ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.299.2003.1
sp. zn. 26 Cdo 299/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně městské části P., zastoupené advokátem, proti žalované PaeDr. R. D., zastoupené advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 153/97, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. dubna 2002, č. j. 22 Co 153/2002-108, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni k rukám advokáta, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. dubna 2002, č. j. 22 Co 153/2002-108, potvrdil v pořadí druhý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (soudu prvního stupně) ze dne 13. listopadu 2001, č. j. 21 C 153/97-94, jímž byla žalované uložena povinnost vyklidit a vyklizený žalobkyni do tří měsíců od právní moci rozsudku odevzdat „byt o velikosti 1+1, II. kategorie ve IV. poschodí domu čp. 1705 v P., v Ch. ulici č. 2“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), a jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení účastníků. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. V pořadí první (zamítavý) rozsudek soudu prvního stupně ze dne 9. prosince 1997, č. j. 21 C 153/97-13, byl k odvolání žalobkyně zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 12. května 1998, č. j. 21 Co 114/98-30, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že žalovaná neprokázala, že žila se zemřelým nájemcem bytu alespoň po dobu tří let před jeho smrtí ve společné domácnosti, a nesplnila tak jeden z předpokladů přechodu nájmu dle ustanovení §706 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Proto žalobě na vyklizení bytu vyhověly.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které odůvodnila tím, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), a jedná se o posouzení otázky, zda se zemřelým nájemcem bytu žila v den jeho smrti ve společné domácnosti dle ust. §706 odst. 1 obč. zák. Namítala, že soudy obou stupňů zákonnou podmínku žití ve společné domácnosti vyložily v tom smyslu, že měla v řízení prokazovat, jakým způsobem byla společná domácnost vedena. Žalovaná však má zato, že z provedených důkazů jasně vyplývá, že se zemřelým nájemcem bytu měla od r. 1985 intimní známost, od r. 1987 spolu žili ve společném bytě. Z intimní známosti a spolužití v jednom bytě pak dle jejího názoru je jasně dáno, že žili jako druh a družka ve smyslu §116 obč. zák., a tedy vedli společnou domácnost tak, jak je definována v §115 obč. zák. Navrhla, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření vyvracela opodstatněnost dovolacích námitek, navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné jednak proto, že prvý rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen pro nedostatečná skutková zjištění a nepřezkoumatelnost, aniž by odvolací soud zavázal soud prvního stupně právním názorem, jenž by předurčoval jeho následné rozhodnutí ve věci, jednak proto, že prvý rozsudek soudu prvního stupně směřoval proti žalované M. R., zatímco druhý rozsudek (v důsledku přistoupení R. D. do řízení a zpětvzetí žaloby proti M. R.) směřoval proti R. D., a ve vztahu k ní tak byl rozsudkem prvým.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Dovolatelka především zpochybňuje právní posouzení věci tím, že předkládá vlastní verzi skutkového stavu a tvrdí, že v řízení bylo prokázáno, že nejméně po dobu tří let bydlela v předmětném bytě s jeho nájemcem. Polemika s právním posouzením věci je tedy budována na částečně odchylném skutkovém základě, který však v dovolacím řízení nemůže být měněn, neboť jak již bylo řečeno, přichází-li v úvahu přípustnost dovolání pouze podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., je nepoužitelný dovolací důvod zpochybňující skutková zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Pokud je dovoláním napadáno řešení právní otázky, zda zákonný předpoklad žití ve společné domácnosti vyložily soudy obou stupňů správně, pokud požadovaly, aby žalovaná prokázala, jakým způsobem byla společná domácnost vedena, pak uvedená otázka není otázkou zásadního právního významu, neboť byla posouzena v souladu se závěry konstantní judikatury.
V soudní praxi (srov. zprávu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR ze dne 10.6.1982, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1982, pod pořadovým číslem 34, str. 525, od jejíchž závěrů se judikatura neodchýlila ani po účinnosti novely občanského zákoníku, provedené zákonem č. 509/1991 Sb. - viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.4.1997, sp. zn. 2 Cdon 1826/96, ze dne 29.8.2000, sp. zn. 26 Cdo 622/99, ze dne 14.2.2001, sp. zn. 26 Cdo 557/99, ze dne 27.3.2002, sp. zn. 26 Cdo 679/2000) je pro obě skupiny osob uvedené v §706 odst. 1 větě první a druhé obč. zák. společně pojem „společné domácnosti\" vykládán tak, že je třeba, aby jejich soužití s nájemcem bytu bylo trvalé povahy, tj. musí jít o příslušnost k domácnosti nájemce, vyznačující se souhlasným úmyslem nájemce a spolužijící osoby vytvořit trvalé, předem časově neomezené životní společenství. Soužití lze považovat za trvalé, jestliže tu jsou objektivně zjistitelné okolnosti, které svědčí o úmyslu vést takovéto životní společenství. U osob uvedených v ustanovení §706 odst. 1 větě druhé obč. zák. se vyžaduje ještě navíc buď péče o společnou domácnost, nebo odkázanost výživou na nájemce bytu (vedle soužití s nájemcem bytu ve společné domácnosti po dobu tří let před jeho smrtí). Judikatura je ustálena rovněž v názoru, že důkazní břemeno ohledně skutečností rozhodných pro přechod práva nájmu bytu ve smyslu ustanovení §706 odst. 1 obč. zák. tíží ve sporu toho z účastníků, který tyto skutečnosti tvrdí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.9.1997, sp. zn. 2 Cdon 1447/97) a že spolužití jiné osoby s nájemcem bytu musí být uskutečňováno v tomtéž bytě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.3.2003, sp. zn. 26 Cdo 1297/2002).
Z uvedeného je zřejmé, že osoba, která tvrdí, že na ní přešlo právo nájmu, musí prokázat konkrétní okolnosti svědčící o tom, že nejen vedla se zemřelým nájemcem bytu společnou domácnost (a jde-li o osobu uvedenou v §706 odst. 1 větě druhé obč. zák., musí se vedení společné domácnosti vyznačovat nejen bydlením v jednom bytě a existencí objektivních okolností nasvědčujících shodnému úmyslu vytvořit trvalé životní společenství, nýbrž i spotřebním charakterem takového soužití, tj. společným hospodařením), ale také že buď o tuto domácnost pečovala, nebo byla na nájemce odkázána výživou. Pokud neprokázala ani vedení společné domácnosti v uvedeném smyslu, je pojmově vyloučeno splnění některé z posléze uvedených dvou alternativ. Osoba uplatňující přechod nájmu tedy musí prokázat (slovy dovolatelky) „jakým způsobem byla společná domácnost vedena“. Je pak též zřejmé, že pouhé intimní soužití žalované s nájemcem bytu splnění podmínky vedení společné domácnosti v předmětném bytě nesplňuje.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Žalovaná z procesního hlediska zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, proto je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.). Náhrada je tvořena paušální odměnou za zastupování advokátem ve výši 950,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a paušální částkou hotových výdajů ve výši 75,-Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně dne 18. února 2004
JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.
předsedkyně senátu