ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.540.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 540/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně H. K., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) M. K. a 2) M. K., zastoupeným advokátkou, o určení, že žalobkyně je nájemkyní bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 5 C 138/2004, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. července 2004, č. j. 15 Co 267/2004-16, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaným se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 (dále též jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 5. května 2004, č. j. 5 C 138/2004-8, zastavil řízení o žalobě na určení, že „žalobkyně je nájemkyní bytu 2+1, spíže, WC, 3. kategorie, umístěného z pohledu z V. ulice v pravé části 4. nadzemního podlaží v čp. 452, P., V. 15, kat. území P. Ž.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“). Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 27. července 2004, č. j. 15 Co 267/2004-16, citované usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že projednání předmětné věci v občanském soudním řízení brání překážka věci pravomocně rozsouzené (ve smyslu §159a odst. 5 o.s.ř. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění platném v době rozhodování odvolacího soudu – dále jen „o.s.ř.“). Byla-li totiž rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 7. ledna 2002, č. j. 5 C 138/2001-20, potvrzeným rozsudkem odvolacího soudu ze dne 10. října 2002, č. j. 15 Co 261/2002-46, uložena tehdejším žalovaným H. K. (nynější žalobkyni) a R. L. povinnost předmětný byt do 6 měsíců od právní moci rozsudku vyklidit a vyklizený jej odevzdat tehdejším žalobcům M. K. a M. K. (nynějším žalovaným), zahrnuje v sobě – podle odvolacího soudu – pravomocný rozsudek na plnění (v daném případě na vyklizení předmětného bytu) vždy řešení otázky existence právního vztahu (v daném případě existence nájemního práva odůvodňujícího oprávněnost užívání bytu), jež by měla být řešena určovací žalobou.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání následně doplněné upřesňujícím podáním ze dne 26. října 2004, jehož přípustnost opřela o ustanovení „§236 o.s.ř.“. V dovolání poukázala na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 20. října 1994, sp. zn. 5 C 111/93, jímž jí byla v řízení o zrušení práva společného nájmu předmětného bytu uložena vyklizovací povinnost s vázaností na zajištění náhradního bytu. Současně uvedla, že z bytu se však odstěhoval její bývalý manžel V. K., jenž písemnou dohodou ze dne 13. května 1998 ukončil k témuž dni nájemní vztah k předmětnému bytu, a že dne 14. května 1998 uzavřela s žalovanými smlouvu o nájmu předmětného bytu na dobu určitou v trvání tří let od 14. května 1998. Dále namítla, že nájemní smlouva ze dne 14. května 1998 je neplatná pro rozpor s ustanovením §708 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a to proto, že byla uzavřena v době, kdy jí už – v důsledku přechodu nájmu – svědčilo právo nájmu bytu. Zastává rovněž názor, že „na základě právního a skutečného stavu“ měla při vyklizení „obdržet“ náhradní byt, ať už od bývalého manžela či od žalovaných. Za tohoto stavu žalobkyně i nadále trvá na určení, že je nájemkyní předmětného bytu, neboť jí jde o možnost bydlení s invalidním synem. Navrhla, aby dovolací soud „změnil uvedená usnesení tak, že řízení bude pokračovat o zajištění možnosti bydlení pro žalobkyni a jejího invalidního syna“.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání uvedli, že dovolání trpí vadami, které brání dalšímu postupu dovolacího řízení, a navrhli, aby z tohoto důvodu bylo odmítnuto.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 27. července 2004, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §239 odst. 2 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle §104 odst. 1 o.s.ř. Dovolání však není důvodné.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Dovolatelka – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – napadá prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. správnost právního závěru, že projednání této věci brání překážka věci pravomocně rozsouzené ve smyslu §159a odst. 5 o.s.ř.
Podle §159a odst. 1 o.s.ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení. Ve smyslu §159a odst. 4 o.s.ř. v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány. Jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a případně jiné osoby věc projednána znovu (§159a odst. 5 o.s.ř.).
V ustanovení §159a odst. 5 (ve spojení s ustanovením §159a odst. 1 a 4) o.s.ř. jde o překážku věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae), která brání tomu, aby věc, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, byla – v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby a též všechny orgány – projednávána znovu. Přitom ustanovení §103 o.s.ř. soudu ukládá, aby k tomu, zda jsou splněny podmínky řízení (tedy i k tomu, zda zde není překážka věci rozsouzené) přihlížel kdykoli za řízení.
Soud tedy může o věci jednat pouze za splnění podmínek řízení podle §103 o.s.ř., tudíž i podmínky, spočívající v tom, že o téže věci nebylo dosud pravomocně rozhodnuto, tj. tehdy, není-li zde dána tzv. negativní procesní podmínka v podobě věci již pravomocně rozhodnuté ve smyslu §159a odst. 5 o.s.ř. Naopak existuje-li v nově zahájeném řízení překážka věci pravomocně rozsouzené (§103 o.s.ř.), jejíž nedostatek nelze odstranit, soud (prvního stupně) nově zahájené řízení zastaví (§104 odst. 1 věta první o.s.ř.).
O stejnou věc jde přitom zásadně tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek, který byl předmětem řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté je proto dána i tehdy, jestliže skutek byl soudem posouzen po právní stránce nesprávně, popřípadě neúplně (např. skutek byl posouzen jako vztah ze smlouvy, ačkoliv ve skutečnosti šlo o odpovědnost za bezdůvodné obohacení). Co do totožnosti osob není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v jednom řízení jako žalovaní a v druhém jako žalobci). Týchž osob se řízení týká i v případě, jestliže v pozdějším řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které jsou (byly) účastníky dříve zahájeného řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 463/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 60, ročník 2001).
V poměrech projednávané věci je zajisté významné také to, že pravomocný rozsudek o žalobě na určení, zda tu právo nebo právní vztah je nebo není (§80 písm. c/ o.s.ř.), nevytváří – zásadně – překážku věci rozsouzené pro žalobu na plnění (§80 písm. b/ o.s.ř.) vycházející ze stejného skutkového základu (ze stejného skutku); tuto překážku tvoří jen ve vztahu k nové žalobě na určení. Naopak platí, že pravomocný rozsudek o žalobě na plnění vytváří z hlediska identity předmětu řízení překážku věci rozsouzené pro řízení o žalobě na určení, zda tu právo nebo právní vztah je nebo není, vycházející z téhož skutkového základu (ze stejného skutku). Je tomu tak proto, že (pravomocný) rozsudek o žalobě na plnění v sobě zahrnuje (ať již výslovně nebo mlčky) kladné nebo záporné řešení otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu, jež by měla být postavena najisto určovací žalobou, a staví tedy na stejném skutkovém základě (na stejné části skutku) jako žaloba určovací (srov. např. Handl, V. - Rubeš, J. a kol., Občanský soudní řád, Komentář, Panorama Praha 1985, I. díl, str. 709, a v soudní praxi např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. ledna 1994, sp. zn. IV. ÚS 2/93, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazku 2, části II., pod číslem 5, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. prosince 2001, sp. zn. 20 Cdo 2931/99, uveřejněné pod č. 85 v sešitě č. 10 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V projednávané věci z obsahu spisu vyplývá, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 7. ledna 2002, č. j. 5 C 138/2001-20, potvrzeným rozsudkem odvolacího soudu ze dne 10 října 2002, č. j. 15 Co 261/2002-46, byla tehdejším žalovaným H. K. (nynější žalobkyni) a R. L. uložena povinnost předmětný byt do 6 měsíců od právní moci rozsudku vyklidit a vyklizený jej odevzdat tehdejším žalobcům M. K. a M. K. (nynějším žalovaným). Domáhá-li se proto v současném řízení nynější žalobkyně H. K. proti žalovaným M. K. a M. K. – na základě téhož skutkového stavu – určení, že je nájemkyní předmětného bytu, lze s odvolacím soudem souhlasit v názoru, že je zde dána překážka věci pravomocně rozsouzené, neboť – vzhledem k výše uvedené judikatuře – pravomocný rozsudek na plnění (v daném případě na vyklizení předmětného bytu) v sobě vždy zahrnuje rovněž řešení otázky existence právního vztahu (v daném případě existence nájemního práva odůvodňujícího oprávněnost užívání bytu), jež by měla být řešena určovací žalobou.
Z uvedeného vyplývá, že projednání věci brání překážka věci pravomocně rozsouzené, kterou představuje rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 7. ledna 2002, č. j. 5 C 138/2001-20, ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. října 2002, č. j. 15 Co 261/2002-46. Vzhledem k tomuto neodstranitelnému nedostatku podmínky řízení soud prvního stupně řízení správně podle §104 odst. 1 věty první o.s.ř. zastavil, a je tak správný i názor odvolacího soudu, že předpoklady pro zastavení řízení byly v daném případě naplněny.
Potvrdil-li tedy odvolací soud usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno podle §104 odst. 1 o.s.ř., lze – vzhledem k řečenému – pokládat jeho rozhodnutí za správné. Proto bylo dovolání podle §243b odst. 2 věty před středníkem, odst. 6 věty za středníkem o.s.ř. usnesením zamítnuto.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, 150 a §151 odst. 1 o.s.ř. a žalovaným náhradu nákladů dovolacího řízení (nákladů vzniklých v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání) nepřiznal. Důvody hodné zvláštního zřetele (ve smyslu §150 o.s.ř.) spatřuje v okolnostech daného případu.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. září 2005
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu