ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.3176.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 3176/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně městské části Praha 4 , se sídlem v Praze 4, Táborská 350/32, proti žalované L. S. , zastoupené JUDr. Jiřím Peške, advokátem se sídlem v Praze 3, Nám. Winstona Churchilla 2, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 41 C 71/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. dubna 2010, č. j. 23 Co 123/2010-61, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. listopadu 2009, č. j. 41 C 71/2008-39, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost vyklidit do třiceti dnů od právní moci rozsudku „byt č. 5, o velikosti 1+1, sestávající z pokoje, kuchyně, předsíně, koupelny, WC, sklepa a komory, ve 3. podlaží domu č. p. 420, č. or. v ulici O., P. 4“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastnic.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. dubna 2010, č. j. 23 Co 123/2010-61, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic.
Odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – nepřisvědčil námitce žalované, že projednání předmětné věci v občanském soudním řízení brání překážka věci pravomocně rozsouzené (ve smyslu §159a odst. 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o.s.ř.“). V této souvislosti konstatoval, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. dubna 2005, č. j. 55 C 38/2004-30, potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. února 2006, č. j. 39 Co 391/2005-46 (dovolání žalobkyně proti citovanému rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zamítl rozsudkem ze dne 7. června 2007, č. j. 26 Cdo 2231/2006-56), byla sice zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhala, aby žalované byla uložena povinnost předmětný byt vyklidit. Uvedený (zamítavý) rozsudek však nezakládá překážku věci pravomocně rozsouzené pro pozdější řízení o totožném nároku (nároku na vyklizení bytu) mezi stejnými účastnicemi. Je tomu tak proto, že na rozdíl od předchozího řízení se v novém řízení vychází rovněž ze skutečností, jež nastaly až po skončení původního řízení (tj. v daném případě z toho, že /společnými/ nájemci předmětného bytu již nejsou manželé Volkovi, neboť žalobkyně jim dala dne 17. srpna 2007 výpověď z nájmu bytu a jejich žaloba na určení neplatnosti citované výpovědi byla zamítnuta rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. června 2008, č. j. 21 C 386/2007-15, potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. října 2008, č. j. 25 Co 363/2008-31).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Zpochybnila v něm správnost právního názoru, že v daném případě nejde o překážku věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu §159a odst. 5 o.s.ř. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (srov. §237 odst. 3 větu za středníkem o.s.ř.).
Napadený rozsudek odvolacího soudu je založen rovněž na právním názoru, že projednání předmětné věci v občanském soudním řízení nebrání překážka věci pravomocně rozsouzené ve smyslu §159a odst. 5 o.s.ř. (z důvodu rozdílnosti skutkového děje, jak byl vylíčen v předchozím řízení /vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 55 C 38/2004/ a v současném řízení /vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 41 C 71/2008/).
Uplatněné dovolací námitky zjevně nemohou správnost uvedeného právního názoru zvrátit (dovolatelka totiž spatřuje jeho nesprávnost pouze v tom, že „nic … nebránilo žalobkyni, aby místo podání žaloby … ve sporu 55 C 38/2004 OS Praha 4, vedla řízení o přivolení k výpovědi z nájmu vůči manželům V.“ , a nepředkládá žádné argumenty, z nichž by bylo možné dovozovat, že skutkový děj vylíčený v předchozím a v současném řízení ve skutečnosti rozdílný není). Navíc dovolací soud uvádí následující.
Ustálená soudní praxe dovodila, že o stejnou věc ve smyslu §159a odst. 5 o.s.ř. jde zásadně tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek, který byl předmětem řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté je proto dána i tehdy, jestliže skutek byl soudem posouzen po právní stránce nesprávně, popřípadě neúplně (např. skutek byl posouzen jako vztah ze smlouvy, ačkoliv ve skutečnosti šlo o odpovědnost za bezdůvodné obohacení). Co do totožnosti osob není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v jednom řízení jako žalovaní a v druhém jako žalobci). Týchž osob se řízení týká i v případě, jestliže v pozdějším řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které jsou (byly) účastníky dříve zahájeného řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 463/99, uveřejněné pod č. 60, v sešitě č. 9 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ustálená soudní praxe však rovněž dovodila, že překážka věci pravomocně rozhodnuté není dána v tom případě, jde-li sice v novém řízení o tentýž právní vztah mezi týmiž účastníky, avšak opírá-li se nově uplatněný nárok o jiné skutečnosti, které tu nebyly v době původního řízení a k nimž došlo až později (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 22. května 1987, sp. zn. 2 Cz 12/87, uveřejněné pod č. 39 v sešitě č. 9-10 z roku 1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. září 2007, sp. zn. 29 Odo 445/2006, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne 5. ledna 2008, sp. zn. IV. ÚS 3109/07).
Odvolací soud se při řešení předestřené otázky od citované judikatury neodchýlil, dovodil-li, že se zřetelem k okolnostem (uplatněným v projednávaném případě), které nastaly až po skončení řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 55 C 38/2004, nebrání projednání předmětné věci překážka věci pravomocně rozsouzené (ve smyslu §159a odst. 5 o.s.ř.); jeho rozhodnutí je v tomto směru výrazem standardní soudní praxe.
Vycházeje z uvedených závěrů dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolatelce právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. srpna 2011
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu