ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.4020.2011.1
sp. zn. 26 Cdo 4020/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně T. T. , zastoupené Mgr. Martinem Červinkou, advokátem se sídlem v České Třebové, Čechova 396, proti žalovanému J. T. , zastoupenému JUDr. Janem Najmanem, advokátem se sídlem v Pardubicích, nám. Republiky 53, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 5 C 170/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 5. dubna 2011, č. j. 23 Co 33/2011-44, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.960,- Kč k rukám JUDr. Jana Najmana, advokáta se sídlem v Pardubicích, nám. Republiky 53, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. října 2010, č. j. 5 C 170/2010-25, vyhověl žalobě a určil, že je neplatná výpověď žalovaného ze dne 27. dubna 2010 z nájmu žalobkyně k „bytu č. 375/17 v domě č. p. 375 v G. ulici v P. – P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a o povinnosti žalovaného zaplatit státu soudní poplatek.
Z provedených důkazů zjistil následující skutkový stav. Žalovaný (vlastník předmětného bytu) dal žalobkyni výpověď z nájmu bytu datovanou dnem 27. dubna 2010 (dále jen „výpověď ze dne 27. dubna 2010“, resp. „výpověď“), kterou odůvodnil tím, že jako jeho nájemkyně má dva nebo více bytů a předmětný byt dlouhodobě neužívá, neboť užívá byt na adrese P., L. M. 812 (dále jen „byt L. M.“); uvedené výpovědní důvody podřadil pod ustanovení §711 odst. 2 písm. c/ a d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“). Předmětný byt byl za trvání manželství přidělen manželu žalobkyně panu V. v situaci, kdy v bytě s nimi bydlela dcera H. Po úmrtí manžela se žalobkyně znovu provdala za pana T. a odstěhovala se k němu do bytu L. M. V předmětném bytě i nadále bydlela dcera H., provdaná Z., s manželem, který 19. dubna 2005 zemřel. Písemností ze dne 28. listopadu 2004 žalobkyně oznámila žalovanému, že trvale opustila společnou domácnost vedenou s dcerou H. Z. v předmětném bytě a že v důsledku toho přešel nájem bytu na její dceru. Žalovaný podepsal písemnost s názvem „Dohoda o výměně bytu“, podle níž byla jako nájemkyně předmětného bytu vedena dcera žalobkyně; podpis byl notářsky ověřen dne 8. dubna 2010. Správce domu, v němž se byt nachází, adresoval v letech 2007 a 2008 vyúčtování služeb poskytovaných s nájmem bytu dceři žalobkyně; rovněž spotřeba plynu byla účtována v roce 2007 dceři žalobkyně. Ve věci sp. zn. 18 C 233/2010 Okresního soudu v Pardubicích probíhá řízení o žalobě dcery žalobkyně proti žalovanému na určení, že je nájemkyní předmětného bytu; řízení dosud není pravomocně skončeno. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že uplatněné výpovědní důvody byly ve výpovědi náležitě obsahově konkretizovány, výpověď obsahovala předepsané formální náležitosti (§711 odst. 3 obč. zák.) a žaloba byla podána v šedesátidenní lhůtě od doručení výpovědi. Poté jako předběžnou řešil otázku, zda ke dni doručení výpovědi byla žalobkyně nájemkyní bytu, resp. zda již v dřívější době přestala být jeho nájemkyní proto, že nájem přešel na její dceru H. Z. v důsledku trvalého opuštění společné domácnosti vedené původně s dcerou v předmětném bytě. Podle jeho právního názoru přešel nájem bytu na dceru žalobkyně (§706 odst. 1 ve spojení s §708 obč. zák.), neboť žalobkyně trvale opustila společnou domácnost, kterou vedla s dcerou (a dříve i s jejím manželem) v předmětném bytě, a odstěhovala se ke svému manželovi do bytu L. M. Poté uzavřel, že výpověď byla dána osobě, která již nebyla nájemkyní bytu; s poukazem na to žalobě vyhověl.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. dubna 2011, č. j. 23 Co 33/2011-44, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na určení neplatnosti výpovědi zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a na jeho základě – s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. června 2008, sp. zn. 26 Cdo 3842/2007 – dovodil, že není-li žalobkyně nájemkyní bytu, nemůže být aktivně věcně legitimována k podání žaloby na určení neplatnosti výpovědi (§711 odst. 5 obč. zák.); za této situace vyhovující rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Dodal, že žalobu na neplatnost výpovědi nelze pokládat za nástroj, jehož prostřednictvím může žalobkyně zabránit vyklizení své dcery z předmětného bytu. V této souvislosti uvedl, že pokud by žalovaný chtěl dosáhnout vyklizení bytu, musel by podat žalobu na jeho vyklizení (§126 odst. 1 obč. zák.). Jestliže by takovou žalobu podal proti žalobkyni, musela by být zamítnuta pro nedostatek pasivní věcné legitimace; touto cestou tudíž nemůže docílit exekučního titulu, na jehož základě by dosáhl vyklizení dcery žalobkyně z předmětného bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Na vadu řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. usoudila z toho, že odvolací soud řízení v dané věci nepřerušil podle §109 odst. 2 písm. c/ o.s.ř. přes to, že ve věci sp. zn. 18 C 233/2010 Okresního soudu v Pardubicích probíhá řízení o žalobě její dcery, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí v této věci. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. napadla správnost právního názoru, že k podání žaloby na neplatnost výpovědi je aktivně věcně legitimován pouze nájemce bytu. V této souvislosti uplatnila konkrétní dovolací námitky, na jejichž základě usuzovala na nesprávnost uvedeného právního názoru. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právními názory odvolacího soudu, vyvracel správnost použitých dovolacích námitek a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Posléze uvedené vady dovolatelka v dovolání uplatnila dovolací námitkou, že odvolací soud řízení v dané věci nepřerušil podle §109 odst. 2 písm. c/ o.s.ř. přes to, že ve věci sp. zn. 18 C 233/2010 Okresního soudu v Pardubicích probíhá řízení o žalobě její dcery, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí v této věci. Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí přezkoumal nejprve z hlediska takto namítané vady řízení.
Podle §109 odst. 2 písm. c/ o.s.ř. pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět; to neplatí v řízení o povolení zápisu do obchodního rejstříku.
Dovolací soud především zdůrazňuje, že dovolatelka nenapadla správnost (předběžného) právního názoru, že již není nájemkyní předmětného bytu, neboť jí původně svědčící nájem bytu přešel na dceru H. Z. v důsledku toho, že trvale opustila společnou domácnost vedenou s dcerou v předmětném bytě. Ostatně uvedený právní názor je v souladu s tím, co tvrdila v žalobě a také v řízení před soudem prvního stupně, a bylo by nelogické, kdyby nyní (v dovolacím řízení) jeho správnost zpochybňovala. Přes to však v dovolání namítla, že odvolací řízení trpí procesní vadou, jestliže odvolací soud řízení v dané věci nepřerušil podle §109 odst. 2 písm. c/ o.s.ř., byť ve věci sp. zn. 18 C 233/2010 Okresního soudu v Pardubicích probíhá řízení o žalobě její dcery, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí v této věci. Tím, byť v rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., jakoby nyní – protismyslně v rozporu s žalobním tvrzením a také s tím, co tvrdila v řízení u soudu prvního stupně – očekávala jiné řešení uvedené (předběžné) otázky. Bez ohledu na to, že v řízení ve věci sp. zn. 18 C 233/2010 Okresního soudu v Pardubicích se bude – shledá-li soud naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c/ o.s.ř. – řešit otázka práva nájmu dcery žalobkyně k předmětnému bytu, tj. otázka, která bez dalšího nemusí mít význam pro rozhodnutí soudu v dané věci, je zapotřebí zdůraznit, že z ničeho nevyplývá, že soud nemůže otázku práva nájmu dovolatelky k předmětnému bytu vyřešit jako předběžnou v řízení v této věci. Za této situace nelze ani dovozovat, že odvolací soud porušil zákon tím, že v rámci možnosti uvážení, kterou mu zákon poskytuje (srov. slova „může řízení přerušit“), řízení v dané věci nepřerušil, pokračoval v něm a otázku práva nájmu dovolatelky k předmětnému bytu vyřešil v tomto řízení jako otázku předběžnou (srov. rovněž odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. srpna 2008, sp. zn. 22 Cdo 1899/2007). Jde-li o otázku případného vyklizení dcery dovolatelky z předmětného bytu, ztotožňuje se dovolací soud s tím, co v této souvislosti uvedl odvolací soud, a pro stručnost na uvedené názory odkazuje. Lze uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. nebyl použit opodstatněně.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 17. června 2008, sp. zn. 26 Cdo 3842/2007, uveřejněném pod č. 33 v sešitě č. 3 z roku 2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „uveřejněný rozsudek“), dovodil, že výpověď z nájmu bytu daná osobě, která není nájemcem bytu, nemá žádné právní účinky. K odůvodnění uvedeného právního názoru uvedl, že v řízení o žalobě podle §711 odst. 5 obč. zák. je aktivně věcně legitimován vypovídaný nájemce bytu, resp. společní nájemci bytu, jako je tomu zejména v případě manželů – společných nájemců bytu; pasivně věcně legitimován je pak pronajímatel, resp. všichni pronajímatelé, pokud jako spoluvlastníci domu dali nájemci výpověď z nájmu bytu. Jde-li o řízení o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu (tj. výpovědi, kterou pronajímatel vypovídá nájem bytu nájemci), jinak tomu – logicky vzato – ani nemůže být. Z uvedeného pak bez dalšího vyplývá, že k podání žaloby o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu (žaloby podle §711 odst. 5 obč. zák.) není aktivně věcně legitimována osoba, které sice byla doručena výpověď z nájmu bytu, avšak která v době jejího doručení není (již) nájemcem bytu (např. proto, že nájemcem bytu nikdy nebyla, či proto, že v době doručení výpovědi jí svědčí ve smyslu §712a obč. zák. pouhé právo na bydlení, nebo proto, že v této době není již nájemcem bytu proto, že v důsledku trvalého opuštění společné domácnosti nájemcem právo nájmu bytu přešlo podle §706 odst. 1 a 2 ve spojení s ustanovením §708 obč. zák. na jinou /jiné/ tam uvedenou /uvedené/ osobu /osoby/). Je tomu tak také proto, že výpověď z nájmu bytu doručená takové osobě není způsobilá vůči ní vyvolat žádné právní účinky a tudíž ani nijak nepříznivě zasáhnout do jejího právního postavení. Žaloba na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu podaná takovou osobou musí být tedy zamítnuta pro nedostatek aktivní věcné legitimace. Ani v dovolacím řízení v této věci nedospěl dovolací soud – a to i přes uplatněné dovolací námitky – k právnímu názoru, který by byl odlišný od právního názoru vyjádřeného v uveřejněném rozsudku. Právní názor zaujatý v uveřejněném rozsudku se v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ustálil (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 26. října 2009, sp. zn. 26 Cdo 3770/2008, z 21. září 2011, sp. zn. 26 Cdo 4904/2010 a ze 17. ledna 2012, sp. zn. 26 Cdo 4458/2010) a dovolací soud se tedy od něj neodklání ani v posuzovaném případě. Ani dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl tudíž užit opodstatněně.
Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. a jejich obsahové konkretizace správný ve smyslu §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. Dovolací soud proto dovolání podle téhož ustanovení zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal dovolatelku, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 3.000,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 64/2012 Sb.), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 660,- Kč představující 20 % DPH (§137 odst. 3 o.s.ř.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 28. srpna 2012
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu