ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.6.2013.1
sp. zn. 26 Cdo 6/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO 69797111 , Územní pracoviště České Budějovice, Prokišova 1202/5, proti žalovaným 1. Ing. J. K. , bytem v P. 10, J. 376, 2. Ing. E. K., bytem v P. 4, E. Hy. 526/15, oběma k doručování na adrese K. H., M. 222, zastoupeným JUDr. Jiřím Šabatou, advokátem se sídlem v Brně, Cejl 513/45, o zaplacení částky 131.976,- Kč s příslušenstvím a částky 122.799,09 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 7 C 5/2003, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2012, č. j. 21 Co 72/2012-220, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2012, č. j. 21 Co 72/2012-220, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 8. 11. 2002 se žalobkyně (původně zastoupená Okresním úřadem Český Krumlov) v konečném znění žalobního návrhu domáhala, aby žalovaným byla uložena povinnost zaplatit jí částku 131.976,- Kč s poplatkem z prodlení ve výši 0,25% denně z částky 65.988,- Kč od 1.3.2000 do 28.2.2001 a z částky 131.976,- Kč od 1.3.2001 do 14.5.2008 a smluvní pokutu ve výši 1% za každý započatý měsíc z částky 65.988,- Kč od 1.3.2000 do 28.2.2001 a z částky 131.976,- Kč od 1.3.2001 do 14.5.2008, kterou vyčíslila na 122.799,09 Kč. Žalobu zdůvodnila mimo jiné tím, že dne 20.9.1997 uzavřela se žalovanými nájemní smlouvu, kterou jim pronajala pozemek p. č. 209 – ostatní plocha o výměře 846 m 2 – v obci a k. ú. H. P. jako manipulační plochu pro drogistickou živnost. Nájemné činilo 78,- Kč za 1 m 2 ročně a bylo splatné jednorázově do 28. února každého roku předem. Žalovaní neuhradili nájemné za roky 2001 a 2002, jsou proto povinni zaplatit nejenom toto nájemné v celkové výši 131.976,- Kč, ale i poplatek z prodlení a sjednanou smluvní pokutu.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 31. 10. 2011, č.j. 7 C 5/2003-188, žalobu zamítl v částkách 131.976,- Kč a 35.315,85 Kč a v poplatku z prodlení, žalobě vyhověl v částce 87.483,24 Kč a rozhodl o nákladech účastníků řízení a soudním poplatku. Částku 131.976,- Kč představující nájemné zamítl s odůvodněním, že byla žalovanými dne 14.5.2008 uhrazena, poplatek z prodlení ve výši 0,25% denně nepřiznal, neboť ujednání o jeho placení považoval dle §39 občanského zákoníku za neplatné pro rozpor se zákonem. Ohledně nároku na smluvní pokutu dovodil, že nájemní smlouva ze dne 20.9.1997, kterou žalobkyně uzavřela jako vlastník pozemku, je v části týkající se pronájmu části pozemku, označené geometrickým plánem č. 853-132/96, ověřeném dne 9.1.1997, jako část „a“ o výměře 243 m 2 , neplatná ve smyslu §37 odst. 2 ve spojení s §41 občanského zákoníku ( dále jen „obč. zák.“) pro počáteční nemožnost plnění, neboť na této části pronajatého pozemku bylo vybudováno na základě stavebního povolení vydaného Městským úřadem Horní Planá – stavebním úřadem dne 12.7.1996 pod č.j. 137/výst/96-Ra a provozováno dětské hřiště. Protože nájemné bylo odvozeno od ceny za m 2 pronajaté plochy a protože žalovaní zbývající část pozemku užívali, dospěl k závěru, že ve zbývající části (ohledně pronájmu pozemku ve výměře 603 m 2 ) je nájemní smlouva platná. K námitkám žalovaných o nezpůsobilosti předmětu nájmu uvedl, že okolnost spočívající v tom, že pronajatý pozemek není způsobilý ke smluvenému způsobu užívání, nemá za následek absolutní neplatnost nájemní smlouvy; k její nápravě má nájemce k dispozici jiné právní prostředky . Soud prvního stupně pak uzavřel, že při platném nájemním vztahu ohledně 603 m 2 pozemku byli žalovaní povinni platit žalobkyni nájemné ve výši 47.034,- Kč ročně. Jestliže nájemné za roky 2000 a 2001 uhradili až dne 14.5.2008, byli v prodlení s placením nájemného za rok 2000 od 1.3.2000 do 14.5.2008 a za rok 2001 od 1.3.2001 do 14.5.2008, což při sjednané smluvní pokutě ve výši 1% dlužné částky za každý započatý měsíc prodlení představuje částku 87.483,24 Kč, ve které bylo žalobě vyhověno, zatímco v částce 35.315,85 Kč byl i nárok na smluvní pokutu zamítnut.
K odvolání žalovaných do vyhovujícího výroku Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 4. 2012, č.j. 21 Co 72/2012-220 rozsudek soudu prvního stupně změnil „jen tak, že výše soudního poplatku činí 4.370,- Kč“, ve věci samé rozsudek potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Souhlasil se soudem prvního stupně, že jiná než sjednaná vlastnost či stav předmětu plnění nezpůsobuje absolutní neplatnost nájemní smlouvy a že ke zjednání nápravy slouží jiné právní prostředky, a ztotožnil se s jeho závěry i v tom, že nájemní smlouva ze dne 20.9.1997 je v části, týkající se pronájmu části pozemku využívaného jako dětské hřiště, neplatná pro počáteční nemožnost plnění. Ve zbývající části ji stejně jako soud prvního stupně považoval za platnou s odůvodněním, že dětské hřiště bylo viditelně odděleno a plocha využitelná k pronájmu byla účastníkům známa. V závislosti na částečné platnosti nájemní smlouvy považoval za správný závěr o povinnosti žalovaných hradit platně sjednanou smluvní pokutu v důsledku prodlení s placením nájemného, a to ve výši vypočtené soudem prvního stupně.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které odůvodňují odkazem na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítají, že nájemní smlouva je pro počáteční nemožnost plnění absolutně neplatná a zpochybňují závěr odvolacího soudu o částečné platnosti uzavřené nájemní smlouvy, který vychází z názoru, že žalovaní mohli užívat pozemek ke sjednanému účelu v menší výměře, než jaká byla stanovena v nájemní smlouvě. Poukazují na to, že oba soudy vycházely při svém rozhodování ze stavu, který vznikl až v roce 2009, nikoli ze stavu, který existoval v době uzavření nájemní smlouvy, kdy účastníkům nebyla známa hranice pozemku ani výměra připadající na dětské hřiště. Ze strany obou soudů tak došlo „ke hře s čísly, která postrádala logickou provázanost se skutkovými okolnostmi“. Soudům obou stupňů dovolatelé dále vytýkají, že nezohlednily okolnost, že na části pozemku bylo budováno dětské hřiště, že pozemek se nachází v CHKO Šumava, a nezabývaly se otázkou, zda byl pozemek ve stavu způsobilém smluvenému užívání. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2012 (srov. Část první, Čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalovaní dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovoláním nebyl napaden závěr odvolacího soudu, že nájemní smlouva je podle §37 odst. 2 obč. zák. pro počáteční faktickou nemožnost plnění neplatná; dovolací soud (vázán uplatněným dovolacím důvodem) proto z tohoto závěru vychází. Dovoláním však byla zpochybněna správnost dalšího závěru, na němž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, a to, že tato skutečnost způsobila pouze částečnou neplatnost nájemní smlouvy (§41 obč. zák.).
Podle §41 obč. zák. vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu. Z citovaného ustanovení vyplývá, že tam, kde se důvod neplatnosti vztahuje pouze na část právního úkonu a tuto část lze s přihlédnutím k povaze právního úkonu nebo jeho obsahu anebo k okolnostem, za nichž k němu došlo, oddělit od jeho ostatního obsahu, je neplatná jen tato část; není-li možné postiženou část právního úkonu oddělit, vztahuje se neplatnost na celý právní úkon.
V rozsudku ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 254/96 (uveřejněném pod č. 44 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998), Nejvyšší soud České republiky mimo jiné dovodil, že pro posouzení, zda je část právního úkonu oddělitelná od jeho ostatního obsahu, nelze vystačit jen se závěrem, že nepřímým předmětem posuzovaného právního úkonu jsou dvě samostatné věci, pozemek a stavba na něm zřízená. Posouzení toho, zda lze část úkonu oddělit od ostatního obsahu, úzce souvisí s jeho výkladem; uplatní se proto interpretační zásady, jež vyplývají z ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. Přitom nelze ztratit ze zřetele zásadu, podle níž oddělitelnost je nezbytné posuzovat podle obsahu právního úkonu; je proto rozhodné, zda jde o část právního úkonu obsahově oddělitelnou, a je naopak bezvýznamné, že se právní úkon týká věci (např. pozemku), kterou lze rozdělit (srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 26.2.1979, sp. zn. 3 Cz 12/79, uveřejněný pod č. 3 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1981), což je právě pro danou věc podstatné. V rozsudku ze dne 26. 11. 1993, sp. zn. 4 Cz 124/92, uveřejněném pod č. 2 v sešitě č. 3 Bulletinu Vrchního soudu v Praze, roč. 1994, Vrchní soud v Praze dovodil mimo jiné právní závěr, že částečnou neplatnost smlouvy je nutno posuzovat ve smyslu §41 obč. zák. stejně jako částečnou neplatnost kteréhokoliv jiného právního úkonu. Vždy je však třeba zkoumat, zda je rozhodnutí předběžné otázky o částečné neplatnosti smlouvy v souladu nejen s jazykovým vyjádřením dané smlouvy, ale zda odpovídá vůli smluvních účastníků, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (§35 odst. 2 obč. zák.). Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 26. 9. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1248/96, uveřejněném na straně 331 v sešitě č. 6 časopisu Právní rozhledy, roč. 1998, dovodil mimo jiné právní závěr, že při posuzování otázky, zda část právního úkonu postiženou důvodem neplatnosti lze oddělit od ostatního obsahu tohoto úkonu (§41 obč. zák.), je třeba dbát, aby byla respektována vůle účastníků právního úkonu s přihlédnutím k účelu, jehož dosažení osoba konající právní úkon, resp. všichni účastníci dvou(více)stranného právního úkonu, sledovali. Z uvedených závěrů je třeba vycházet i v této věci.
V projednávané věci byl obsahem nájemní smlouvy nájem celého pozemku označeného jedním parcelním číslem. Nájemní smlouvu tak nelze dělit na jednotlivé části, a to ani v tom případě, že nemožnost plnění se týkala jen určité části pronajatého pozemku. Nelze proto uvažovat o tom, že důvod neplatnosti by se mohl týkat jen části smlouvy, neboť její obsah je jednotný a nedělitelný. Právě obsahová nedělitelnost smlouvy je důvodem, pro který je třeba uzavřít, že pro počáteční nemožnost plnění je ve smyslu §37 odst. 2 obč. zák. neplatná nájemní smlouva jako celek. Povaha věci totiž vylučovala, aby byl přijat závěr o částečné neplatnosti nájemní smlouvy.
Další námitku žalovaných o nezpůsobilém stavu předmětu nájmu pro smluvený účel užívání (§664 obč. zák.) posoudil odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1569/2001, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2170/2009, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 26 Cdo 3955/2008), a proto tato námitka přípustnost dovolání nezakládá.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný, neboť spočívá na chybném právním posouzení věci. Nejvyšší soud České republiky proto shledal dovolání přípustným i důvodným a - aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) - podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá, §226 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. února 2013
JUDr. Pavlína B r z o b o h a t á
předsedkyně senátu