ECLI:CZ:NS:2002:26.CDO.492.2001.1
sp. zn. 26 Cdo 492/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně E. M., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) P. K. a 2) M. K., zastoupeným advokátem, o zaplacení částky 412.848,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 54/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. června 2000, č.j. 18 Co 161/2000-42, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaných domáhala zaplacení částky 412.848,- Kč s příslušenstvím s tvrzením, že tato částka představuje bezdůvodné obohacení, které žalovaní na její úkor získali za dobu od 1. 7. 1997 do 31. 12. 1998 tím, že užívali byt nacházející se v domě, jehož je žalobkyně podílovou spoluvlastnicí, i když podle pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 9 C 109/93, jim nájemní poměr skončil uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, a za užívání bytu platili pouze částky odpovídající regulovanému nájemnému. Žalobkyně tak přišla o částky, které by mohla získat pronájmem bytu za neregulované nájemné, které v dané lokalitě u obdobných bytů představuje částku 25.000 Kč měsíčně. Žalovaná částka pak odpovídá ušlému neregulovanému nájemnému za osmnáct měsíců při zohlednění částky 37.152 Kč, kterou žalovaní za uvedené období uhradili na nájemném regulovaném.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 9. 11. 1999, č.j. 19 C 54/99-23, zamítl žalobu o zaplacení částky 412.848,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. Na podkladě učiněných skutkových zjištění dospěl k závěru, že žalobkyně je podílovou spoluvlastnicí v rozsahu 49/50 domu čp. 1320 v k. ú. B., v jehož přízemí se nachází byt o velikosti 3+1 s příslušenstvím ( dále jen „byt“ ), k němuž svědčilo žalovaným právo společného nájmu. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21.12.1993, č. j. 9 C 109/93-17, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30.9.1994, č. j. 18 Co 204/94-28, který nabyl právní moci dne 14.12.1994, soud přivolil k výpovědi žalobkyně z nájmu bytu žalovaných, dané podle ustanovení §711 odst. 1 písm. a/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.“), s tím, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní doby, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku. Povinnost žalovaných byt vyklidit byla vázána na zajištění přiměřeného náhradního bytu. Nájemní poměr žalovaných k bytu skončil dnem 31.3.1995. Dále soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalovaní i po tomto datu byt obývají a žalobkyni platí částky odpovídající výši regulovaného nájemného podle vyhlášky č. 176/1993 Sb., ve znění vyhlášek č. 30/1995 Sb., č. 274/1995 Sb., č. 85/1997 Sb. a č. 86/1997 Sb. a že jim dosud nebyl přiměřený náhradní byt zajištěn. Z těchto zjištění soud prvního stupně právně dovodil, že se na žalované jako na bývalé nájemníky bytu vztahuje úprava zakotvená v §712a obč. zák., podle níž jim svědčí základní práva a povinnosti nájemce bytu - mimo jiné právo byt užívat a povinnost za jeho užívání platit žalobkyni částky odpovídající platbám regulovaného nájemného podle ustanovení §696 odst. 1 obč. zák.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 6. 2000, č.j. 18 Co 161/2000-42, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil a ve výroku o nákladech řízení změnil. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Návrhu žalobkyně na vyslovení přípustnosti dovolání nevyhověl.
Odvolací soud zcela převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. I podle jeho závěru žalovaní s přihlédnutím k §712a obč. zák. bezdůvodné obohacení na úkor žalobkyně nezískali. Vyslovil názor, že pokud povinnost žalovaných byt vyklidit ještě nenastala, neboť žalobkyně jim nezajistila přiměřený náhradní byt, požívají ochrany ve smyslu §712a obč. zák., podle něhož v období mezi skončením nájemního poměru a posledním dnem lhůty k vyklizení bytu mají práva a povinnosti v rozsahu odpovídajícím ustanovením §687 až §699 obč. zák. a přiměřeně též §700 až §702 odst. 1 obč. zák. včetně výše náhrady za nájem a služby spojené s užíváním bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž navrhla zrušit rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání opřela o ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. a uplatnila v něm dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Za otázku zásadního právního významu, která zakládá v dané věci přípustnost dovolání, pokládá otázku, zda jí přísluší částka bezdůvodného obohacení ve výši odpovídající regulovanému nájemnému nebo tržnímu nájemnému. Je nadále přesvědčena, že právním titulem na užívání pronajatého bytu může být pouze řádná nájemní smlouva. Pakliže byla pronajímatelem vypovězena (tak jako v tomto případě) a byt se „uvolnil“, nastává situace, kdy byt je užíván bez právního titulu. Za právní titul nelze pokládat ani tzv. „právo bydlení“. Pak ovšem uživatelé bytu nemohou podle ní platit nájemné, nýbrž za užívání bytu platí z titulu bezdůvodného obohacení. Přitom právní nárok na zaplacení částky za bezdůvodné obohacení nesouvisí se zajištěním náhradního bytu pro žalované a ani se skutečností, z jakého důvodu soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu. Dále uvedla, že žádný právní předpis neřeší otázku regulace bezdůvodného obohacení v souvislosti s užíváním bytu bez právního důvodu. Zároveň poukázala na právní názory vyjádřené v Občanském zákoníku – komentář 6. vydání autorů Jehlička, Švestka, Škárová a kol., vydaném nakladatelstvím C. H. Beck v Praze v roce 2001, vztahující se k ustanovení §712a obč. zák., podle nichž „by bylo spravedlivé, aby bývalý nájemce, nyní pouze neoprávněný uživatel bytu, byl pronajímateli povinen zaplatit nikoli částku odpovídající tzv. regulovanému nájemnému, ale částku odpovídající nájemnému za byt podle tržních podmínek, tj. nájemnému odpovídajícímu v místě a čase stavu nabídky a poptávky. Pokud soudy zatím nevzaly tento názor za své, může docházet k poškození práva vlastníka nemovitosti jako pronajímatele užívat za běžných podmínek vlastněnou věc, tedy ji i pronajímat, pokud jsou k tomu splněny podmínky (musí jít o uvolněný byt, nikoli však na základě výměny bytů nebo přechodu práva nájemního v důsledku smrti nebo opuštění bytu), za neregulované nájemné.“ Konečně poukázala na to, že prakticky stejný názor zastávají autoři JUDr. Holub, JUDr. Fiala a JUDr. Bičovský v poznámkovém vydání Občanského zákoníku (6. vydání), podle nichž „ Za užívání bytu se bude platit z titulu bezdůvodného obohacení (tedy nikoli regulovat nájemné podle cenových předpisů). Nepůjde o změnu dohodnutého nájemného, ale o stanovení částky, o kterou pronajímatel přichází tím, že nemůže byt znovu pronajmout jinému nájemci“.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) projednal věc podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srov. část dvanáctou, hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem (žalobkyní) řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o.s.ř.), se dovolací soud nejprve zabýval otázkou jeho přípustnosti, neboť pouze z podnětu přípustného dovolání může být napadený rozsudek přezkoumán z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.). V případě potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu přichází v úvahu přípustnost dovolání založená ustanovením §237 odst. 1, §238 odst. 1 písm. b/ a §239 o. s. ř.
Vady vyjmenované v §237 odst. 1 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu nevyplývají.
V daném případě nemůže být přípustnost dovolání založena podle §238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., neboť dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně o věci samé. Dovolání není přípustné ani podle §239 odst. 1 o. s. ř., poněvadž odvolací soud ve výroku svého potvrzujícího rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání ve smyslu §239 odst. 2 o. s. ř. Podle citovaného ustanovení nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto o věci samé, je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. V posuzovaném případě dovolatelka podala návrh na připuštění dovolání před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, takže bylo na dovolacím soudu, aby se uplatněnou přípustností zabýval.
Z toho, že přípustnost dovolání je spojena se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum je otevřen toliko pro posouzení otázek právních a nikoli skutkových. Způsobilým dovolacím důvodem, kterým je možno dovolání odůvodnit, je jen dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu, jinými slovy jestliže napadené rozhodnutí právě na tomto (nesprávném) právním posouzení spočívalo.
Zásadní význam po právní stránce má rozhodnutí odvolacího soudu tehdy, obsahuje-li posouzení právní otázky, která má právní relevanci nejen pro rozhodnutí v konkrétní projednávané věci, ale současně má i význam pro posouzení jiných sporů, a může mít proto vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů vůbec. Z tohoto pohledu má rozhodnutí odvolacího soudu uvedený význam zpravidla tehdy, jde-li o takovou právní otázku, která nebyla vyřešena judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku odlišně od ustálené judikatury vyšších soudů. Přípustnost dovolání není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam má, nýbrž až závěrem, že tomu tak skutečně je.
Ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud (s výjimkou vad v tomto ustanovení uvedených) vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak byl dovolatelem obsahově vymezen. Právní otázky se mohou stát předmětem dovolacího přezkumu pouze tehdy, jestliže dovolatel jejich posouzení odvolacím soudem napadl, resp. když v dovolání zpochybnil řešení, která ve vztahu k nim odvolací soud zaujal. Jen s posouzením těchto právních otázek (objektivně otevřených dovolacímu přezkumu) je dovolací soud povolán spojovat závěr, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu je ve smyslu §239 odst. 2 o. s. ř. po právní stránce zásadního významu.
V dané věci dovolatelka před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacím soudem navrhla vyslovení přípustnosti dovolání pro řešení otázky „zda jí z titulu bezdůvodného obohacení přísluší proti žalovaným částky odpovídající regulovanému nájemnému nebo neregulovanému (tržnímu) nájemnému“. Objektivní hranice dovolacího přezkumu jsou s přihlédnutím k takto formulované otázce a k právnímu posouzení věci odvolacím soudem vymezeny jeho závěrem, že „dovolatelka bezdůvodné obohacení na úkor žalovaných nezískala, neboť žalovaným jako bývalým nájemcům dosud nenastala povinnost byt vyklidit, a proto požívají ochrany podle §712a obč. zák. včetně oprávnění platit za užívání bytu částky ve výši regulovaného nájemného ve smyslu §696 odst. 1 obč. zák.“. Jinými slovy pro potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu mělo zásadní význam posouzení otázky, zda v době mezi skončením nájemního poměru a posledním dnem lhůty k vyklizení bytu je s přihlédnutím k ustanovení §712a obč. zák. s právem užívat byt (právem na bydlení) spojena povinnost platit za užívání bytu částky ve výši nájemného regulovaného ve smyslu §696 odst. 1 obč. zák. zvláštním právním předpisem nebo ve výši nájemného neregulovaného (tzv. tržního). Této otázce, jejíž řešení bylo v dovolání zpochybněno, lze podle názoru dovolacího soudu přiznat výše definovaný zásadní význam po právní stránce, a dovolání je tak možno shledat podle §239 odst. 2 o. s. ř. přípustným.
Právní posouzení věci je nesprávné (§241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.), jestliže soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil.
Podle §712 odst. 6 obč. zák. pokud má nájemce právo na bytovou náhradu, není tento nájemce povinen se z bytu vystěhovat a byt vyklidit, dokud pro něj není odpovídající bytová náhrada zajištěna; společní nájemci mají právo jen na jednu bytovou náhradu.
Podle §712a obč. zák. v období mezi skončením nájemního poměru a posledním dnem lhůty k vyklizení bytu mají pronajímatel a osoba, jejíž nájemní poměr skončil, práva a povinnosti v rozsahu odpovídajícím ustanovením §687 až 699 a přiměřeně §700 až 702 odst.1.
