ECLI:CZ:NS:2016:26.CDO.709.2016.1
sp. zn. 26 Cdo 709/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně BraFil a.s. , se sídlem v Jenči, Zahradní 360, IČO 26213991, zastoupené Mgr. Pavlem Čvančarou, advokátem se sídlem v Praze 5, Vrázova 2243/7, proti žalované By Dara Rolins, s.r.o. , se sídlem v Praze 3, Lucemburská 1869/42, IČO 24695025, zastoupené Mgr. Robertem Vladykou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 655/1, o zaplacení 537.895 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 32/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. září 2015, č. j. 95 Co 167/2015-149, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13.020 Kč , k rukám Mgr. Roberta Vladyky, advokáta se sídlem v Praze 1, Revoluční 655/1, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. 1. 2015, č. j. 31 C 32/2013-127, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 537.895 Kč s příslušenstvím jako dlužného nájemného a úhrady služeb spojených s nájmem a dále smluvní pokuty tam specifikované, a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 7. 9. 2015, č. j. 95 Co 167/2015-149, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a současně rozhodl o nákladech účastníků v odvolacím řízení. Odvolací soud shledal (shodně jako soud prvního stupně), že nájemní smlouva (uzavřená účastnicemi dne 2. 7. 2010) je pro nedostatečnou specifikaci předmětu nájmu absolutně neplatná ve smyslu §37 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, neboť ani výkladem obsahu smlouvy nelze jednoznačně předmět nájmu určit.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, které není přípustné podle §237 občanského soudního řádu, zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“, neboť odvolací soud posoudil všechny rozhodné právní otázky v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a není důvod, aby tyto otázky byly posouzeny jinak.
V ustálené soudní praxi není pochyb o tom, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/1997, uveřejněného pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný pod č. 46 v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1881/2003). Proto zpochybňuje-li dovolatelka závěr odvolacího soudu o neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 2. 7. 2010 poukazem na to, co bylo obsahem vůle jejích účastníků a jak měla být tato vůle interpretována, napadla správnost skutkového (nikoli právního) závěru odvolacího soudu.
Závěr odvolacího soudu o neplatnosti předmětné nájemní smlouvy pro neurčité vymezení předmětu nájmu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu - srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 26 Cdo 3244/2012, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2946/2012, proti nimž byly podány ústavní stížnosti, které Ústavní soud odmítl usneseními ze 4. 7. 2013, sp. zn. III. ÚS 1594/2013, a z 25. 7. 2013, sp. zn. III. ÚS 2121/2013, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 33 Cdo 512/2000. Od závěrů přijatých v těchto rozhodnutích není důvod se odchýlit. Zbývá dodat, že nejsou v rozporu ani s názory vyslovenými v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 386/96, ze dne 31. 7. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1713/98, ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 33 Odo 938/2004, a z 24. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1241/2011, jak chybně uvažovala dovolatelka, a příčinu je opustit nezavdává ani nález Ústavního soudu České republiky z 28. 2. 2013, sp. zn. III. ÚS 3900/12 (ostatně s názory tam přijatými se vypořádal již Ústavní soud České republiky v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. III. ÚS 1594/13, jímž odmítl ústavní stížnost podanou proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 26 Cdo 3244/2012).
Protože dovolání žalobkyně proti rozhodnutí odvolacího soudu není přípustné, Nejvyšší soud je podle ustanovení §243c odst. 1 věta první o. s. ř. odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 12. srpna 2016
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu