ECLI:CZ:NS:2003:26.CDO.617.2002.1
sp. zn. 26 Cdo 617/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce J. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. S., zastoupenému advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 C 266/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. prosince 2001, č. j. 19 Co 2320/2001-155, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. prosince 2001, č. j. 19 Co 2320/2001-155, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. září 2001, č. j. 16 C 266/2000-134, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích (soud prvního stupně) v pořadí druhým rozsudkem ze dne 25. září 2001, č. j. 16 C 266/2000-134, zamítl žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu „bytu, sestávajícího se ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství v I. poschodí domu v Č. B.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), a rozhodl o nákladech řízení účastníků. V pořadí první (tehdy vyhovující) rozsudek soudu prvního stupně ze dne 13. února 2001, č. j. 16 C 266/2000-56, byl k odvolání žalovaného usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích (odvolacího soudu) ze dne 17. dubna 2001, č. j. 19 Co 749/2001-71, zrušen a věc byla – se závazným právním názorem odvolacího soudu – vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 4. prosince 2001, č. j. 19 Co 2320/2001-155, zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že žalobce je vlastníkem předmětného domu, že v domě pro potřeby své podnikatelské činnosti užívá nebytové prostory, že je nájemcem bytu o velikosti 3+1 I. kategorie v Č. B. (dále jen „byt v D. u.“), a že tento byt je větší a lépe vybavený než předmětný byt. Dále zjistily, že v průběhu řízení měl žalobce v domě k dispozici dva volné byty (třípokojový byt po E. S., které byl dne 29. září 2000 přidělen podle §10 zákona č. 102/1992 Sb. byt zvláštního určení v domě s pečovatelskou službou, a byt 2+1, v němž původně bydleli manželé H., kteří se k 1. červenci 2001 stali nájemci jiného bytu), a že u třetího volného bytu (bytu 1+1 v I. nadzemním podlaží předmětného domu) byla až v průběhu řízení rozhodnutím Magistrátu města Č. B. povolena změna v užívání na kanceláře. Nakonec vzaly rovněž za prokázáno, že dva synové žalobce jsou svobodní, studují a bydlí v bytě u své matky, že v průběhu řízení, konkrétně dne 1. dubna 2001, uzavřel žalobce se synem J. nájemní smlouvu na dobu určitou (do 30. dubna 2005) ohledně dvoupokojového bytu v předmětném domě, a že syn J. v bytě nebydlí a hodlá jej užívat až po dokončení studií. Na základě uvedených skutkových zjištění uzavřely, že není naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. a/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu (dále jen „obč. zák.“). Podle názoru soudů obou stupňů totiž nelze vzhledem ke zjištěným skutečnostem usoudit na existenci bytové potřeby žalobce ve smyslu citovaného ustanovení; žalobce je nájemcem většího a lépe vybaveného bytu v D. u., v průběhu řízení byly v předmětném domě dva volné byty a možnost lepší a snazší správy domu je zajištěna již tím, že žalobce v něm pro účely své podnikatelské činnosti využívá nebytové prostory. Otázkou bytové potřeby synů žalobce se soudy nezabývaly s odkazem na to, že výpověď z nájmu bytu byla odůvodněna pouze potřebou žalobce bydlet ve vlastním domě a užívat jej pro svoji podnikatelskou činnost, možností lepší a snazší správy domu a trvajícími problémy s nájmem bytu v D. u.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž – s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 zákona číslo 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů /dále jen „o.s.ř.“/) – uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání zpochybnil správnost právního závěru, že výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. není v daném případě naplněn. Zastává názor, že neexistenci bytové potřeby pronajímatele nelze odůvodnit tím, že je nájemcem jiného bytu (tj. v daném případě bytu v D. u.). Jako nájemce totiž platí z bytu v D. u. vysoké nájemné a předmětný dům kupoval mimo jiné i proto, aby v něm mohl uspokojit svou bytovou potřebu (a tudíž nájemné neplatit); přitom jako vlastník má právo se rozhodnout, který z bytů v předmětném domě lépe odpovídá jeho potřebám a požadavkům. Navíc chtěl dům užívat také pro účely své podnikatelské činnosti a jeho koupí hodlal zabezpečit rovněž bydlení svých dětí. Takové dispozice s majetkem však může soud omezit pouze tehdy, jsou-li ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. v rozporu s dobrými mravy. Dodal, že po vyhlášení napadeného rozsudku obdržel žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu v D. u. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci soudy obou stupňů a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto. Současně uvedl, že – z důvodů podrobně rozvedených v jeho vyjádření – je výpověď z nájmu bytu v rozporu s dobrými mravy.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 2 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence uvedených vad nebyla tvrzena a z obsahu spisu tyto vady zjištěny nebyly.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. půjde v dovolacím řízení o posouzení správnosti právního závěru, že výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. není naplněn proto, že vzhledem ke zjištěným skutečnostem nelze usoudit na existenci bytové potřeby žalobce ve smyslu citovaného ustanovení.
Podle §710 odst. 1 obč. zák. nájem bytu zanikne písemnou dohodou mezi pronajímatelem a nájemcem nebo písemnou výpovědí. Pronajímatel přitom může vypovědět nájem bytu jen s přivolením soudu a z důvodů taxativně zákonem stanovených (§711 odst. 1 obč. zák. ).
Podle §711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. může pronajímatel – s přivolením soudu – vypovědět nájem bytu, potřebuje-li (pronajímatel) byt pro sebe, manžela, pro své děti, vnuky, zetě nebo snachu, své rodiče nebo sourozence.
Citované ustanovení nevyžaduje, aby pronajímatel byl osobou, která nemá vlastní byt. Bytovou potřebu pronajímatele z hlediska tohoto ustanovení je naopak třeba chápat v širším slova smyslu. Je dána i v těch případech, kdy pronajímatel má vlastní byt, avšak chce realizovat své vlastnické právo (k jehož obsahu patří rovněž právo užívat předmět vlastnictví) bydlením v domě, jehož je vlastníkem, a o dům také pečovat (srov. odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněného pod č. 36 v sešitě č. 7 z roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Smyslem výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. tedy je i to, aby bylo pronajímateli umožněno bydlení ve vlastním domě, jinak řečeno, aby pronajímatel mohl bydlením ve vlastním domě realizovat své vlastnické právo.
Ustálená soudní praxe (srov. již citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94) však rovněž dovodila, že ani v případě, že výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. bude dán, nemusí soud (mimořádně) žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhovět, a to s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Přitom dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují určitou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
Nelze ztratit ze zřetele, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit (zejména v případě, že se účastník řízení tohoto ustanovení výslovně dovolává) po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje nájemce (zde může jít např. o rodinné a sociální poměry vyklizovaného apod.), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi z nájmu bytu domáhá (pronajímatele). Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci – pronajímateli – spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) dočasně odepřena. Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace §3 odst. 1 obč. zák. podloženo úvahou zabývající se všemi výše uvedenými okolnostmi, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné. Přitom úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, jak to vyplývá z již citovaného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94. Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. tedy je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního občanského práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít.
V projednávané věci dospěly soudy obou stupňů k právnímu závěru, že uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. není naplněn proto, že není dána bytová potřeba žalobce, je-li nájemcem většího a lépe vybaveného bytu v D. u., v průběhu řízení byly v předmětném domě dva volné byty a možnost lepší a snazší správy domu je zajištěna již tím, že žalobce v něm pro účely své podnikatelské činnosti využívá nebytové prostory. Je-li smyslem výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. i to, aby bylo pronajímateli umožněno bydlení ve vlastním domě (aby pronajímatel mohl bydlením ve vlastním domě realizovat své vlastnické právo), nelze podle názoru dovolacího soudu neexistenci bytové potřeby pronajímatele odůvodnit tím, že je nájemcem jiného (byť většího a lépe vybaveného) bytu, a že pro účely podnikatelské činnosti využívá nebytové prostory v domě. Pro posouzení otázky bytové potřeby pronajímatele (ve smyslu §711 odst. 1 písm. a/ obč. zák.) je – vzhledem k výše uvedenému – rovněž bez právního významu skutkové zjištění, že v průběhu řízení byly v předmětném domě dva volné byty. S dovolatelem lze souhlasit v tom, že uvedené skutkové zjištění se může uplatnit pouze při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák.; s přihlédnutím k výsledkům řízení se však soudy posouzením věci podle tohoto ustanovení nezabývaly.
Odvolacímu soudu nelze proto přisvědčit, pokud na základě skutkových zjištění, že žalobce je nájemcem většího a lépe vybaveného bytu v D. u., že v průběhu řízení byly v předmětném domě dva volné byty, a že možnost lepší a snazší správy domu je zajištěna již tím, že žalobce v něm pro účely své podnikatelské činnosti využívá nebytové prostory, dovodil, že výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. není naplněn. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. byl tedy uplatněn opodstatněně.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo zrušeno i toto rozhodnutí a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.). V dalším řízení se bude soud prvního stupně zabývat mimo jiné rovněž posouzením věci podle §3 odst. 1 obč. zák.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. března 2003
JUDr. Miroslav Ferák, v.r.
předseda senátu