Právní vztah, který je předmětem sporu v projednávané věci, byl založen pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. 12. 1993, č. j. 9 C 109/93-17, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 1994, č. j. 18 Co 204/94-28, jímž soud přivolil k výpovědi dovolatelky (v uvedeném sporu žalobkyně /pronajímatelky/) z nájmu žalovaných k předmětnému bytu za současného určení, že jejich nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty (která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku), a uložil žalovaným povinnost byt vyklidit do patnácti dnů po zajištění přiměřeného náhradního bytu. Žalovaní tedy mají podle citovaného rozhodnutí (jehož výrok je ve smyslu §159 odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. závazný pro účastníky i pro všechny orgány) povinnost byt vyklidit až po zajištění přiměřeného náhradního bytu a svědčí jim podle ustanovení §712 odst. 6 obč. zák. právo v bytě bydlet do zajištění odpovídající bytové náhrady; dovolatelka má tomu odpovídající povinnost výkon tohoto práva strpět.
Obsahově je uvedený právní vztah vymezen v ustanovení §712a obč. zák., ve znění po novele provedené s účinností od 1. 1. 1995 zákonem č. 267/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský zákoník. Jde o specifický právní vztah mezi (dosavadním) pronajímatelem a osobou, jejíž nájemní poměr skončil, jehož účelem je – v souladu se zákonnou koncepcí právního vztahu nájmu bytu jako nájmu chráněného (srovnej §685 odst. 1 větu druhou před středníkem obč. zák.) – zajištění potřeby bydlení pro nájemce, jehož nájemní poměr k bytu skončil. Je právním vztahem časově limitovaným (uplynutím posledního dne lhůty k vyklizení bytu). Obsah vzájemných práv a povinností účastníků tohoto právního vztahu se – dle výslovného znění ustanovení §712a obč. zák. - řídí ustanoveními §687 až §699 obč. zák. (přiměřeně ustanoveními §700 až §702 odst. 1 obč. zák.), tedy i ustanoveními §696 až 699 obč. zák. o nájemném a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu. Z uvedeného vyplývá, že osoba, jíž svědčí tento právní důvod bydlení, má (obdobně jako nájemce bytu) povinnost platit úhradu za užívání bytu, a to ve výši, která odpovídá výši nájemného, sjednaného za trvání nájemního vztahu (v dané věci určeného podle tehdy platné vyhlášky č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění spojená s užíváním bytu, ve znění vyhlášek č. 30/1995 Sb., č. 274/1995 Sb. a č. 86/97 Sb.); jednostranné zvýšení této úhrady (dosavadním) pronajímatelem by přicházelo v úvahu jen za podmínek stanovených v §696 odst. 1 obč. zák.
S přihlédnutím k právě řečenému lze na základě zjištěného skutkového stavu dovodit, že užívají-li žalovaní byt za situace, kdy jim po skončení nájemního poměru k bytu (uplynutím výpovědní lhůty ke dni 31. 3. 1995) nebyla dosud zajištěna odpovídající bytová náhrada určená jim rozhodnutím soudu, svědčí jim k bytu právo na bydlení, tedy že právní důvod k bydlení mají; jejich povinnost platit žalobkyni úhradu za užívání bytu se přitom řídí ustanoveními občanského zákoníku o nájemném (srovnej §712a, §696 až 699 obč. zák.). Dovolatelce není možno dat za pravdu, když žalovaným přisuzuje postavení „neoprávněných uživatelů bytu“, a nelze jí pak přisvědčit ani v tom, že žalovaní jsou povinni jí platit z titulu bezdůvodného obohacení za užívání bytu částky ve výši odpovídající tzv. neregulovanému nájemnému. Pokud dovolatelka ve svém dovolání odkazovala na komentované pasáže občanského zákoníku (které byly výše citovány), dovolací soud právní názory v nich vyjádřené z uvedených důvodů nesdílí.
Stojí-li napadené rozhodnutí odvolacího soudu na závěru, že žalovaní bezdůvodné obohacení na úkor dovolatelky nezískali, lze uzavřít, že v mezích dovolacího přezkumu daných obsahovou formulací dovolacího důvodu uvedeného v §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. je uvedené rozhodnutí správné. Dovolací soud proto dovolání podle §243b odst. 2 věty před středníkem zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy úspěšným žalovaným podle obsahu spisu v souvislosti s dovolacím řízením žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti neúspěšné žalobkyni nárok, nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. října 2002
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.
předsedkyně senátu