ECLI:CZ:NS:2002:26.CDO.396.2001.1
sp. zn. 26 Cdo 396/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobců A) M. B. a B) J. B., obou zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) M. K. a 2) D. K., oběma zastoupeným advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 91/98, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. května 2000, č. j. 54 Co 86/2000-82, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 950.- Kč k rukám advokátky do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 18. 11. 1999, č. j. 25 C 91/98-63, uložil žalovaným vyklidit byt č. 8 o velikosti 2+1 s příslušenstvím, nacházející se ve 4. nadzemním podlaží domu č. p. 1847, v P., ulice G. 28, blíže specifikovaného ve výroku rozsudku (dále „předmětný byt“ a „předmětný dům“), do jednoho měsíce od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení. Z provedených důkazů vzal za prokázáno, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky předmětného domu, že k předmětnému bytu svědčilo právo nájmu rodičům prvního žalovaného (G. a M. K.), který s nimi (i se svými sourozenci M. K. a L. K.) v bytě bydlel od svého narození. V průběhu roku 1995 a 1996 se rodiče žalovaného odstěhovali (i se svojí dcerou L.) do bytu, nacházejícího se v domě č. 28, ulice K. v P., k němuž získala G. K. spoluvlastnické právo, a v předmětném bytě zůstal bydlet žalovaný (zpočátku i se svým bratrem M., který se posléze – koncem roku 1996 – odstěhoval). Dospěl k závěru, že i když rodiče žalovaného trvale opustili společnou domácnost vedenou v předmětném bytě, a založili novou domácnost v bytě v K. ulici, nemohlo na žalovaného přejít podle §708 ve spojení s §706 odst. 1 obč. zák. právo nájmu bytu, neboť jak jeho jednání, tak i jednání jeho rodičů mělo „spekulativní“ důvody; proto nelze vzhledem k §3 odst. 1 obč. zák. citovaná ustanovení aplikovat. Vycházel přitom ze zjištění, že rodiče žalovaného uzavřeli se žalobci dne 23. 4. 1996 (v době, kdy v předmětném bytě bydlel žalovaný se svým bratrem) dohodu o skončení nájmu předmětného bytu s odkládací podmínkou (nabytí právní moci usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí vyklizením manželů S. do předmětného bytu jako bytu náhradního), jakož i ze zjištění, že v řízení o výkon rozhodnutí vyklizením bytu, probíhajícím u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. E 207/94, prokazovali oprávnění - rodiče žalovaného (a později i žalovaný jako jejich právní nástupce), že jako náhradní byt je pro jmenované (povinné) zajištěn předmětný byt. Soud prvního stupně na základě toho usoudil, že předmětný byt neměl sloužit pro bydlení žalovaného, ale měl být „držen pouze formálně“ jako bytová náhrada pro manžele S. Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaní užívají předmětný byt bez právního důvodu, neboť nepřešlo-li na prvního žalovaného právo nájmu, nemohlo oběma žalovaným vzniknout uzavřením manželství (v roce 1997) právo společného nájmu bytu.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 5. 2000, č. j. 54 Co 86/2000-82, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na vyklizení předmětného bytu zamítl; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud, s odkazem na skutková zjištění soudu prvního stupně, dospěl taktéž k závěru, že první žalovaný (spolu se svým bratrem) splnil podmínku vedení společné domácnosti s rodiči, kteří tuto domácnost trvale opustili; dovodil přitom, že se tak stalo „počátkem“ roku 1995, což vzal za prokázané z výpovědi svědkyně Vyskočilové, slyšené před soudem prvního stupně. Na rozdíl od obvodního soudu však dospěl k závěru, že na žalovaného (resp. i na jeho bratra) přešlo právo nájmu předmětného bytu podle §708 obč. zák. Dohodu o skončení nájmu předmětného bytu, kterou následně (23. 4. 1996) rodiče žalovaného uzavřeli se žalobci, shledal neplatnou, neboť v té době již nebyli nájemci bytu; za důvod neplatnosti označil i její neurčitost. Podle názoru odvolacího soudu nebránila přechodu práva nájmu na žalovaného ani okolnost, že s předmětným bytem „bylo a je počítáno jako s bytovou náhradou pro pana S., který s rodiči žalovaného uzavřel smír na vyklizení bytu v jimi vlastněné nemovitosti oproti zajištění náhradního bytu“, neboť v ní nelze shledat „nic spekulativního“, a „jde svou podstatou o výměnu bytu za byt“. Uzavřením manželství vzniklo pak oběma žalovaným právo společného nájmu, a užívají tedy předmětný byt právem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, v němž uplatněné dovolací důvody podřadili ustanovení §241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř. Odkazují na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, který „rozhodl zcela správně“, a obsáhle rozebírají okolnosti, v nichž spatřují „důvody dovolání“ (okolnost, že rodiče prvního žalovaného, kteří se „někdy v roce 1995 až 1996“ přestěhovali do bytu v domě v K. ulici v P., nesplnili svoji povinnost oznámit žalobcům přechod práva nájmu bytu, že se i po svém odstěhování považovali nadále za nájemce předmětného bytu, neboť platili nájemné a zálohy za služby a dne 23. 4. 1996 uzavřeli se žalobci dohodu o skončení nájmu, kterou v soudním řízení prokazovali zajištění náhradního bytu pro manžele S.). Uvádějí, že nesouhlasí s „pojetím a popisem skutkového stavu“ odvolacím soudem ani s jeho právním posouzením věci; v této souvislosti zpochybňují zjištění odvolacího soudu, že rodiče žalovaného opustili společnou domácnost „počátkem“ roku 1995 a namítají, že opuštění společné domácnosti je „konkrétním projevem vůle, který se uskuteční v okamžiku jeho projevu“, a že jej nelze „všeobecně“ určit obdobím počátku roku. Z „veškerého“ jednání manželů K. a tvrzení žalovaných (uvádí se dále v dovolání) vyplývá, že se rozhodli předmětný byt „nějak zachovat ve svém nájmu a použít jej jako bytovou náhradu“. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že dohoda o skončení nájmu uzavřená jmenovanými, je neplatná, neznamená to (dle názoru dovolatelů), že „je neplatná projevená vůle těchto manželů o trvání nájmu“, v dohodě deklarovaná. Dovolatelé dovozují, že jednání žalovaných a manželů K. bylo spekulativní, a že proto mělo být aplikováno ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Navrhli, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se v dovolacím vyjádření ztotožnili s rozhodnutím odvolacího soudu, zpochybnili dovolací námitky žalobců a navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001). Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán 3. 5. 2000, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 (dále též jen \"o. s. ř.\").
Dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), a je podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Vady řízení uvedené v §237 odst. 1 o. s. ř., ani tzv. jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.), k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§241 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu nevyplývají. Vzhledem k ustanovení §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. byl dovolací soud při přezkumu napadeného rozsudku vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatelé obsahově vymezili (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. lze dovolání odůvodnit tím, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř. Nesprávné hodnocení důkazů může být uvedeným dovolacím důvodem, je-li hodnocení důkazů založeno na skutkovém základu, který nemá oporu v provedeném dokazování (soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly nebo naopak pominul rozhodnou skutečnost, která byla provedenými důkazy prokázána), nebo jestliže v hodnocení důkazů je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti či pravdivosti logický rozpor.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá se zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že určitý důkaz není důležitý, že soud měl vycházet z jiného důkazu nebo že měl uvěřit jinému svědkovi, apod.).
O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. jde obecně tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V projednávané věci odvolací soud posuzoval otázku přechodu práva nájmu předmětného bytu na žalovaného podle ustanovení §708 obč. zák., z něhož vyplývá, že trvalé opuštění společné domácnosti nájemcem nedružstevního bytu má stejné právní následky, jako jeho smrt, tj. že dochází k přechodu práva nájmu bytu za podmínek stanovených v §706 odst. 1 obč. zák. Podle §706 odst. 1 věty první obč. zák. jestliže nájemce zemře a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, stávají se nájemci (společnými nájemci) jeho děti (příp. další zde vyjmenované osoby), kteří prokáží, že s ním žili v den jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt. Výklad podávaný soudní praxí je přitom ustálený potud, že uvedená ustanovení se uplatní i v případech smrti (trvalého opuštění společné domácnosti) oběma manžely, subjekty práva společného nájmu bytu.
Z pohledu ustanovení §708 ve spojení s ustanovením §706 odst. 1 věty první obč. zák. byla tedy pro rozhodnutí odvolacího soudu podstatná skutková zjištění rozhodná pro posouzení, zda a kdy rodiče žalovaného trvale opustili společnou domácnost, a zda s nimi žalovaný v té době společnou domácnost sdílel.
Trvalým opuštěním společné domácnosti se obecně rozumí jednání vedené s úmyslem domácnost zrušit a již ji neobnovit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 9. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1980/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, sešit č. 4, pod pořadovým číslem 37). O trvalé opuštění společné domácnosti např. půjde, jestliže nájemce výslovně prohlásí, že opouští natrvalo společnou domácnost, anebo lze-li z jeho chování usuzovat, že se do společné domácnosti nehodlá vrátit (srov. též rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1982, pod pořadovým číslem 34). Může tedy jít jak o jednání učiněné výslovně, tak i konkludentně, tj. způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o vůli nájemce bytu trvale opustit společnou domácnost.
Na trvalé opuštění společné domácnosti nájemcem bytu je třeba usuzovat z okolností konkrétního případu, přičemž právní následky tohoto jednání nastávají v době, kdy nájemce svoji vůli trvale opustit společnou domácnost projevil a realizoval. Nelze vyloučit situaci, že úmysl trvale opustit společnou domácnost pojme nájemce až po odchodu ze společné domácnosti, který charakter trvalého opuštění nemá (srov. výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu); rovněž tak nelze vyloučit, že vůli trvale opustit společnou domácnost nájemce fakticky nezrealizuje v jeden časový okamžik (v jeden konkrétní den), jako je tomu např. tehdy, opouští-li nájemce byt a stěhuje přitom větší množství nábytku a bytového zařízení. Opustí-li nájemce bytu trvale společnou domácnost, dochází ze zákona (ex lege) k přechodu nájmu bytu na osoby stanovené zákonem; jeho právo nájmu tak zaniká, a nemůže se „obnovit“.
Z výsledků dokazování před soudem prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, jednoznačně vyplynulo, že žalovaný žil v předmětném bytě se svými rodiči (resp. i se svými sourozenci) ve společné domácnosti, že se jeho rodiče z tohoto bytu odstěhovali do bytu v K. ulici, kde bydleli až do své smrti, a že žalovaný zůstal (zpočátku i se svým bratrem) v předmětném bytě bydlet. Skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, jsou tedy podložena důkazy, které byly v řízení provedeny a není ani důvod k závěru, že v jejich hodnocení je logický rozpor.
Dovolatelé ostatně ani uvedená skutková zjištění nezpochybňují; jejich námitky směřují - vedle námitky proti časovému určení doby opuštění společné domácnosti - proti skutkovému a právnímu závěru odvolacího soudu, který z těchto zjištění vyvodil, tj. že rodiče žalovaného jednali v úmyslu trvale opustit společnou domácnost, v důsledku čehož přešlo na žalovaného právo nájmu bytu.
Pokud jde o dovolací námitku týkající se určení doby opuštění společné domácnosti, je třeba především uvést, že skutkové zjištění, z něhož odvolací soud vycházel, má oporu v provedeném dokazování (výpověď svědkyně Vyskočilové). Se zřetelem k tomu, co bylo uvedeno výše, pak obstojí i vymezení doby opuštění společné domácnosti určitým časovým rozmezím.
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že při posouzení jednání rodičů žalovaného a důsledků s ním spojených, zohlednil okolnosti, namítané v dovolání – uzavření dohody o skončení nájmu ze dne 23. 4. 1996 a předpokládané využití předmětného bytu jako bytu náhradního pro manžele S. Odvolací soud nepochybil, pokud dovodil, že zmíněná dohoda je neplatná, byla-li uzavřena v době, kdy již rodiče žalovaného nebyli nájemci předmětného bytu, tedy poté, kdy již nastal právní následek spojený s trvalým opuštěním společné domácnosti, který – jak bylo výše dovozeno – nemůže být následně právně účinným způsobem odstraněn. Pokud pak dovolatelé namítají, že předmětný byt měl být využit pro účely zajištění bytové náhrady, je třeba poukázat na to, že s tímto účelem byli žalobci (i jejich právní předchůdkyně) srozuměni, jak o tom svědčí důkazy, provedené před soudem prvního stupně (obsah spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. E 207/94, konkrétně pak potvrzení A. T. ze dne 12. 1. 1994 – č. l. 4 spisu, návrh nájemní smlouvy ze dne 27. 1. 1995 – č. l. 19 – 21 spisu, dohoda o skončení nájmu ze dne 23. 4. 1996). Jednali-li tedy rodiče žalovaného s vědomím (souhlasem) žalobců, nelze v jejich jednání spatřovat rozpor s dobrými mravy, jak dovolatelé – s poukazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. – namítají.
Z uvedeného je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je z pohledu uplatněných dovolacích důvodů, obsahově konkretizovaných v dovolání, správný; Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. dovolání žalobců zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a žalovaným, kteří byli v dovolacím řízení úspěšní, byla přiznána náhrada účelně vynaložených nákladů tohoto řízení, spočívajících v odměně za sepsání vyjádření k dovolání advokátem. Výše této odměny byla stanovena podle dosavadních právních předpisů (vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.), neboť dovolací řízení bylo zahájeno podáním dovolání dne 20. 7. 2000, tj. před účinností zákona č. 30/2000 Sb. (srov. část dvanáctou, hlavu první, bod 10 cit. zákona). Uvedené náklady sestávají z odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) při společném zastupování dvou osob, snížené o 20 %, jež činí za každého ze žalovaných 400.- Kč (§9 odst. 1 ve spojení s §7, §11 odst. 1 písm. k/, §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.) a z paušální částky náhrady hotových výdajů za každého ze žalovaných ve výši 75.- Kč (§13 odst. 1 a 3 citované vyhlášky).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 24. července 2002
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.
předsedkyně senátu