ECLI:CZ:NS:2012:26.CDO.548.2012.1
sp. zn. 26 Cdo 548/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, adresa pro doručování: Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, územní pracoviště České Budějovice, Prokišova 5, České Budějovice, proti žalované ŠEJKO s.r.o. , se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Vodičkova 710/31, IČ: 15771423, zastoupené JUDr. Františkem Vavrochem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Náměstí Přemysla Otakara II. 36, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 3 C 4/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. října 2011, č. j. 22 Co 2053/2011-97, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. října 2011, č. j. 22 Co 2053/2011-97, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala (žalobou podanou dne 25. ledna 2011 u Okresního soudu v Českém Krumlově /soudu prvního stupně/), aby žalované byla uložena povinnost vyklidit „pozemek - stavební parcelu č. 356, zapsanou na LV č. 60000 pro obec Český Krumlov a k.ú. P. – D.“ (dále jen „předmětný pozemek“, resp. „pozemek“). V žalobě mimo jiné uvedla, že je nucena ji podat s ohledem na ustanovení §676 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), neboť – z důvodů v ní rozvedených – nemůže akceptovat (další) obnovení nájmu předmětného pozemku (za týchž podmínek) pro žalovanou, která pozemek užívá i po skončení nájmu k 31. prosinci 2010.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. června 2011, č. j. 3 C 4/2011-70, žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost předmětný pozemek vyklidit a vyklizený odevzdat žalobkyni do patnácti dnů od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení účastnic.
Z provedených důkazů vzal za zjištěno, že žalobkyně jako vlastnice pozemku a jeho pronajímatelka a žalovaná jako nájemkyně a vlastnice budovy postavené na pozemku uzavřely dne 22. prosince 2004 smlouvu o nájmu předmětného pozemku (dále jen „Nájemní smlouva“) na dobu určitou od 1. ledna 2005 do 31. prosince 2009. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že užívala-li žalovaná předmětný pozemek i po uplynutí sjednané doby nájmu (tj. po 31. prosinci 2009) a žalobkyně proti ní nepodala do třiceti dnů žalobu na vyklizení u soudu, Nájemní smlouva se od 1. ledna 2010 obnovila podle §676 odst. 2 obč. zák. o jeden rok, přičemž nájemní poměr pak skončil dne 31. prosince 2010. Uzavřel, že poté se již obnovit nemohla, jelikož jejímu obnovení žalobkyně zabránila právě žalobou podanou v dané věci; ostatně jiným způsobem by se ukončení nájemního poměru k pozemku ani nedomohla. Proto žalobě vyhověl, aniž pokládal za významné tvrzení žalované, že na nezastavěné části pozemku nemá umístěny žádné (movité) věci a ani ji neužívá.
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. října 2011, č. j. 22 Co 2053/2011-97, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení účastnic před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem, avšak na jeho základě dospěl k odlišným právním názorům na možnost obnovení Nájemní smlouvy podle §676 odst. 2 obč. zák. Podle jeho názoru obnovování Nájemní smlouvy podle citovaného ustanovení bránila v případě, kdy je předmětem nájmu pozemek ve vlastnictví státu, speciální právní úprava obsažená v §27 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 219/2000 Sb.“); nájemní poměr k pozemku tudíž musel v důsledku toho zaniknout uplynutím sjednané doby nájmu k 31. prosinci 2009. Přes to však vyhovující rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že vyklizovací žalobu (jako prostředek, který měl zabránit obnovování Nájemní smlouvy) pro „nadbytečnost“ zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání především namítla, že byť vlastníkem pozemku a jeho pronajímatelem je stát, nemůže právní úprava obsažená v ustanovení §27 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb. bránit obnovování nájmu podle §676 odst. 2 obč. zák., neboť „v případě připuštění opačného názoru by vznikla nepřípustná nerovnost mezi jednotlivými subjekty nájemního vztahu“ . Podle jejího mínění se tedy Nájemní smlouva (uzavřená na dobu určitou od 1. ledna 2005 do 31. prosince 2009) obnovila dne 1. ledna 2010 o jeden rok; dalšímu obnovení Nájemní smlouvy za týchž podmínek o jeden rok zabránila žaloba na vyklizení podaná v lednu 2011. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s napadeným rozsudkem, byť podle jejího přesvědčení měl odvolací soud zamítnout vyklizovací žalobu zejména „pro nemožnost uložit … povinnost vyklidit pozemek zastavěný … stavbou, která není stavbou nepovolenou“ . Navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), jednající v dovolacím řízení prostřednictvím zaměstnance s právnickým vzděláním (§241 odst. 1 a 2 písm. b/ o.s.ř.), a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Dovolací soud dospěl k závěru, že posléze uvedenou vadou je řízení v dané věci postiženo.
Podle judikatury Nejvyššího soudu tzv. jinou vadou řízení je též nepřezkoumatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí pro věcný nebo logický rozpor mezi výrokem rozhodnutí a jeho odůvodněním (srov. usnesení ze dne 26. září 2002, sp. zn. 20 Cdo 200/2002, uveřejněné pod č. 194 v sešitě č. 10 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura a pod C 1444 ve svazku 20 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a dále např. rozsudky ze dne 27. října 2005, sp. zn. 20 Cdo 273/2005, a ze dne 4. března 2008, sp. zn. 22 Cdo 3432/2006).
Ustálená soudní praxe dovodila, že základním předpokladem pro poskytnutí ochrany podle §126 odst. 1 obč. zák. je – vedle prokázání vlastnického práva žalobce – též prokázání skutečnosti, že žalovaný neoprávněně do výkonu jeho vlastnického práva zasahuje (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 19. června 2003, sp. zn. 25 Cdo 1992/2001, uveřejněné pod C 2006 ve svazku 26 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, z 10. srpna 2005, sp. zn. 26 Cdo 2511/2004, z 20. února 2008, sp. zn. 26 Cdo 2362/2006, a z 14. dubna 2011, sp. zn. 26 Cdo 2450/2010).
V posuzovaném případě jde o řízení, v němž se dovolatelka (vlastnice předmětného pozemku) domáhala vyklizení žalované z předmětného pozemku s odůvodněním, že po skončení nájemního poměru (obnoveného o jeden rok) založeného Nájemní smlouvou ho užívá bez právního důvodu; šlo tudíž o nárok na ochranu vlastnického práva podle §126 odst. 1 obč. zák. Jestliže odvolací soud žalobu na vyklizení pozemku zamítl přes to, že dovodil, že žalované již nesvědčí právní titul k jeho užívání (neboť nájemní poměr k pozemku zanikl /a neobnovil se ani o jeden rok podle §676 odst. 2 obč. zák./ dokonce k 31. prosinci 2009 uplynutím sjednané doby nájmu), je uvedené (zamítavé) rozhodnutí v logickém rozporu s jeho odůvodněním, neboť táž okolnost, jež zakládá právo na ochranu vlastníka (§126 odst. 1 obč. zák.) domáhajícího se vyklizení nemovitosti (zde pozemku), nemůže být současně důvodem k odepření tohoto práva (v tomto případě pro „nadbytečnost“).
Lze uzavřít, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný pro logický rozpor mezi jeho měnícím (zamítavým) výrokem a odůvodněním. Řízení před odvolacím soudem tudíž trpí vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o.s.ř.), aniž se – pro předčasnost – zabýval uplatněným dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o.s.ř.).
V dalším řízení odvolací soud nepřehlédne, že již v rozsudku ze dne 6. října 2003, sp. zn. 22 Cdo 396/2003, uveřejněném pod C 2188 ve svazku 27 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nejvyšší soud České republiky dovodil, že žaloba na vyklizení pozemku poskytuje vlastníku pozemku ochranu proti tomu, kdo má neoprávněně na tomto pozemku umístěny věci movité, příp. tento pozemek užívá; nedotýká se věci nemovité, nacházející se na pozemku a náležející tomu, kdo má pozemek vyklidit. Vlastník pozemku se může domáhat jeho vyklizení bez ohledu na to, zda se na uvedeném pozemku nachází rovněž nemovitá stavba náležející osobě, proti které žaloba na vyklizení směřuje.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. září 2012
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu