ECLI:CZ:NS:2008:26.CDO.3206.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 3206/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyně I. L., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) R. B. a 2) H. B., zastoupeným advokátem, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 3 C 70/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 20. března 2006, č. j. 18 Co 122/2004-225, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 20. března 2006, č. j. 18 Co 122/2004-225, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chrudimi (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 25. července 2001, č.j. 3 C 70/2001-34, uložil žalovaným vyklidit dům čp. 1010 v Ch., postavený na st. parc. č. 5029/2 a pozemky parcelu č. 3328 – zahradu, parcelu č. 3329 – zahradu a parcelu č. st. 5029/2 – zastavěnou plochu tj. nemovitosti zapsané na LV 5130 v katastru nemovitostí pro katastrální území Ch. obec Ch. u Katastrálního úřadu v Ch. (dále jen „předmětný dům“, resp. „dům“, „předmětné pozemky“, resp. „pozemky“ a „předmětné nemovitosti“, resp. „nemovitosti“) a vyklizené nemovitosti předat žalobkyni do 15 dnů od právní moci rozsudku; dále rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové (odvolací soud) usnesením ze dne 20. února 2002, č.j. 24 Co 405/2001- 45, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s pokynem, aby vyzval účastníky postupem podle §118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), k doplnění skutkových tvrzení a předložení důkazů potřebných pro posouzení, zda by vyklizení předmětného domu nemělo být podle §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), podmíněno poskytnutím bytové náhrady.
Soud prvního stupně rozhodl rozsudkem ze dne 13. listopadu 2003, č.j. 3 C 70/2001-148, ve věci samé opět shodně jako v předchozím případě (výrok I.). Výroky pod body II. a III. pak rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky a o nákladech státu.
Soud prvního stupně měl za prokázané, že žalobkyně a žalovaní uzavřeli dne 23. 4. 1997 kupní smlouvu, že žalobkyně kupní smlouvou převedla na žalované předmětný dům i s pozemky, že žalovaní se zavázali zaplatit kupní cenu 1.187.000,- Kč, že část kupní ceny měli splatit úhradou dluhu, který měla žalobkyně u České spořitelny a který byl zajištěn zástavní smlouvou registrovanou pod č.j. R III 1314/92 a že zbytek měli uhradit z hypotečního úvěru od Komerční banky do jednoho měsíce nejdéle však do 2 měsíců od vkladu smlouvy do katastru nemovitostí, že kupní smlouva byla vložena do katastru dne 26. 5. 1997, že dodatkem ze dne 23. 7. 1997 bylo sjednáno zaplacení zbývající části kupní ceny 850.070,20 Kč žalovanými prostřednictvím půjčky u České spořitelny do 1. 10. 1997 a bylo dohodnuto právo na odstoupení od kupní smlouvy pro nezaplacení kupní ceny, že dalším dodatkem ze dne 30. 9. 1997 byla opět prodloužena splatnost zbývající části kupní ceny ve výši 830.070,20 Kč s 21 % úrokem od 1. 10. 1997 do zaplacení nejpozději do 31. 12. 1997 a pro případ, že žalovaní závazek nedodrží, byla sjednána smluvní pokuta, že žalovaní uhradili na kupní cenu 512.000,- Kč a zbytek kupní ceny neuhradili, že s účinky od 21. 3. 2000 žalobkyně od kupní smlouvy odstoupila pro nezaplacení zbývající části kupní ceny, že na základě rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 22. 5. 2000 č.j. 3 C 51/2000-22, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 12. 2000, č.j. 20 Co 521/2000-36, bylo její vlastnické právo k předmětným nemovitostem opět vyznačeno v katastru nemovitostí, že usnesením soudu prvního stupně ze dne 9. 10. 1997, sp. zn. E 1840/97, byl nařízen výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva k předmětnému domu i s pozemky k zajištění dluhu žalobkyně u Okresní správy sociálního zabezpečení v Ch. a dalším usnesením ze dne 9. 4. 1998, č.j. E 1840/97-20, byl prohlášen tento výkon rozhodnutí za nepřípustný a byl zastaven, že na základě kupní smlouvy o převodu vlastnictví bytové jednotky ze dne 8. 7. 1998 žalovaní nabyli od města Ch. bytovou jednotku – č. 04/1189 ve 3. podlaží v domě čp. 1189 v ulici Hradištní v Ch., že bytovou jednotku převedli kupní smlouvou ze dne 29. 11. 1999 s právními účinky vkladu ke dni 21. 2. 2000 na S. a D. M., že M. P. (otec žalované) a žalobkyně uzavřeli za souhlasu města Ch. dohodu o výměně bytů, na základě které se žalobkyně stala nájemkyní bytu v Ch., Revoluční 489 a M. P. se měl nastěhovat do bytu v předmětném domě, že se žalovaní do předmětné nemovitosti nastěhovali a dosud v ní bydlí, že v řízení probíhajícím před Okresním soudem v Chrudimi pod sp. zn. 6 C 70/2001 uplatnili vůči žalobkyni nárok na vrácení kupní ceny a že žalobkyně uplatnila protinávrhem nárok na bezdůvodné obohacení, jež žalovaným vzniklo tím, že užívají její nemovitost bez právního důvodu, aniž jí za to poskytují plnění, že žalovaní užívají i pozemky, že mají přístup na zahradu uzavřen brankou s petlicí a na zahradě věší prádlo, sklízejí ovoce, parkují auta a vypouštějí psy.
Soud prvního stupně po právní stránce uzavřel, že odstoupením žalobkyně od kupní smlouvy došlo k obnovení jejího vlastnického práva k předmětným nemovitostem a žalovaní, tím, že se do domu nastěhovali a dům i s pozemky užívají bez právního důvodu, neoprávněně zasahují do jejího vlastnického práva. Proto jim podle §126 odst. 1 obč. zák. uložil předmětné nemovitosti vyklidit. Výkon vlastnického práva žalobkyně neshledal v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., a to vzhledem k tomu, že žalovaní v nemovitosti setrvávají neoprávněně již tři roky a neumožňují žalobkyni užívat ani pozemky. Vyklizení žalovaných nepodmínil ani bytovou náhradou ani delší lhůtou k vyklizení.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 20. března 2006, č.j. 18 Co 122/2004-225, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku uvedeném pod bodem I. tak, že povinnost žalovaných vyklidit předmětný dům a stavební parcelu a vyklizené předat žalobkyni do 15 dnů vázal na zajištění náhradního bytu, a to alespoň o velikosti 2+1 s příslušenstvím i v jiné obci, než ve které se nacházejí vyklizované nemovitosti, a zamítl žalobu, aby žalovaní vyklidili pozemky – zahrady č. kat. 3328/3 a 3329 v katastrálním území a obci Ch. (výrok I.). Dále rozhodl výroky pod body II. a III. o nákladech řízení mezi účastníky před soudy obou stupňů a o nákladech řízení státu.
V řízení před odvolacím soudem nebyl zpochybněn právní závěr, že užíváním předmětného domu a stavební parcely žalovaní zasahují do vlastnického práva žalobkyně a že je důvod poskytnout žalobkyni ochranu podle §126 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud po právní stránce uzavřel, že jde o případ, kdy žalovaným odpadl dřívější neodvozený právní důvod užívání předmětných nemovitostí, a proto jim svědčí za analogického použití ustanovení §712 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále jen „obč. zák.“) právo na bytovou náhradu. Dovodil, že bytovou náhradu by bylo možno žalovaným odepřít jen tehdy, pokud by její poskytnutí bylo v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), a to nebylo v dané věci splněno. Vycházel z toho, že žalovaní zaplatili žalobkyni na kupní cenu nemovitostí částku 512.000,- Kč a že jim žalobkyně dosud uvedenou částku nevrátila, že žalovaní prodali byt v Ch., na Hradištní ulici 1189, který měli ve svém vlastnictví, za cenu jež v zásadě odpovídá částce uhrazené žalobkyni na kupní cenu, že žalovaní nezískali úvěr na doplacení kupní ceny předmětných nemovitostí z příčin na straně žalobkyně (pro zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitostech na zajištění dluhu žalobkyně vůči třetí osobě), a že otec žalované 2) přenechal žalobkyni byt v Ch., Revoluční 489, který žalobkyně dosud užívá, zatímco jemu se nedostalo žádného plnění. Jako adekvátní formu bytové náhrady zvolil náhradní byt s vlastnostmi specifikovanými ve výroku rozsudku. Vycházel přitom z ustanovení §712 odst. 2 věty druhé a třetí (správně třetí a čtvrté) obč. zák., podle něhož soud může z důvodů zvláštního zřetele hodných rozhodnout, že nájemce má právo na náhradní byt o menší podlahové ploše než je vyklizovaný byt a skončil-li nájemní poměr výpovědí podle pronajímatele z důvodů podle §711 odst. 1 písm. b) obč. zák. a nájemce přestal vykonávat práci pro pronajímatele bez vážných důvodů, stačí při vyklizení poskytnout přístřeší; soud může rozhodnout z důvodů zvláštního zřetele hodných, že nájemce má právo na náhradní byt o menší podlahové ploše, nižší kvalitě a méně vybavený, popřípadě i byt mimo obec, než je vyklizovaný byt nebo právo na náhradní ubytování. Přitom dovodil, že „okolnosti případu“ odůvodňují přiznání náhradního bytu s méně příznivými vlastnostmi, jak vyplývá z výroku jeho rozsudku.
Odvolací soud se neztotožnil ani se závěry, které učinil soud prvního stupně ohledně požadavku na vyklizení parcel (zahrad) č. 3328/3 a č. 3329 v k.ú. a obci Ch. a po právní stránce uzavřel, že k ochraně podle §126 odst. 1 obč. zák. je soud povolán za předpokladu, že by žalovaní měli na uvedených pozemcích trvale umístěny předměty, které by bránily žalobkyni v užívání pozemků (zahrad). V řízení před soudem prvního stupně však bylo prokázáno jen to, že na pozemcích byli viděni psi, zaparkovaná auta a žalovaní, jak sklízejí ovoce a věší prádlo. Vycházeje ze skutkových zjištění, která učinil soud prvního stupně, dovodil, že uvedené skutečnosti nepředstavují neoprávněné zásahy do vlastnického práva žalobkyně k zahradním parcelám.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a jako dovolací důvod označila nesprávné právní posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Žalobkyně ve svém dovolání poukázala na zrušující usnesení odvolacího soudu ze dne 20. 2. 2002, č.j. 24 Co 405/2001- 45, ve kterém se Krajský soud v Hradci Králové ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně učiněným v rozsudku ze dne 25. 6. 2001, č.j. 3 C 70/2001-34, „že nesvědčí-li žalovaným právo nájmu k bytu žalobkyně v domě č.p. 1010 v Ch. ani byt neužívají se souhlasem žalobkyně, nelze ani analogicky použít ustanovení §712 obč. zák.“ a odkázala i na názory vyslovené v „komentářích k občanskému zákoníku“. Podle jejího mínění žalovaným k předmětným nemovitostem vlastnické právo nikdy nevzniklo, jelikož odstoupením byla kupní smlouva k předmětným nemovitostem zrušena od samého počátku. Zpochybnila také závěr odvolacího soudu, že vyklizení předmětných nemovitostí bez nároku na bytovou náhradu by bylo v rozporu s dobrými mravy. Poukázala na to, že odvolací soud při hodnocení situace účastníků z hlediska rozporu s dobrými mravy vyzdvihl pouze okolnosti na straně žalovaných, přičemž je navíc nesprávně interpretoval. Nepřihlédl k tomu, že proti nevrácené zaplacené části kupní ceny uplatnila nárok z bezdůvodného obohacení, o němž probíhá soudní řízení, že žalovaní předmětné nemovitosti užívají, aniž by jí za užívání cokoli platili, že nepoužili peníze z prodeje vlastního bytu k úhradě kupní ceny za nemovitosti, že k neposkytnutí úvěru na doplacení kupní ceny nedošlo z příčin na její straně, ale že významnou roli sehrálo to, že žalovaná 2) změnila zaměstnání a že byt, který získala od otce žalované 2), je podřadné kategorie, což bylo zohledněno sjednáním nižší kupní ceny za nemovitosti. K posléze uvedené okolnosti též namítala, že výměnou bytu byl založen jen vztah mezi ní a otcem žalované 2), který již zemřel. Dále napadla i závěr odvolacího soudu, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaní užívali zahrady a bránili jí ve výkonu vlastnického práva k pozemkům. Podle žalobkyně opak vyplývá z důkazů provedených v řízení před soudem prvního stupně (žalovaní mají na zahradě psy, jsou zde zaparkovaná auta, žalovaní sklízí ovoce ze stromů, věší zde prádlo). Navíc žalovaní mají vstup do zahrady uzamčen a žalobkyni na pozemky nevpouštějí, což je dle přesvědčení žalobkyně také třeba hodnotit jako užívání pozemků. Závěrem navrhla, aby bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se dovolací soud zabýval přípustností dovolání, které podle obsahu - §41 odst. 2 o.s.ř. – směřuje jednak proti části rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo rozhodnuto o bytové náhradě (oproti rozhodnutí soudu prvního stupně, který vyklizení nemovitosti zajištěním bytové náhrady nepodmínil) a jednak proti části rozsudku odvolacího soudu, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně a byla zamítnuta žaloba na vyklizení pozemků č. 3328 a 3329 (zahrad).
Po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28).
V obou případech byly tedy dovoláním napadeny měnící výroky ve věci samé a dovolání proti každému z těchto výroků je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Naproti tomu v dalších výrocích ve věci samé byl rozsudek soudu prvního stupně napadeným rozsudkem potvrzen; proti potvrzujícím výrokům dovolání evidentně nesměřuje.
Nedělitelná povaha výroku o vyklizení a výroku o bytové náhradě se při rozhodnutí o dovolání projevuje toliko v tom, že uloží-li soud povinnost byt vyklidit po zajištění bytové náhrady, nemůže výrok o povinnosti byt vyklidit nabýt samostatně právní moci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. května 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod č. 16 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998, sešit 3 a pod poř. č. 59 v sešitě č. 7 z roku 1997 v časopise Soudní judikatura).
Podle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], i když nebyly dovoláním uplatněny. Existence zmíněných vad nebyla tvrzena a ani z obsahu spisu se nepodává.
Dovolatelka prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. zpochybnila právní závěr odvolacího soudu, že žalovaným vzniklo za použití analogie zákona (§853 a §712 obč. zák.) právo na bytovou náhradu.
Odvolací soud založil své rozhodnutí o bytové náhradě na předběžné úvaze, že odstoupením žalobkyně od kupní smlouvy dodatečně odpadl žalovaným právní důvod k bydlení.
O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. jde tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Právní teorie (srov. Občanský zákoník, Komentář, 9. vydání, Praha: C.H.Beck, 2004, str. 276 a 277) a rozhodovací praxe dovolacího soudu (stanovisko občanskoprávního kolegia a obchodního kolegia ze dne 19. 4. 2004, sp. zn. Cpjn 201/2005, jakož i rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. června 2006, sp. zn. 31 Cdo 2808/2004, uveřejněný ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu České republiky pod č. 46, ročník 2007, sešit 5) je ustálena v tom, že odstoupením od smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitosti zaniká právní titul, na jehož základě nabyl účastník smlouvy vlastnické právo, a obnovuje se původní stav. Byla-li proto odstoupením od smlouvy zrušena smlouva s účinky „od počátku” (ex tunc), nastává v právních vztazích účastníků smlouvy stejný právní stav, jako kdyby ke smlouvě vůbec nedošlo. To znamená nejen to, že smlouva ztrácí své právní účinky a neposkytuje základ pro právní vztahy účastníků. Mezi účastníky smlouvy se zrušení smlouvy „od počátku” projevuje zejména tím, že se „od počátku” obnovují jejich práva a povinnosti v té podobě, v jaké je měli k předmětu smlouvy před uzavřením smlouvy, a to bez zřetele k tomu, zda smlouva měla mít právní následky jen v podobě obligačních účinků nebo zda měla mít také věcněprávní účinky (nabytí vlastnického nebo jiného věcného práva); bylo-li na základě takto zrušené smlouvy plněno, jde o bezdůvodné obohacení získané plněním bez právního důvodu (§451 odst. 2 obč. zák.), a každý z účastníků zrušené smlouvy je povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal (§457 obč. zák.). Žalovaným proto v důsledku odstoupení od smlouvy o převodu vlastnického práva k nemovitostem ze strany žalobkyně sice zaniklo vlastnické právo, avšak s důsledky, jako by nikdy před tím nevzniklo. Odkaz odvolacího soudu na jím uváděnou judikaturu je nepřípadný, neboť se týká typově odlišných případů.
Nejvyšší soud současně dovodil, že užívá-li někdo byt bez právního důvodu, nelze zásadně ustanovení §712 obč. zák. ani analogicky (§853 obč. zák.) použít; nepřiměřenou tvrdost, jež by v obdobných situacích mohla vzniknout bezprostřední realizací práva na vyklizení bytu, lze zmírnit postupem podle §3 odst. 1 obč. zák., tedy podmíněním vyklizení zajištěním bytové náhrady (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1660/99, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazku 3, pod C 323). Má-li být argumentem rozporu s dobrými mravy odepřen (omezen) výkon práva, musí však být odpovídající úsudek soudu podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. odůvodnění rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003, pod č. 59). Vyklizení nemovitosti užívané bez právního důvodu lze vázat na zajištění bytové náhrady za předpokladu, že to odůvodňují závažné okolnosti na straně vyklizovaného, a že i na tom, kdo se vyklizení domáhá, lze spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho práva takto podmínila či odložila (srov. rozsudek ze dne 1. 6. 2001, sp. zn. 26 Cdo 365/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazku 6, pod C 549). Při úvaze, zda vyklizení bytu má být výjimečně vázáno na zajištění bytové náhrady, nelze opomenout okolnost, že vyklizovaný, jenž v bytě dlouhodobě bydlí, žije v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení a nedostatek tohoto titulu nezpůsobil. Při aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. je také třeba pečlivě zvážit jak důvody, pro něž se použití tohoto ustanovení dožaduje vyklizovaný, např. rodinné a sociální poměry, tak i důvody na straně toho, kdo se vyklizení bytu domáhá, a zda lze na něm spravedlivě požadovat, aby mu ochrana práva domáhat se vyklizení bytu byla dočasně odepřena. Pokud aplikace §3 odst. 1 obč. zák. nevychází z posouzení všech uvedených okolností, jde o právní posouzení neúplné a tedy nesprávné (viz rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 1996, poř. č. 36).
Právní závěr odvolacího soudu, že žalovaným náleží bytová náhrada za analogického použití ustanovení §712 obč. zák. tak není správný a otázkou, zda jsou naplněny předpoklady pro odložení ochrany práva žalobkyně podmíněním vyklizení žalovaných zajištěním bytové náhrady, se odvolací soud ve smyslu výše vyložených zásad obsažených v §3 odst. 1 obč. zák. nezabýval.
I když žalobkyně napadla závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaní žalobkyni nebrání v užívání zahrady č.kat. 3328/3 a 3329 v katastrálním území a obci Ch., a proto nejsou povinni je vyklidit, a to výhradami, které označila za skutkové, ve skutečnosti námitkou, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaní zahrady užívají (zajíždějí tam auty, mají tam psy a bazén, sklízejí ovoce, věší prádlo a vstupní branku uzamkly) a že již to postačuje, aby jim byla uložena povinnost pozemky vyklidit, napadá nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Tím uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Podle §126 odst. 1 obč. zák. vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje.
Ve shora uvedeném ustanovení jsou obsaženy jednak žaloba vindikační a jednak žaloba negatorní. Za žalobu vindikační (reivindikační) je právní teorií (srov. např. Holub, M., Fiala, J., Bičovský, J., Občanský zákoník. Poznámkové vydání s judikaturou a novou literaturou. 12. vydání. Praha: Linde Praha a.s., 2006, str. 172) a praxí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2602/98, uveřejněný v časopisu Právní rozhledy, v sešitu 2, ročník 2001) pokládána zejména žaloba vlastníka věci na vydání a odevzdání proti tomu, kdo mu ji neprávem zadržuje. Žalobou na vydání věci se tedy vlastník věci domáhá na tom, kdo mu tuto věc neoprávněně zadržuje, aby mu ji vydal do jeho (vlastníkovy) moci. Vydání nemovité věci (pozemku) ve smyslu uchopení se její držby pak znamená její předání do dispozice vlastníka resp. její zpřístupnění tak, aby ji mohl ovládat (užívat). Rozhodovací praxe soudů dovodila (srov. výňatek ze Zprávy o zhodnocení rozhodovací činnosti soudů a státních notářství při řešení některých vlastnických a užívacích vztahů, projednané a schválené občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu České socialistické republiky 29. 3. 1973, Cpj 25/73, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53, ročník 1973, sešit 7), že domáhá – li se vlastník vydání (vindikace) ve smyslu uchopení se držby nemovité věci (pozemku), musí znít žalobní petit na jeho vyklizení. Procesně právní teorie pak v souvislosti s tím dovozuje, že nemovitost je vyklizena tehdy, jestliže z ní povinný nejen odstranil všechny v ní (na ní) umístěné věci, nýbrž až tehdy, kdy ji učinil přístupnou oprávněnému (předal mu klíče, odstranil uzávěry, apod.). K tomu srov. Kůrka, V., Drápal, L.: Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha 2004, str.670. Jestliže tedy žalobkyně v projednávané věci vindikační žalobou sleduje uchopení se držby pozemků v situaci, kdy jí žalovaní vlastním užíváním pozemků neumožňují, aby je sama užívala, nelze zúžit výklad pojmu ochrany vlastnického práva prostřednictvím vindikační žaloby tak, že ji lze spojovat pouze s trvalým umístěním movitých věcí na předmětných pozemcích. Právní posouzení odvolacím soudem tedy není správné.
Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. tak byl naplněn a Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu nejen v přezkoumávaném výroku o přiznání bytové náhrady, ale - vzhledem k nedělitelné povaze výroku o vyklizení a výroku o bytové náhradě - též ve výroku o vlastní vyklizovací povinnosti žalovaného (a také v závislém výroku nákladovém) a také ve výrocích o povinnosti vyklidit pozemky. Podle §243b odst. 3 věty první o.s.ř. pak věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názory dovolacího soudu jsou pro odvolací soud závazné; o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).
V dalším řízení, pokud by odvolací soud na základě jinak zjištěného skutkového stavu věci dospěl k závěru, že je namístě s přihlédnutím k §3 odst. 1 obč. zák. podmínit vyklizení nemovitosti zajištěním bytové náhrady ve formě náhradního bytu, nepřehlédne, že podle ustálené soudní praxe (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2896/99, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2001, sp. zn. 20 Cdo 605/2001, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2001, pod C 846, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 26 Cdo 987/2003 anebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 26 Cdo 573/2006) přichází v úvahu rozhodnout o zajištění náhradního bytu mimo obec, než je byt vyklizovaný, jen za splnění podmínek, které stanoví zákon v ustanovení §712 odst. 2 větě čtvrté, §713 odst. 1 větě třetí obč. zák. Zajistit náhradní byt mimo obec, v níž se nachází vyklizovaný byt, lze tedy pouze v případě, skončí-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele z důvodu uvedeného v §711 odst. 1 písm. b) obč. zák. (nájemce přestal pro pronajímatele pracovat a pronajímatel potřebuje služební byt pro jiného nájemce, který pro něho bude pracovat) a shledá-li soud pro tento postup důvody zvláštního zřetele hodné (§712 odst. 2, 4. věta obč. zák.). Podobně může soud v případě smrti nájemce služebního bytu nebo po rozvodu jeho manželství popř. opuštění společné domácnosti nájemcem) v odůvodněných případech rozhodnout, že pozůstalému manželovi, popř. osobám uvedených v ust. §706 odst. 1 obč. zák., lze mj. zajistit náhradní byt i mimo obec, než je vyklizovaný byt (§713 odst. 1 obč. zák.). Na jiné případy však takovouto bytovou náhradu nelze rozšiřovat.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. srpna 2008
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu