advokáta se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Dlouhá 741/13, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 22. března 2012, č. j. 70 Co 77/2012-162, zrušil v pořadí první rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 (soudu prvního stupně) ze dne 19. října 2011, č. j. 15 C 70/2011-108, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V dalším řízení soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 1. července 2013, č. j. 15 C 70/2011-300, uložil žalované povinnost odstranit (do patnácti dnů od právní moci rozsudku) všechna velkoplošná reklamní zařízení a stavby pro reklamu identifikované prostřednictvím tam uvedených GPS souřadnic jejich geometrických středů (dále jen „reklamní zařízení a stavby pro reklamu“) z pozemků žalobce parc. č. 803/26, 914/1, 970/99, 970/100 a 970/120 v katastrálním území Malešice (dále jen „předmětné pozemky“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 9. ledna 2014, č. j. 70 Co 485/2013-365, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dovolatelka) včasné dovolání (k němuž se žalobce prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil), jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb./ – dále opět jen „o.s.ř.“). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací však dospěl k závěru, že z posléze uvedených příčin není dovolání podle citovaného ustanovení přípustné.
V ustálené soudní praxi není pochyb o tom, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Zpochybnila-li proto dovolatelka závěr o neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 1. dubna 2000, na jejímž základě měla na předmětných pozemcích umístěny reklamní zařízení a stavby pro reklamu (dále jen „Nájemní smlouva“), poukazem na to, co bylo obsahem vůle jejích účastníků a jak měla být tato vůle interpretována, napadla správnost skutkového (nikoli právního) závěru odvolacího soudu. Výtka nesprávného právního posouzení věci je tak v tomto ohledu nepřípustně založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Z toho vyplývá, že vedle způsobilého dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 a 3 o.s.ř.) dovolatelka v dovolání uplatnila rovněž nezpůsobilý dovolací důvod, jehož prostřednictvím se pokusila zpochybnit správnost zjištěného skutkového stavu.
K dovolacím námitkám podřaditelným pod způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 a 3 o.s.ř.) lze uvést následující.
Výrazem ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je (procesně)právní názor, že v souzené věci – s přihlédnutím k obsahu spisu – nenastaly před uplatněním „změny“ žaloby (uskutečněné podáním žalobce ze 14. ledna 2013 /viz č. l. 182 až 186 spisu/ a připuštěné usnesením soudu prvního stupně z 24. ledna 2013, č. j. 14 C 70/2011-198) účinky koncentrace řízení ve smyslu §118b odst. 1 o.s.ř.; uvedené „změně“ (ve skutečnosti pouhému upřesnění) žaloby totiž nepředcházelo poučení účastníků o koncentraci řízení a jejích účincích (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněný pod č. 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Bylo-li v této souvislosti v dovolání poukazováno rovněž na průběh jednání před soudem prvního stupně dne 19. října 2011, je zapotřebí zdůraznit, že z protokolu o tomto jednání (viz č. l. 104 až 107 spisu) se podává, že se při něm dostalo účastníkům toliko poučení podle §119a o.s.ř. Takovéto poučení však nebrání uplatňování nových skutečností a důkazů účastníky řízení poté, co odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně, vyhlášené po tomto poučení, a věc mu vrátil k dalšímu řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 11. srpna 2009, sp. zn. 21 Cdo 4419/2008, uveřejněný pod č. 29/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Za této situace je tudíž vyloučeno uvažovat o tom, že zmíněná „změna“ žaloby byla spojena s nepřípustným uplatňováním nových skutečností a důkazů, jak se mylně domnívala dovolatelka.
Při posuzování dovolacích námitek vztahujících se k hmotněprávnímu posouzení věci dovolací soud vycházel z dosavadních právních předpisů (§3074 odst. 1 věta první za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Ustálená soudní praxe zastává názor, že projev vůle je neurčitý, je-li nejistý jeho obsah, tj. nepodařilo-li se obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit, a je nesrozumitelný, jestliže nebylo dosaženo – vadným slovním zprostředkováním – jasného vyjádření této vůle. Neurčitost či nesrozumitelnost právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem (§35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“) nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit. Podle §35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil. Bezvýhradně však platí, že obsah písemného právního úkonu lze vykládat podle vůle toho, kdo ho učinil, jen za předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jazykovým projevem učiněným v písemné formě. Výkladem nelze již učiněný projev vůle doplňovat, měnit či dokonce nahrazovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, uveřejněný pod č. C 1627 ve svazku 23 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle (neurčitý projev vůle je sice srozumitelný, avšak nejistý je jeho obsah – jednajícímu se nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem vyjádřit) je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že účastníkům smlouvy je jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to poznatelné z textu listiny. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2002, sp. zn. 33 Cdo 512/2000, uveřejněný pod č. C 1108 ve svazku 15 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Uvedené právní názory dovolací soud sdílí – i přes v tomto směru uplatněné dovolací námitky – též v poměrech souzené věci. Zastává přitom názor, že příčinu opustit je nezavdává ani nález Ústavního soudu České republiky z 28. února 2013, sp. zn. III. ÚS 3900/12 (ostatně s názory tam přijatými se vypořádal již Ústavní soud České republiky v usnesení ze dne 18. července 2013, sp. zn. III. ÚS 1594/13, jímž odmítl ústavní stížnost podanou proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2013, sp. zn. 26 Cdo 3244/2012, vydanému v typově obdobném případě). Navíc v citovaném nálezu Ústavní soud dovodil, že tam posuzovaná nájemní smlouva byla uzavřena dílem písemně a dílem konkludentně, a to za situace, kdy písemný záznam smlouvy odkazoval pro účely vymezení předmětu nájmu na listinu, která nebyla vůbec vyhotovena (k tomu viz odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. července 2012, sp. zn. 26 Cdo 1333/2012). V posuzovaném případě však o takovou situaci nejde (pročež se odvolací soud nemohl od uvedeného nálezu odchýlit, natož porušit právo dovolatelky na přesvědčivé vysvětlení důvodu takové odchylky). Je tomu tak proto, že Nájemní smlouva zde byla uzavřena výlučně (tj. „jako celek“) v písemné formě (nikoli tedy zčásti písemně a zčásti ústně či dokonce konkludentně).
Za tohoto stavu nelze v poměrech projednávané věci opomenout ani následující. Pro obecnou nájemní smlouvu (§663 a násl. obč. zák.), o níž jde i v daném případě, není předepsána obligatorní písemná forma. Byla-li však taková smlouva sjednána písemně, musí být už v ní pronajatá věc dostatečně určitě konkretizována. Nelze přitom zajisté namítat nic proti tomu, aby předmět nájmu byl identifikován odkazem na listinu, která je přílohou smlouvy či její součástí. Ostatně uvedený způsob vymezení předmětu nájmu Nejvyšší soud výslovně připustil např. v rozsudku ze dne 31. května 2007, sp. zn. 29 Odo 59/2003, uveřejněném pod č. C 5139 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu (dále jen „uveřejněný rozsudek“). V naznačených souvislostech ovšem není možné libovolně „řetězit“ odkazy na různé, na sebe navazující, listiny. Takové kladení jednoho odkazu za druhým, aniž by bylo zřejmé, kde má svůj konec, předpokladu určitosti vymezení předmětu nájmu zjevně nevyhovuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 21. března 2013, sp. zn. 26 Cdo 3244/2012, a usnesení z 11. června 2013, sp. zn. 26 Cdo 2946/2012, proti nimž byly podány ústavní stížnosti, které Ústavní soud odmítl usneseními ze 4. července 2013, sp. zn. III. ÚS 1594/2013, a z 25. července 2013, sp. zn. III. ÚS 2121/2013). Není-li však požadavek určitosti předmětu nájmu dodržen, stíhá písemný právní úkon (ač tato forma nebyla stanovena zákonem, ale byla sjednána) sankce absolutní neplatnosti podle §37 odst. 1 obč. zák. (srov. opět uveřejněný rozsudek). Zbývá dodat, že uvedené právní názory se nikterak neprotiví závěrům vysloveným v rozsudcích Nejvyššího soudu z 26. března 2008, sp. zn. 32 Odo 1242/2005, a z 26. listopadu 2009, sp. zn. „33 Cdo 2506/2007“ (správně 33 Cdo 2509/2007), jak chybně uvažovala dovolatelka.
V posuzovaném případě bylo předmětem nájmu přenechání „míst a ploch“ na předmětných pozemcích ve vlastnictví žalobce (nikoli „celých“ těchto pozemků), přičemž samotná Nájemní smlouva neobsahovala konkrétní vymezení předmětu nájmu, nýbrž odkazovala v tomto směru na Přílohu č. 1, která měla být každé čtvrtletí tzv. „aktualizována“. Pro určení předmětu nájmu jsou tak významné pouze údaje obsažené v této příloze (v jejích následných „aktualizacích“). Tyto údaje však nepostačují k řádné identifikaci „míst a ploch“ , na kterých měly být umístěny reklamní zařízení a stavby pro reklamu a které se měly nacházet na předmětných pozemcích. Navíc nelze přehlédnout, že Příloha č. 1 ani její následné „aktualizace“ neměly parametry předepsané Nájemní smlouvou (zejména postrádaly „grafickou“ část) a – neznámo z jakých příčin – obsahovaly přinejmenším zčásti typově odlišné údaje (např. původní Příloha č. 1 neobsahovala údaje o parcelním čísle pozemku a katastrálním území, které naopak obsahovaly „aktualizované“ seznamy reklamních zařízení). Vzhledem k tomu se odvolací soud od judikatury uvedené v předchozím odstavci odůvodnění tohoto rozhodnutí neodchýlil, pokud uzavřel, že Nájemní smlouva je pro neurčitost předmětu nájmu absolutně neplatná podle §37 odst. 1 obč. zák., a to nejen z hlediska jeho vymezení v původní Příloze č. 1, ale i v jejích následných „aktualizacích“.
K dovolací námitce, že výkon práva žalobce, realizovaný žalobou podanou v této věci, je v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), zbývá dodat, že soudní praxe (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) se ustálila v názoru, že zejména v dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená. Při posouzení dané věci podle §3 odst. 1 obč. zák. odvolací soud zohlednil nejen poměry na straně dovolatelky, nýbrž také okolnosti prospívající žalobci (zejména jeho zájem na ochraně vlastnického práva). Podle názoru dovolacího soudu mu nelze úspěšně vytýkat, že vzhledem k charakteru projednávaného případu přiznal rozhodující význam okolnostem na straně žalobce, neboť jeho úvaha v tomto směru není zjevně nepřiměřená.
Z uvedeného vyplývá, že dovolatelkou nastolené právní otázky vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvod se odchýlit. Za této situace není dovolání přípustné podle §237 o.s.ř., a proto je dovolací soud podle §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o.s.ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 16. září 2014
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu