ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.3446.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 3446/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce P. G., zastoupeného advokátem, proti žalované I. G., zastoupené advokátem, o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 42 C 284/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2006, č. j. 17 Co 355/2006-47, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2006, č. j. 17 Co 355/2006-47, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. května 2006, č. j. 42 C 284/2005-28, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. května 2006, č. j. 42 C 284/2005-28, zamítl žalobu na zrušení práva společného nájmu účastníků k „družstevnímu bytu č.675/ 7 o velikosti 4+1 s příslušenstvím ve 4. nadzemním podlaží domu č. p. 675 v ulici S. v P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. prosince 2006, č. j. 17 Co 355/2006-47, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že účastníci uzavřeli manželství dne 14. července 1984, že předmětný byt jako byt podnikový získal žalobce výměnou za podnikový byt o velikosti 1+1 v P., M., který mu byl přidělen rozhodnutím (o přidělení bytu) ze dne 13. srpna 1985, že dohoda o výměně bytu byla schválena rozhodnutím ze dne 2. února 1988 za podmínky, že oba byty zůstanou podnikovými byty, že na základě zákona č. 172/1991 Sb. přešel předmětný dům do vlastnictví obce (hlavního města Prahy), že dne 16. června 2004 se vlastníkem předmětného domu stalo Bytové družstvo S., se sídlem v P., H., S. (dále jen „bytové družstvo“, resp. „družstvo“), že členem bytového družstva se jako dosavadní nájemce bytu stal žalobce, s nímž rovněž družstvo uzavřelo dne 20. prosince 2004 smlouvu o nájmu předmětného bytu, a že ke dni 20. října 2004 bylo manželství účastníků pravomocně rozvedeno.
Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že v době do 31. prosince 1991 svědčilo právo osobního užívání předmětného bytu jako bytu trvale určeného pro ubytování pracovníků organizace pouze žalobci, že toto právo se dnem 1. ledna 1992 transformovalo na právo nájmu obecního bytu (předmětný byt se nestal bytem služebním ve smyslu zákona č. 102/1992 Sb.) svědčící opět pouze žalobci a že následně se výlučným nájemcem bytu a výlučným členem bytového družstva stal pouze žalobce, s nímž družstvo uzavřelo (po rozvodu manželství) též smlouvu o nájmu bytu. Za této situace účastníkům nevzniklo právo společného nájmu družstevního bytu, a proto odvolací soud zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání namítla, že bytové družstvo vzniklo koncem května 2003, že vlastníkem předmětného domu se stalo 16. června 2004 a že za této situace účastníci jako manželé užívali více jak čtyři měsíce byt v domě ve vlastnictví bytového družstva, tudíž užívali předmětný byt jako byt družstevní. Měla za to, že z tohoto důvodu se oba stali společnými členy bytového družstva a také společnými nájemci předmětného (družstevního) bytu. Podle jejího názoru na tom nic nemění ani skutečnost, že původním nájemcem bytu jako bytu podnikového byl pouze žalobce. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 5. prosince 2006, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko
z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Protože ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá (neboť rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
Dovolatelka – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnila (způsobilý) dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení právní otázky, zda – s přihlédnutím ke zjištěnému skutkovému stavu – vzniklo účastníkům právo společného nájmu bytu manžely a jejich společné členství v bytovém družstvu; uvedenou otázku totiž odvolací soud (a také soud prvního stupně) vyřešil v rozporu s ustálenou judikaturou. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání – pro řešení uvedené otázky – přípustným podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovoláním nebyla napadena správnost právního názoru, že v době do 31. prosince 1991 byl uživatelem předmětného bytu pouze žalobce (účastníkům nesvědčilo tehdejší právo společného užívání bytu manžely), neboť předmětný byt byl v té době bytem trvale určeným pro ubytování pracovníků organizace (§7 vyhlášky č. 45/1964 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení občanského zákoníku; citovaná vyhláška byla zrušena ke dni 13. listopadu 1995 – §7 nařízení vlády č. 258/1995 Sb., kterým se provádí občanský zákoník), na nějž se vztahovalo ustanovení §182 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném do 31. prosince 1991, vylučující vznik práva společného užívání bytu manžely. Stejně tak nebyla zpochybněna ani správnost právního názoru, že žalobcovo právo osobního užívání bytu se dnem 1. ledna 1992 transformovalo podle §871 odst. 4 obč. zák. na nájem (obecního bytu), nikoliv však na právo společného nájmu bytu manžely. Lze pouze připomenout, že ke stejným závěrům, jde-li o transformaci práva osobního užívání bytu na právo nájmu, dospěl Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 15. prosince 1998, sp. zn. 2 Cdon 1330/97, uveřejněném pod č. 111 v sešitě č. 11 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, a v rozsudku ze dne 27. března 1997, sp. zn. 2 Cdon 335/97, uveřejněném pod č. 26 v příloze sešitu č. 10 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura. Za této situace dovolací soud z uvedených právních názorů vychází.
Dovoláním nebyl zpochybněn ani závěr, že za trvání manželství účastníků se změnil charakter předmětného bytu (z bytu obecního se stal bytem družstevním), neboť dne 16. června 2004 se vlastníkem předmětného domu stalo bytové družstvo.
K tomu je zapotřebí uvést, že judikatura Nejvyššího soudu České republiky je ustálena v názoru, že družstevním bytem se rozumí byt, který družstvo pronajímá nebo jiným způsobem dává do užívání svým členům. Bytovým družstvem je přitom každé družstvo, které zajišťuje bytové potřeby svých členů, a to zejména tím, že svým členům pronajímá nebo jiným způsobem dává do užívání byty nebo jiné místnosti, nebytové prostory. Bytovým družstvem je nejen družstvo, které má zajišťování bytových potřeb uvedeno ve svém předmětu podnikání (činnosti), ale i takové družstvo, jež bytové potřeby svých členů skutečně zajišťuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. července 1999, sp. zn. 21 Cdo 327/99, uveřejněný pod č. 12 v sešitě č. 2 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Kromě toho Nejvyšší soud České republiky opakovaně vyjádřil názor, že právní skutečností rozhodnou pro změnu konkrétního bytu na byt družstevní, je nabytí vlastnického práva bytového družstva k domu, v němž se byt nachází (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2003, sp. zn. 26 Cdo 1313/2002, uveřejněného pod C 2106 v sešitě č. 27 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, rozsudek z 18. listopadu 2003, sp. zn. 26 Cdo 2435/2002, uveřejněný pod C 2107 v sešitě č. 27 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu /ústavní stížnost proti citovanému rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. května 2004, sp. zn. IV. ÚS 31/04/, rozsudek z 19. listopadu 2002, sp. zn. 26 Cdo 501/2003, a usnesení z 26. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 1202/2003).
V již zmíněných rozhodnutích ze dne 30. září 2003, sp. zn. 26 Cdo 1313/2002, a ze dne 26. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 1202/2003, a dále např. v rozsudku ze dne 3. srpna 2005, sp. zn. 26 Cdo 2228/2004, zaujal Nejvyšší soud rovněž právní názor, že stane-li se jeden z manželů za trvání manželství jako člen družstva nájemcem družstevního bytu (dnem, kdy bytové družstvo nabylo vlastnické právo k domu, v němž se byt nachází), je třeba na základě analogické (§853 obč. zák.) aplikace ustanovení §703 odst. 2 obč. zák. dovodit, že vznikne právo společného nájmu družstevního bytu manžely i společné členství manželů v družstvu za předpokladu, že manželé spolu trvale žijí. Z odůvodnění citovaných rozhodnutí dále vyplývá, že přeměna předmětného bytu na byt družstevní je doprovázena takovými právně významnými skutečnostmi jako je založení bytového družstva, vznik žalobcova členství v tomto družstvu (spojeného s jeho majetkovou účastí v družstvu) a následné nabytí vlastnického práva k předmětnému domu družstvem, které jsou svým významem natolik zásadní, že je lze postavit na roveň předpokladům, za nichž vzniká podle §703 odst. 2 obč. zák. právo společného nájmu družstevního bytu manžely i společné členství manželů v družstvu. S těmito právními názory se dovolací soud ztotožňuje také v projednávané věci.
Jestliže v posuzovaném případě odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu uvedeného na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí dovodil, že účastníkům nevzniklo právo společného nájmu družstevního bytu manžely a ani společné členství v družstvu (a přitom se – z důvodu právního názoru, který zaujal – nezabýval posouzením, zda účastníci v době nabytí vlastnického práva k domu bytovým družstvem spolu trvale žili), jsou uvedené názory v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Za této situace byl dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. užit opodstatněně.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. napadené rozhodnutí zrušil. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta první o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. srpna 2009
Předseda senátu:
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.