ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.483.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 483/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., v právní věci žalobců A/ K. P., B/ H. Ž., C/ S. P., D/ J. P., E/ J. P., všech zastoupených advokátkou, a F/ Ing. A. P., proti žalovanému 1/ O., s. s., zastoupené advokátem, o poskytnutí náhrady za znehodnocení nemovitostí dle zákona č. 229/1991 Sb., vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 4 C 332/95, o dovolání žalobců A/ až E/ proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 20.12.1999, čj. 15 Co 788/99-617, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 20.prosince 1999, čj. 15 Co 788/99-617, a rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 7.září1999, čj. 4 C 332/95-590, se s výjimkou výroku označeného III. a výroku o nákladech prvostupňového řízení ve vztahu mezi žalobcem A. P. a žalovanými, zrušují , a věc se vrací Okresnímu soudu v Pelhřimově k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, na základě odvolání žalobců A/ až E/, rozsudkem ze dne 20.12.1999, čj. 15 Co 788/99-617, který nabyl právní moci dne 20.1.2000, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 7.9.1999, čj. 4 C 332/95-590, v upraveném znění. Podle něj bylo žalovanému uloženo poskytnout žalobcům akcie blíže specifikované v tomto výroku. Ve výrokové části II. odvolací soud konstatoval, že rozsudek soudu prvního stupně zůstává nedotčen v odstavci prvém ve výrocích o uložení povinnosti žalovaného poskytnout náhradu žalobci F), a o částečném zamítnutí žaloby u všech žalobců. Ve výrocích III. a IV. odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, a výrokem V. připustil proti svému rozsudku dovolání.
Odvolací soud shora uvedeným rozsudkem v této věci rozhodoval podruhé, když předtím rozsudkem z 2.12.1997, čj. 15 Co 97/98-377, mj. zrušil výrok rozsudku soudu prvního stupně o plnění náhrady v penězích, a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem na formu plnění žalovaného nároku. Své druhé rozhodnutí odůvodnil tím, že byly splněny základní podmínky oprávněnosti nároku žalobců na náhradu za odstraněné nemovitosti dle ustanovení §14 a násl. zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Jedinou spornou otázkou, která byla v rámci odvolacího řízení namítána, byla forma poskytnutí náhrady. V souladu s ustanovením §16 odst. 4 zákona o půdě a ve shodě s ustálenou judikaturou dospěl odvolací soud k závěru, že nedohodli-li se účastníci o peněžitém způsobu náhrady, nemůže soud uložit žalovanému povinnost k peněžitému plnění. Protože v daném případě k takové dohodě nedošlo, a žalovaným vlastněné akcie představují podíl na jeho jmění, nepřicházelo v úvahu uložení peněžité formy plnění žalovanému, jak to požadovali žalobci v odvolacím návrhu. Odvolací soud proto shledal správným rozhodnutí soudu prvního stupně, který uložil žalovanému povinnost poskytnout žalobcům náhradu podílem na jmění ve formě akcií několika obchodních společností, které žalovaný vlastní. Jejich cenu soud stanovil shodně s jejich nominální hodnotou, tedy jmenovitou hodnotou akcií ve smyslu ustanovení §157 obchodního zákoníku. Žalobcům se akcie poskytují jako podíl na jmění, nikoli jako majetek k přímému zpeněžení, i když ani tento způsob není vyloučen. Podle názoru odvolacího soudu však není správné zužovat vydání podílu na jmění pouze na otázku převodu akcií a výši z toho získané částky, neboť akcie jako cenný papír, s nímž jsou spojena práva akcionáře jako společníka podílet se podle zákona a stanov na chodu společnosti, mu současně umožňují podílet se na jejím řízení, jejím zisku a na likvidačním zůstatku při zániku společnosti. Pojem akcie má tak širší rozsah, než je pouze otázka její hodnoty při převodu. Proto nemohou uspět ani námitky žalobců o omezené převoditelnosti akcií, které jim byly náhradou přiznány. Odvolací soud v této souvislosti argumentuje i ustanovením §28a zákona o půdě, podle něhož se náhrada u věcí movitých poskytuje v zůstatkových účetních cenách vždy ke dni 24.6.1991, nikoli v cenách tržních, obecných, či obchodovatelných.
Odvolací soud připustil k návrhu žalobců dovolání, byť k řešení jiné právní otázky, než navrhli žalobci, a to té, zda podíl na jmění v podobě akcií má být oceňován dle jmenovité hodnoty akcií nebo dle jejich obchodované ceny na trhu. Sporným se může jevit i význam §28a při výkladu ustanovení §16 odst. 4 zákona o půdě, v němž se výslovně hovoří pouze o cenách věcí nemovitých a movitých. Řešení tohoto právního problému se odvolacímu soudu jeví jako otázka zásadního právního významu.
Žalobci A/ až E/ napadli rozsudek odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost založili na ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť původní rozsudek soudu prvního stupně ze dne 2.12.1997 byl Krajským soudem v Českých Budějovicích- pobočce v Táboře zrušen se závazným právním názorem, že náhrada může být poskytnuta ve věcech, a že soud musí tuto skutečnost vzít v úvahu s ohledem na ustanovení §16 odst. 4 zákona o půdě; přípustnost dovolání žalobci opírají i o ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř., neboť odvolací soud výrokem rozsudku výslovně dovolání připustil. Vzhledem k tomu, že nebylo vyhověno žádosti žalobců o připuštění dovolání k řešení otázky, zda lze poskytnout náhradu v penězích za situace, kdy povinná osoba jiný majetek nemá, opírají své dovolání i o ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Přestože odvolací soud v této věci poukazuje na stávající konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (3 Cdon 1117/96) , byla tato otázka Nejvyšším soudem řešena pouze za situace, kdy bylo možno uspokojit nároky oprávněných osob jiným způsobem. Dovolací důvody žalobci opírají o ustanovení §241 odst. 3 písm. b),c) a d) o.s.ř. Odvolacímu soudu především vytýkají nesprávný výklad obchodního zákoníku v návaznosti na ustanovení §16 odst. 4 zákona o půdě a nesprávný právní výklad ustanovení §28a zákona o půdě. Další výtky žalobců směřují k nesprávnému označení akcií v rozsudku, kdy nebylo dostatečně respektováno ustanovení §155 obchodního zákoníku; rozsudek odvolacího soudu je tak, podle názoru žalobců, nevykonatelný. Další pochybení odvolacího soudu dovolatelé spatřují v neúplném skutkovém zjištění ohledně všech akcií, jež žalovaný vlastní. Podle mínění žalobců odvolací soud rovněž nesprávně posoudil ustanovení §61 obchodního zákoníku, jehož citace v rozhodnutí chybí, ale ze kterého by měly soudy vycházet při svých závěrech, že akciemi je žalobcům náhrada vykrývána podílem na jmění. Žalobci vyslovují pochybnosti i o závěru odvolacího soudu, podle něhož akcie tvoří obchodní jmění. V žádném případě nepovažují za správný názor odvolacího soudu, že je třeba vycházet z nominální hodnoty akcie, protože akcie ve smyslu ustanovení §157 obchodního zákoníku odpovídá výši základního jmění jen v době založení. V této souvislosti poukazují na skutečnost, že soud nezjišťoval, jaké byly zůstatkové ceny akcií ve vlastnictví žalovaného, a jaký činily podíl na jmění povinné osoby, tedy O., s. s., s.p., ke dni 24.6.1991, ač na tento případ chtěl aplikovat ustanovení §28a zákona o půdě. Žalobci odmítají i argumenty odvolacího soudu ohledně možnosti akcionáře podílet se na řízení společnosti. Ač odvolací soud k návrhu žalobců konstatoval znalecký posudek, nepřihlédl k němu i v dalších směrech. Nezhodnotil ani otázku omezené převoditelnosti akcie ve smyslu obchodního zákoníku. Dle názoru žalobců v napadeném řízení bylo jednoznačně prokázáno, že jejich nároky nemohou být vykryty jiným způsobem ve smyslu zákona o půdě, neboť žalovaný žádný majetek nemá, ale byly mu Ministerstvem zemědělství přiděleny finanční částky na vykrývání nároků restituentů, o čemž se nacházejí doklady ve spisu. Právní otázka zásadního významu spočívá tedy v tom, zda za situace, není-li prokázáno, že žalovaný má nějaký majetek na úhradu pohledávky žalobců, může být přiznána náhrada v penězích. Dovolatelé navrhují zrušení rozsudku soudu odvolacího i soudu prvního stupně.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17.zákona č.30/2000 Sb., kterým se mění zákon č.99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001 ( dále jen "o.s.ř.").
Dovolání bylo podáno včas, a splňuje náležitosti předpokládané ustanovením §241 odst. 2 o.s.ř. Důvody, které jsou popsány v dovolání, jsou podřaditelné pod ustanovení §241 odst. 3 písm.b),c) a d) o.s.ř. Přípustnost dovolání se opírá o ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. neboť odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozsudek zrušil. Vady řízení ve smyslu ustanovení §237 nebyly zjištěny, ani dovolateli uplatněny. Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek v mezích uplatněných dovolacích důvodů ( §242 odst. 3 věta prvá o.s.ř.), které pokrývají i otázky zásadního právního významu, vytýčené odvolacím soudem.
Dovolací soud neshledal, že by byl dán dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm.b) o.s.ř., / tj. vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci/ který dovolatelé ani nenaplnili konkrétním tvrzením ; pokud by jím měla být okolnost, že dovolací soud nezkoumal existenci dalšího majetku ( akcií) žalovaného, nešlo by o vadu řízení, jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že jím zjištěné akcie postačují na vypořádání nároku žalobců. Rovněž nelze dovodit, že by skutková zjištění odvolacího soudu neměla v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241 odst. 3 písm.c) o.s.ř.).Pokud odvolací soud nevyvodil závěry o ceně předmětných akcií z předloženého písemného důkazu, zpracovaného znalcem, stalo se tak proto, že v důsledku svého právního názoru na způsob výpočtu ceny akcií nepovažoval tento důkaz za relevantní.
Dovolací soud nepovažuje za důvodnou výtku dovolatelů, že akcie, jimiž má být plněno, neoznačil ve svém výroku všemi znaky, které jako náležitosti akcií stanoví §155 odst. 3 obch. zák. Tyto náležitosti nelze zaměňovat za požadavek určitosti a vykonatelnosti soudního rozhodnutí; pro splnění tohoto požadavku postačuje, aby akcie byly ve výroku soudu označeny tak, aby byly jednoznačně identifikovatelné, například označením emitenta a číslem. Tomuto požadavku označení akcií ve výroku odvolacího soudu vyhovuje.
Správným shledává dovolací soud právní závěr odvolacího soudu, že náhrada podle ustanovení §14 odst. 3 a §16 odst. 2 zákona o půdě nemůže být poskytnuta v peněžní formě, jestliže se účastníci na této formě náhrady nedohodli. Tento výklad odpovídá dnes již běžné judikatuře dovolacího soudu. Z obsahu spisu navíc neplyne, že by žalovaný neměl již žádný majetek vyjmenovaný v ustanovení §16 odst. 4 zákona o půdě, naopak odvolací soud právě o takovém majetku rozhodl.
Složitější je již výklad náhrady za znehodnocené budovy podle příslušných ustanovení zákona o půdě, má-li být tato náhrada poskytnuta formou akcií, a to zejména z hlediska určení jejich hodnoty. Dovolací soud vychází z úvahy, že v případě, kdy zákon o půdě výslovně neupravuje některá práva a povinnosti, ač právo samo zakládá, použijí se podle ustanovení §1 odst. 3 zákona o půdě obecné předpisy. Není sporu o tom, že předmětem řízení je nárok založený ustanovením §14 odst. 3 a §16 odst. 2 zákona o půdě, blíže upravený co do formy náhrady ustanovením §16 odst. 4 věta druhá tohoto zákona. Podle něj se má náhrada poskytnout (nedohodnou-li se účastníci jinak, tedy např. na peněžní formě plnění), ve věcech, které povinná osoba vlastní, nebo k nimž měla ke dni 24.6.1991právo hospodaření (s výjimkou nemovitostí ve správě pozemkového fondu), popřípadě v podílu na jmění této osoby. V této souvislosti je třeba se zabývat výkladem pojmu "podíl na jmění".
Podíl na jmění, vyjádřený akciemi, by se mohl týkat povinné osoby v případě, že by šlo o akciovou společnost. Takto striktně nelze však ustanovení §16 odst. 4 zákona o půdě vykládat, protože zákonodárce nesporně sledoval možnost poskytnout určitý podíl na majetku i jiných povinných osob, které akciovými společnostmi nejsou. V tomto smyslu je třeba podíl na majetku povinné osoby chápat jako podíl na tom, co tvoří její majetek. Dovolací soud nemá pochybnosti o závěru odvolacího soudu, že akcie jiné právnické osoby ( akciové společnosti), které povinná osoba eviduje ve svém jmění, nejsou resp. nebyly (do 1.1.2001 kdy nabyl účinnosti zákon č. 362/2000, kterým se mění zákon č. 591 /1992 Sb., o cenných papírech, ve znění pozdějších předpisů,) považovány za věc movitou ve smyslu občanského práva hmotného, ale šlo o cenný papír - jiný majetek, tvořící část celkového majetku; lze tedy dovodit, že jde ve smyslu ustanovení §16 odst. 4 zákona o půdě o podíl na jmění jako souhrnu majetkových hodnot. V takto pojímaném chápání je ovšem akcie ocenitelná v účetnictví podniku.
Způsob ocenění věcí, jež se poskytují podle ustanovení §16 odst. 4 věta druhá zákona o půdě jako náhrada založená ustanovením §14 odst. 3 zákona o půdě, je ustanovením §28a tohoto zákona určen pouze pro věci nemovité a věci movité. U ostatních majetkových hodnot zákon o půdě zvláštní ustanovení o jejich ocenění neobsahuje, a na náhrady v cenných papírech zvláštní úprava ocenění nedopadá. Je proto třeba ohledem na jeho ustanovení §1 odst. 3 použít obecných předpisů, a to včetně doby rozhodné pro stanovení rozsahu majetku, kterým má být náhrada poskytnuta. Dovolací soud dává zapravdu dovolatelům v tom, že určení ceny akcií jejich nominální hodnotou nevypovídá o jejich skutečné ceně, protože nominální hodnota nevyjadřuje skutečnou hodnotu akcie, ale pouze podíl na základním kapitálu společnosti, přičemž souhrn nominálních hodnot všech akcií vyjadřuje výši základního kapitálu. V daném případě je pro stanovení náhrady době rozhodování soudu (§154 odst.1 o.s.ř.) platil pro reálné oceňování majetku zákon č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, který se vztahuje i na cenné papíry, včetně akcií. Této právní normy odvolací soud nepoužil, a nepoužil tedy na daný právní vztah právní předpis, jehož použít měl. Jeho právní závěr proto nemůže být v tomto směru správný. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil podle ustanovení §243b odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř. Protože důvody zrušení rozsudku odvolacího soudu se týkají i rozsudku soudu prvního stupně, byl zrušen i jeho rozsudek s výjimkou výroku týkajícího se žaloby A. P., který dovolání ( ani odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně) nepodal. Věc byla proto vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( §243b odst. 2 o.s.ř.).
V dalším řízení jsou odvolací soud i soud prvního stupně vázány právním názorem dovolacího soudu; v novém rozhodnutí soud též nově rozhodne o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího ( §243d odst.1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. února 2001
JUDr. Ema B a r e š o v á , v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová