ECLI:CZ:NS:2023:26.CDO.3548.2022.1
sp. zn. 26 Cdo 3548/2022-1505
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce S. S. , bytem XY, zastoupeného JUDr. Světlanou Kazakovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Týnská 1053/21, proti žalovanému Bytovému družstvu XY , se sídlem XY, o stanovení povinnosti předložit prvotní doklady, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 53 C 411/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. března 2022, č. j. 54 Co 476/2021-1394, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 2. července 2021, č. j. 53 C 411/2014-1275, zamítl změněnou žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost předložit žalobci doklady, na jejichž základě provedl vyúčtování služeb pro tam specifikovaný byt (dále jen „byt“) za rok 2013 (výrok I.) a za období od 1. ledna 2014 do 8. října 2014 (výrok II.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1. března 2022, č. j. 54 Co 476/2021-1394, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v zamítavém výroku I. (výrok I.) a změnil v zamítavém výroku II. tak, že uložil žalovanému povinnost předložit žalobci (do třiceti dnů od právní moci rozsudku) doklady, z nichž vychází vyúčtování služeb pro byt za období od 1. ledna 2014 do 28. února 2014; jinak, tj. ohledně povinnosti předložit mu doklady, z nichž vychází vyúčtování služeb za období od 1. března 2014 do 8. října 2014 (dále jen „rozhodné období“), ho v tomto výroku potvrdil (výrok II.). Zároveň rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (výrok III.).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalobce (dovolatele) proti potvrzující části výroku II. rozsudku odvolacího soudu odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť jím nenapadl právní otázku, na jejímž řešení rozhodnutí v této části výroku II. spočívalo.
Dovolatel předložil k dovolacímu přezkumu řešení otázky, zda „výrazem obsahové návaznosti na nájem je i úprava úhrady za užívání bytu v době existence práva v bytě bydlet (myšleno v době od skončení nájmu do zajištění bytové náhrady osobě, jejíž nájemní poměr skončil) a s tím související právo na řádné vyúčtování služeb podle §2252 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, §8 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb.“ (k tomu odkázal též na právní úpravu obsaženou do 31. prosince 2013 v §712a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a na tam specifikovanou judikaturu dovolacího soudu vztahující se k výkladu citovaného ustanovení). Takto nastolená právní otázka však musí nutně vycházet z kladně vyřešeného předběžného právního názoru, že v rozhodné době mu vskutku svědčilo právo v bytě bydlet do zajištění odpovídající bytové náhrady – v tomto případě přístřeší jako bytové náhrady svého druhu. Odvolací soud ovšem v této souvislosti dovodil, že je nepřípustnou novotou ve smyslu §205a o. s. ř. dovolatelovo tvrzení, že žalovaný mu nezajistil přístřeší a že tudíž měl právo byt nadále (míněno i v rozhodné době) užívat, a proto k němu nemohl (v odvolacím řízení) přihlédnout. Takto formulovaný procesněprávní názor (vycházející z ustanovení §205a o. s. ř.), na němž byl založen napadený výrok rozsudku odvolacího soudu (jak bez jakýchkoliv pochybností vyplývá z bodu 21. odůvodnění citovaného rozsudku), dovolatel v dovolání nijak nezpochybnil. Za tohoto stavu tudíž v dovolání nebyl (a ani být nemohl) – způsobem uvedeným v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. – vymezen způsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1 věta první o. s. ř.); z toho současně vyplývá, že vylíčení, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a o. s. ř.), dovolatel nepřípadně vztáhl k posouzení (shora uvedené) právní otázky, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí ve skutečnosti nezávisí (nespočívá). Dovolání proto trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, přičemž tyto vady dovolatel včas (v průběhu trvání lhůty k dovolání) neodstranil (§241b odst. 3 o. s. ř.). K řečenému srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 8. července 2014, sp. zn. 26 Cdo 2079/2014, z 1. června 2017, sp. zn. 26 Cdo 5697/2016 (ústavní stížnosti podané proti citovaným rozhodnutím odmítl Ústavní soud usneseními z 25. listopadu 2014, sp. zn. II. ÚS 3146/14, a ze 17. října 2017, sp. zn. I. ÚS 2950/17), či z 3. května 2022, sp. zn. 26 Cdo 1032/2022.
Dovolací soud nepřehlédl ani dovolatelovo sdělení, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu i v rozsahu výroku III., tedy jakoby i jeho nákladové výroky. Zde však – z důvodu stručnosti – pouze uvádí, že podle §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. není dovolání proti této části rozhodnutí přípustné.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 2. 2023
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu