ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.4801.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 4801/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně I. F. , zastoupené JUDr. Hanou Rosenovou, advokátkou se sídlem Praha 4, Mařatkova 918, proti žalovaným 1) J. Š. , zastoupené Mgr. Kateřinou Richterovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Kovářská 1169/17, 2) N. Š. , a 3) M. Š. , o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 25 C 269/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2009, č.j. 55 Co 439/2008-47, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.800,- Kč, k rukám Mgr. Kateřiny Richterové, advokátky se sídlem Praha 1, Opletalova 5, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 2) a 3) nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. 6. 2008, č.j. 25 C 269/2007-29, zamítl žalobu na určení, že výpověď z nájmu bytu o velikosti 1+1, II. kategorie, ve 4. patře domu č.p. v ulici N. J. 5 v P. 4 (dále „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“) ze dne 17. 12. 2006, daná žalobkyni žalovanými, je neplatná; dále rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 13. 1. 2009, č.j. 55 Co 439/2008-47, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že výpověď z nájmu předmětného bytu, daná žalovanými (spoluvlastníky předmětného domu) žalobkyni (nájemkyni předmětného bytu) dopisem ze dne 17. 12. 2006 (dále jen „Výpověď“) je platným právním úkonem, a to i z hlediska žalobkyní namítaných dobrých mravů. Konstatoval, že ji nelze považovat za neplatnou podle §39 občanského zákoníku ve znění účinném po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč.zák.“) pro rozpor s dobrými mravy; přitom poukázal na zjištění, učiněná ze spisu soudu prvního stupně ve věci sp.zn. 43 C 216/2005. Přisvědčil rovněž závěru soudu prvního stupně, že uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. b) obč.zák. byl naplněn, neboť žalobkyně nezaplatila nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu (dále též „úhrada za služby“) ve výši odpovídající trojnásobku měsíčního nájemného a uvedených plateb. K okolnosti, že vzniklý dluh uhradila po doručení výpovědi nepřihlédl s odůvodněním, že v řízení o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu již nelze zohlednit nově nastalé skutečnosti, k nimž došlo po jejím doručení (typicky dodatečné zaplacení nájemného), neboť pro posouzení daného právního úkonu je rozhodný stav v době, kdy byl učiněn.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost odůvodnila podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatnila v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Namítá, že odvolací soud při posouzení věci z hlediska dobrých mravů přihlédl k obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp.zn. 43 C 216/2006, ačkoliv toto řízení bylo pravomocně skončeno zpětvzetím žaloby, a v něm projednávaný výpovědní důvod (nedodržování hygienických norem, hromadění odpadků a kazících se potravin) nebyl proto prokázán. Vyjadřuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že k dodatečnému zaplacení dlužného nájemného (úhrad za služby) nelze při posouzení naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. b) obč.zák. přihlížet. Namítá, že napadené rozhodnutí je v rozporu s „publikovanou judikaturou“, podle níž může být dodatečné zaplacení nájemného významné v rámci úvahy o odepření přivolení k výpovědi ve smyslu §3 odst. 1 obč.zák. Dovolává se dobrých mravů a uvádí skutečnosti, k nimž mělo být přihlédnuto, a dovozuje z nich též neplatnost Výpovědi z důvodu neodpovídající bytové náhrady. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání 1. žalovaná namítla jeho nepřípustnost a navrhla, aby bylo odmítnuto.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 13. ledna 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, který byl jeho prvním rozsudkem ve věci, nejde proto o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. Dovolání tak může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu (§237 odst. 3 o.s.ř.).
V projednávané věci dovolatelka výslovně neformuluje právní otázku, s níž spojuje zásadní význam napadeného rozhodnutí. Z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) se podává, že nesouhlasí se závěry odvolacího soudu ohledně právní relevance dodatečného (po doručení Výpovědi) zaplacení nájemného a úhrad za služby a ohledně posouzení věci z hlediska dobrých mravů.
Především je třeba uvést, že judikatura dovolacího soudu (srov. např. jeho rozsudky z 23. 11. 2009, sp.zn. 26 Cdo 1592/2008, z 23. 3. 2010, sp.zn. 26 Cdo 2561/2008, z 27. 4. 2010, sp.zn. 26 Cdo 4093/2000, a z 24. 11. 2010, sp.zn. 26 Cdo 5277/2009) je ustálena v názoru (který sdílí i v projednávané věci), že podle právní úpravy účinné od 31. 3. 2006 posuzuje soud otázku rozporu výpovědi pronajímatele z nájmu bytu (dané podle §711 obč.zák.) s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč.zák.) v rámci úvahy o neplatnosti výpovědi z hlediska ustanovení §39 obč.zák. Pro úplnost je zapotřebí dodat, že při posuzování neplatnosti výpovědi z nájmu bytu podle §39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy budou právně významné pouze skutečnosti, které byly objektivně dány v době, kdy pronajímatel uvedený právní úkon (výpověď z nájmu bytu) doručil nájemci; okolnosti nastalé po tomto okamžiku nelze při tomto právním posouzení zohledňovat (srov. již citovaný rozsudek sp.zn. 26 Cdo 5277/2009).
Dovodil-li tedy v projednávané věci odvolací soud, že v řízení o neplatnost Výpovědi nelze přihlížet k tomu, že dovolatelka po doručení Výpovědi vzniklý dluh na nájemném uhradila, odpovídá jeho názor ustálené judikatuře dovolacího soudu. Odkaz dovolatelky na „publikovanou judikaturu“ tedy není opodstatněný, a to i z toho důvodu, že se týká judikatury, vztahující se k řízení o přivolení k výpovědi podle §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku ve znění účinném do 30. 3. 2006, o něž v daném případě nejde.
Odvolací soud nepochybil, ani pokud se zabýval posouzením rozporu Výpovědi s dobrými mravy v rámci úvahy o neplatnosti tohoto úkonu podle §39 obč.zák. Pokud proti tomu dovolatelka předkládá vlastní, odlišné hodnocení okolností v tomto směru významných, je třeba uvést, že jejich posouzení v dané, konkrétní věci, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 24. 8. 2009, sp.zn. 26 Cdo 4908/2007, a z 16. 2. 2010, sp.zn. 26 Cdo 1886/2008).
Spatřuje-li pak dovolatelka důvod neplatnosti Výpovědi v nedostatečné bytové náhradě, je třeba uvést, že v řízení o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu – včetně jejího rozporu s dobrými mravy – nemá místo úvaha o formě bytové náhrady pro nájemce bytu, jehož nájem je vypovídán (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 23. 11. 2010, sp.zn. 26 Cdo 3307/2009).
Námitkou, že odvolací soud přihlédl k obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp.zn. 43 C 216/2006 uplatňuje dovolatelka dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. K tomu je třeba uvést, že přípustnost dovolání pro uplatnění tohoto dovolacího důvodu přichází v úvahu pouze v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není postiženo vadou, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp.zn. II. ÚS 650/06, usnesení Nejvyššího soudu z 10. 12. 2009. sp.zn. 23 Cdo 4562/2009, usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2010, sp.zn. IV. ÚS 1464/10). V projednávané věci však dovolací námitka nesměřovala k výkladu procesních předpisů, a proto jejím prostřednictvím nelze založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Ostatně odvolací soud vycházel ze znaleckého posudku soudního znalce MUDr. Z. B., jímž byl v řízení před soudem prvního stupně proveden důkaz (č.l. 13).
Je tedy zřejmé, že dovolání žalobkyně směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §146 odst. 2 věty první a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalobkyni k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalované 1) vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 1.500,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s ustanovením §10 odst. 3, §15 ve spojení s ustanovením §14 odst. 1, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 2) a 3) bylo rozhodnuto, že žádný z těchto účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 19. dubna 2011
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu